Dáša seděla na gauči s telefonem v ruce. Displej se rozsvítil a prořízl večerní šero bytu. Další lajky, další srdíčka pod fotkou v těch leopardích šatech. Tmavý vzor, hluboký výstřih, látka, která se přiléhavě obtáčela kolem jejího těla a spíš odhalovala, než skrývala. Byla na tu pozornost zvyklá, ale dnes večer přišla zpráva jiná. Konkrétní. „Ahoj :) Láká mě přijet do podzemních garáží někde v Praze a ty bys přišla jako neznámá, zkusila, co vydrží ženatý chlap :) Jen soft, ale určitě neodejdeš nespokojená. Auto mám hezké, pohodlné :) Dnes 19h? Jsem Lukáš, normální chlap :)“ Dáša se pousmála. Ženatý chlap, co si hraje na odvážného, ale v hloubi duše se bojí selhání. Bydlela nedaleko centra, cesta byla krátká. Podívala se na hodiny – 18:20. Rozhodla se. Oblékla si ty samé leopardí šaty, do kabelky hodila jen telefon a klíče. Tohle nebude rande. Tohle bude hra. Podzemní garáže byly téměř prázdné, betonové, chladné, osvětlené jen řídkými zářivkami. Vůně benzínu a vlhkého vzduchu ji obklopila, když sestupovala výtahem do minus druhého patra. Klopot jejích podpatků se rozléhal prázdným prostorem jako odpočítávání. Našla ho snadno. Lukáš stál opřený o kapotu tmavého sedanu, nervózně se usmíval. Košile, džíny, normální chlap, přesně jak sliboval. Dáša nezpomalila. Šla přímo k němu, ruce v bok, sebevědomí v očích. „Tak tady mě máš, Lukáši,“ řekla tiše, hlas rezonoval v garáži. „Chceš zjistit, co vydržíš?“ Lukáš polkl. „Ahoj… nečekal jsem, že budeš vypadat tak… takhle.“ „Nebezpečně?“ Neodpověděl, jen ustoupil o krok, když k němu přistoupila blíž. „Říkal jsi, že auto je pohodlné,“ zašeptala a přejela prstem po kapotě. „Ale tady venku je to zajímavější. Je tu risk. Někdo by mohl projít. Bojíš se?“ „Trochu,“ přiznal. „To je dobře.“ Dáša pomalu klesla na kolena, pak se ještě níž – na všechny čtyři. Leopardí šaty se napnuly přes její boky a záda, látka se lehce nadzvedla. Plazila se k němu jako šelma, pomalu, vědomě si každého centimetru. Beton byl chladný pod dlaněmi a koleny, ale jí to nevadilo. Vzhlédla k němu, oči planoucí. Lukáš stál jako přikován. Když k němu dolezla až těsně k nohám, natáhl ruku. Nejprve opatrně, pak jistěji – prsty jí přejel po vlasech, pohladil ji, jako by ověřoval, že je skutečná. Dáša zvedla hlavu do jeho doteku, v tom pohledu výzva i příslib. „Jen soft… pamatuješ?“ zašeptala. Lukáš přikývl, dech přerývaný. Jeho prsty se jí lehce zabořily do vlasů, hladil ji, zatímco ona se přibližovala blíž. Cítila, jak se pod džíny napíná, jak se mu třesou nohy. Pomalu, mučivě, rozepnula mu pásek, zip. Přitáhla si ho blíž, dech přes látku boxerů, pak jazykem přejela po obrysu. Lukáš zasténal, ruka v jejích vlasech se pevněji sevřela – nebolestivě, jen v zoufalé touze. Když boxerky stáhla dolů, vzala si ho do úst pomalu, centimetř po centimetru. Pohybovala se rytmicky, jazykem kroužila, rukou svírala u kořene. Lukáš se opřel o kapotu, prsty zbělely, druhou rukou ji stále hladil po vlasech, jako by se jí držel jako kotvy. „Bože… Dášo…“ vydechl. Zrychlila. Věděla, že je blízko – slyšela to na dechu, cítila to na pulzování. Jednou rukou ho držela, druhou si pro sebe přejela pod šaty mezi stehna. Byla mokrá, vzrušená z té moci, z rizika, z jeho ruky ve svých vlasech. Když přišel, byl to intenzivní, tichý výbuch. Dáša vše polkla, pomalu ho pustila a vzhlédla k němu. Lukáš na ni hleděl omámeně, dech těžký, ruka stále v jejích vlasech. Pomalu se postavila, otřela si rty hřbetem ruky a usmála se. „Tak co, vydržel jsi?“ Zasmál se chraplavě. „Ne. Vůbec ne.“ Přiblížila se, políbila ho letmo na tvář. „To je dobře. Protože já ještě nejsem hotová.“ Otočila se a odešla k výtahu, klopot podpatků znovu odpočítával. Za sebou slyšela, jak si rychle zapíná zip. „Dášo… počkej…“ zavolal. Zastavila se u výtahu, otočila se. „Ještě se uvidíme?“ zeptal se. „Možná. Když budeš hodný.“ Dveře se otevřely, nastoupila, zmáčkla přízemí. Než se zavřely, ještě jednou se na něj podívala. Lukáš stál u auta, rozcuchaný, spokojený a zlomený. A Dáša věděla, že tenhle večer si bude pamatovat dlouho. Stejně jako ona. Doma si sundala leopardí šaty, stála před zrcadlem nahá a usmívala se na svůj odraz. „Tohle,“ zašeptala si, „bude zajímavý rok.“
