S Adamem se známe už od prvního ročníku na střední. Sedíme spolu od prváku, postupně se z nás stali takoví ti kámoši, co o sobě vědí všechno. Nikdy jsme to neřešili nahlas, ale někdy v druháku to prostě přeskočilo – po jednom večírku u něj doma, když všichni ostatní usnuli, jsme skončili v jeho pokoji a od té doby to funguje.
Nejsme pár. Vůbec. Nedržíme se za ruce, neposíláme si srdíčka, neříkáme si „zlato“. Když se potkáme ve škole, je to normální „čau“, poklepání po rameni, jako s ostatními klukama. Ale oba víme, že když jeden z nás má chuť, stačí napsat a druhý přijde. Žádné otázky, žádné drama. Jen sex, který nám sedí víc než komukoli jinému.
K 18. narozkám jsme si letos v létě navzájem dali to samé – kouření. Ne jako dárek v krabici, ale tak, že jsme si to udělali v létě v parku, když nikde nikdo nebyl. Bylo teplo, lavička byla schovaná v zákoutí, kde nesvítila lampa a prostě to vyšlo. Od té doby to bylo jasné: kdykoli bude příležitost, uděláme si to.
Teď je 23. prosince, den před Štědrým dnem. Doma chaos – máma peče cukroví, táta nadává na vánoční stromeček, ségra pořád pouští koledy. Já sedím v pokoji a snažím se přežít tu předvánoční hysterii, když mi přijde zpráva.
Adam: „Kino? 20:30, nějaká nová nová rom-com. Zadní řada. Lístky mám.“
Já: „Ty vole, vážně romanci? Před Vánocema?“
Adam: „Právě proto. Nikdo tam nebude. Přijdeš?“
Já se podívám na hodiny. 18:45. Rodiče jsou zabraní do toho, co zrovna dělají, nikdo se mě nebude ptát, kam jdu.
Já: „Jo, za 40 minut tam.“
Obléknu si mikinu, džíny, tenisky. Řeknu mámě, že jdu „na chvíli ven kouknout na vánoční osvětlení s kámoši“. Ona jen mávne rukou – hlavně že vypadnu z baráku.
Venku je jak na jaře, prostě normální pražská zima. Jdu na metro a uvažuju, co to vybral za film.
Adam už má lístky. Stojí u vstupu, černá mikina s kapucí, ruce v kapsách, usmívá se.
„Cos to vybral za sračku?“ zeptám se ho hned.
„Uvidíš,“ mrkne na mě.
Sál je úplně prázdný. Jen my dva. Sedneme si dozadu do rohu, nejdál od vstupu.
Světla zhasnou.
Reklamy doznívají, poslední barevné fleky mizí z plátna a najednou je tma, jen slabé světlo z filmu tančí po řadách sedadel. Sál je pořád úplně prázdný – jen my dva vzadu v rohu, jako bychom si to kino pronajali.
Úvodní titulky běží, nějaká ta pomalá klavírní melodie, romantická atmosféra hned od začátku. Já se trochu uvelebím, nohy lehce roztažené, loketní opěrka pořád zdvižená.
Adam se najednou zvedne. Myslím si – jde na záchod? Nebo pro popcorn? Ale neotočí se k východu. Místo toho se tiše sunne dolů, přikrčí se a zaklekne přímo přede mnou na tu špinavou kobercovou podlahu mezi sedadly.
Podívám se na něj dolů. On se jen lehce usměje, oči mu lesknou v tom pološeru od plátna. Ruce mu jdou rovnou k mému pasu – knoflík, zip, všechno rychle, ale bez hluku. Kalhoty mi stáhne až ke kotníkům, boxerky s nimi. Chladný vzduch v kině mi projede po kůži, ale hned vzápětí cítím jeho teplý dech.
Nečeká. Hned se předkloní a vcucne mi ho celého do pusy.
Nejdřív jen tak, až ke kořeni, aby cítil, jak mi v ní okamžitě tvrdne. Cítím, jak se mu v puse pne, jak se mu tam najednou zvětšuje, jak mu to vyplňuje pusu. On to ví, protože to zná nazpaměť.
Pak začne pomalu kouřit – ne rychle, ne uspěchaně. Pravidelné, hluboké pohyby, jazykem mi krouží kolem žaludu pokaždé, když se stáhne nahoru. Ruce má položené na mých stehnech, prsty mě lehce tlačí, abych zůstal roztažený.
Na plátně se hlavní hrdinové poprvé setkávají, nějaká ta sladká hudba, ale já slyším jen svůj vlastní dech a ten tichý, vlhký zvuk jeho pusy. Občas se zastaví, podrží mě hluboko a lehce mi zabzučí hrdlem – vibrace mi projedou celým tělem.
Cítím, jak to ve mně roste pomalu, ale jistě. Adam to dělá schválně – ví přesně, kde mě má.
Nejdřív mě bere hluboko, pravidelně, jazykem mi krouží kolem žaludu pokaždé, když se stáhne nahoru. Je to příjemné, teplé, vlhké, a já cítím, jak se mi to napětí sbírá v podbřišku. Za pár minut už jsem blízko – nohy se mi lehce třesou, dech zrychluje.
Ale on to ucítí. Zpomalí. Skoro přestane. Jen mi lehce olízne špičku, podrží mě v puse bez pohybu, nebo mi jazykem přejede jen po spodní straně. To napětí trochu klesne, ale nezmizí – zůstane tam, hluboko, jako takové příjemné svírání.
Pak zase začne. Tentokrát trochu rychleji, rukou mi masíruje kulky, prsty si s nimi jemně hraje. Znovu se blížím k vrcholu, rychleji než předtím. Ale Adam zase – zastaví. Tentokrát ho úplně vytáhne, podívá se nahoru, vidím jen lesk jeho očí a jen mi foukne studený vzduch přímo na žalud. To mě projede až do míchy.
A tak to jde dál. Deset minut. Patnáct. Dvacet.
Už to není jen příjemné. Začne to bolet – takovou tou sladkou, hlubokou bolestí u péra, v koulích, jako by mi tam něco nabíhalo a nemohlo ven. Svaly se mi stahují samy od sebe, snažím se nehýbat boky, ale ono to jde samo. Ruce svírám opěrky tak silně, že mě bolí prsty.
Adam to ví. Občas mi rukou přejede po stehnech, uklidní mě, ale pak zase pokračuje – pomalu, hluboko, trpělivě. Když cítí, že jsem fakt na hraně a že už to skoro nejde vydržet, zpomalí ještě víc, nebo mě úplně pustí a jen mi lehce olízne, jako by mě odměňoval za to, že jsem to ještě nevzdal.
Na plátně už je film asi v půlce, ale já nevím, co se děje. Jen cítím tu bolest, která je čím dál tím sladší, čím dál tím intenzivnější. Je to jako kdyby mi v těle něco hořelo, ale zároveň bych nechtěl, aby to přestalo.
Už to bolí tak příjemně, že se mi chce sténat, ale koušu se do rtu. Oči mám zavřené, hlavu zakloněnou. Celé tělo je napjaté jako struna.
A Adam pořád klečí. Pořád to dělá. Pomalu. Trpělivě. Jako by měl celou věčnost.
Film běží, scény se střídají, ale já to vnímám jen okrajově – nějaké líbání, hádky, usmíření. To jediné, co existuje, je jeho pusa a to, co mi dělá.
Celý film.
Přes hodinu a půl.
On to protahuje mistrovsky. Kdykoli cítí, že jsem na hraně a že jsem na ní pořád, už od prvních minut, zpomalí. Někdy úplně přestane, jen mi podrží v puse, teplý a nehybný, zatímco já se snažím nedýchat příliš zhluboka. Jindy mě vytáhne a jen mi lehce olizuje špičku, foukne na ni, nebo mi rukou pomalu přejede po délce, ale nikdy ne tak, abych přešel přes tu čáru, přes kterou bych rád přešel.
Ta bolest v podbřiší je čím dál hlubší, sladká, téměř nesnesitelná. Koule mě bolí, jako by mi tam něco nabíhalo donekonečna, svaly se mi stahují samy, boky se mi chtějí pohnout dopředu, ale já se držím. Ruce mám zkroucené v opěrkách, nehty zabořené do látky. Občas si kousnu do rukávu mikiny, abych nevydal zvuk.
Adam to ví. Občas se na mě podívá nahoru, vidím ten jeho klidný, téměř líný úsměv. Žádná slova. Jen pokračuje. Pomalu. Hluboko. Trpělivě.
Už to bolí tak, že je to skoro euforické. Každý jeho pohyb mě žene výš, ale nikdy nenechá přejít. Je to jako kdyby mě držel na samé hraně propasti a říkal: „Ještě ne.“
Film se blíží ke konci. Hlavní hrdinové mají tu svou velkou scénu – déšť, vyznání, polibek, hudba graduje.
A tehdy to Adam udělá.
Přidá tempo. Rychleji. Hluboko. Ruka mi masíruje kořen, druhá mi svírá stehno. Jazykem mi krouží kolem žaludu při každém pohybu nahoru. Žádný zastavení. Žádné zpomalení.
Všechno to napětí, celá ta hodina a půl mučení, se najednou valí ven.
Udělám se tak silně, že se mi zatočí hlava. Tělo se mi napne, nohy se třesou, ruce svírají opěrky až bolí. Všechno to jde přímo do jeho pusy – výstřik za výstřikem, dlouho, nekonečně. On drží, polyká, aniž by se zastavil.
Když je po všem, zůstane chvíli klidný, olízne mě dočista, pak mě pomalu pustí.
Začínají titulky. Světla se ještě nerozsvěcují, ale brzy budou.
Adam se tiše zvedne, otře si ústa rukávem, sedne si vedle mě. Podívá se na plátno, pak na mě.
„Dobrý film,“ zašeptá a lehce se usměje.
Já se jen zhluboka nadechnu. Ještě pořád se třesu. Tohle byl ten nejlepší předvánoční dárek, ten se snad nedá překonat.
Před vstupem do metra se zastavíme, popřejeme si hezké svátky, Adam se ke mně nakloní a řekně tiše: "Třeba na Silvstra vezmeš do kina ty mne. Nebo někam jinam...ale kinu se bránit nebudu". pak se rozejdeme každý ke svému domovu.
