Deník
Zápis první
Ještě voněl cizím parfémem
Dnes jsem si uvědomila, že se už nečervenám. Ani když se svléknu před někým, koho sotva znám. Tělo ví dřív než hlava. A hlava tentokrát neprotestovala.
Když odešel, nezůstala jsem ležet. Otevřela jsem okno. Potřebovala jsem vzduch. Ne proto, že by mi bylo těžko — ale proto, že mi bylo až příliš dobře.
Možná se mi začíná líbit být ženou, která nečeká na ráno.
---
Zápis druhý
Jméno jsem zapomněla schválně
Dnes jsem ho oslovila „pojď blíž“.
Nic víc nebylo potřeba.
Líbí se mi, že si nepamatuji jeho příjmení. Že mi v hlavě zůstaly jen ruce. Dech u krku. Pocit, že jsem si to vybrala já.
Když zavřel dveře, usmála jsem se.
Ne proto, že bych chtěla víc.
Ale proto, že jsem měla přesně to, co jsem chtěla.
---
Zápis třetí
Veřejně klidná, uvnitř rozhořelá
Seděla jsem dnes v tramvaji a dívala se na odraz ve skle. Nikdo by nepoznal, jaké myšlenky mi klouzají pod kůží. Jak málo by stačilo.
Ta představa mě vzrušila víc než dotek.
Možná jsem si začala užívat to tajemství.
To, že nikdo netuší, jaká jsem, když se zavřou dveře.
---
Zápis čtvrtý
Není to prázdnota
Čekala jsem, že po tolika nocích přijde únava. Nebo výčitky. Něco temného. Ale místo toho přišel klid.
Ležela jsem sama a hladila si vlastní paži. Stejně pomalu, jako to dělali oni. A došlo mi, že tohle není nahrazování. Je to rozšiřování.
Neztrácím se.
Jen se učím mít se ráda jinak.
---
Zápis pátý
Slovo, které mi přestalo vadit
Dnes mě napadlo to slovo znovu.
Coura.
Ne jako nadávka. Spíš jako role, do které jsem vstoupila dobrovolně. Žena, která ví, že její tělo není slib. Je pozvání — a jen někdy.
A víš co?
Líbí se mi to.