Je večer. Přesně tolik hodin, abych teď mohla být vnitřně naštvaná sama na sebe, že jsem ještě doma. Nesnáším to. Když někdo chodí pozdě. Místo KPZ beru KKM (kabelka, klíče mobil), obouvám černé kožené kozačky a odcházím z bytu. Kabát už mám mimochodem na sobě, ať to nevypadá, že chodím v zimě takhle "na lehko". Na třetím schodu schodiště slyším obvyklé klapnutí zavírajících se dveří od mého bytu, čímž záležitost "nenechám se přece vykrást" můžu definitivně vypustit z hlavy.
Vycházím ven. Pod světlem pouličních lamp si na zemi všimnu lesknoucích se kaluží. Prší. Zase. To je přesně to, o čem jsem snila celou půlhodinu, co jsem doma v ruce držela žehličku na vlasy a upravovala svoje pod lopatky dlouhé, hnědé vlasy. Ale štěstí (nebo možná jen prozíravost) mi přeje a už mi tu stojí tágo. Nasedám a jedu vstříc firemnímu vánočnímu večírku.
Taxi zastavuje na Praze 4 a já vysedám před hotelem. Není čas se rozjímat, kde že to vlastně jsem, musím hlavně rychle a nenápadně zapadnout. Stojím ve výtahu a jedu do 24. patra do konferenčních prostor. Hned u vstupu odkládám kabát a rozhlížím se po volném místě u stolu. V sále jsou ztlumená světla, probíhá zrovna projekce o firemní úspěšnosti a já zahlédnu volné místo vedle kolegyně z vedlejšího kanclu. Po cestě k ní vidím u vedlejšího stolu svého šéfa, který se na mě podívá zrovna tak, že mu čtu ve tváři slova "kde sakra jsi, Terezo" a já se nezmůžu na víc než nesmělý úsměv a pokrčení rameny. Naštěstí moc dobře vím, že přesně tohle na něj platí. Úsměv. Tedy věšinou. Zdá se, že dneska to zabralo. Já už přisedám ke kolegyni a do ruky hned beru sklenku Prosecca. Napiju se. Tyhle formální akce nejsou nic pro mě. Víc jak 5 lidí na deseti metrech čtverečních už mi není úplně komfortní a obzvlášť v téhle trochu škrobené společnosti. To někde v klubu po dvou drincích je to úplně o něčem jiném.
Mezitím co o pauze před další projekcí a proslovem ukusuju ze slaného košíčku plněného čerstvým sýrem s bazalkou, rajčetem a prosciuttem a konverzuju se dvěma kolegy, neubránim se silnému nutkání otočit hlavu doleva. Ztuhne mi čelist i s úsměvem na tváři. Polknu. ON. Ten týpek z baru. Stojí opodál, baví se s mým šéfem a nenápadně mě sleduje. A v tom obleku je sakra tak strašně sexy. Zatahuju v hlavě ruční brzdu k malování obrázků na téma "co by se dalo dělat s tou jeho kravatou". Já to věděla. Že ho odněkud znám. Ale pořád jsem nevěděla, kam ten obličej zařadit. Je to kolega z brněnské pobočky. Do pusy rychle strčím zbytek košíčku, kolegům se omluvím, že si musím odskočit. Ve skutečnosti je to však jen zástěrka pro "musím se jít zchladit". Po cestě ke dveřím dopiju sklenku Prosecca, beru opět kabát a mířím k výtahu.
Jsem tam. V hlavě mám prázdno jako ve spotřebované bombičce od sifonu. Co to se mnou ten chap dělá. Mačkám písmeno P a dveře se zavírají. Najednou se v nich objeví něčí bota. Dveře se znovu otevírají. Zase on. Usměje se a nastoupí dovnitř. Hele, hochu, já jdu hasit požár a ty jen přilíváš olej do ohně, pomyslím si.
Cink. Jsme v přízemí.
,,Prosím, běž první," řekne. Ach, gentleman.
,,My už jsme si potykali?" zeptám se. Nádech, výdech, dělej nedostupnou.
Než mi na to stihne cokoliv říct vycházím z výtahu. Moje kroky směřují ven, před hotel. Postavím se u parkoviště, vytáhnu z kapsy kabátu vapo s příchutí borůvky. Je mi docela zima. Zase mrzne. Na autech stojících opodál už mráz zase vytvořil třpytivou vrstvu ledu. Z přemýšlení o přeměně vody z kapalného do pevného skupenství mě však najednou vytrhne něčí hlas. Otočím hlavu a zvednu oči.
,,Myslel jsem, že tuhle úvodní formalitu už můžeme vynechat, když už spolu vysedáváme po barech," pronese, u toho se laškovně zaculí a dodá: ,,Petr, těší mě," a natahuje ke mně svou ruku.
,,Tereza," odpovím a vložím svou dlaň do té jeho. Pevný stisk. Hlavou mi hned bleskne jak místo ruky mačká můj zadek. Klídek holka.
,,Tak co Terko, jak se ti tu líbí?" ptá se. ,,Celkem nuda co? Věděl bych o lepší zábavě na páteční večer. Do Prahy se zase tak často nedostanu."
Než stihnu jakkoliv zareagovat, vyruší nás zvonění mého telefonu. Šéf. Mačkám zelené tlačítko a přikládám telefon k uchu. Pokládám.
,,Musíme jít," řeknu, otočím se a rychle vykročím zpět ke hlavním dveřím hotelu.
Na nic nečeká a jde za mnou. Při vstupu do výtahu si v zrcadle všimnu, že mi stojí bradavky. Chvíli si lámu hlavu nad tím, jestli je to víc z té zimy nebo z něj. Z přemýšlení mě vytrhnou hlasy skupinky dalších lidí, kteří vchází do výtahu. Je jich asi šest, takže se musím posunout dozadu. Najednou ucítím tu jeho velkou ruku na svém boku. Ve výtahu je plno, tak mě přitáhne blíž, přitiskne mě k sobě. Cítím jeho horký dech zezadu na svém krku. Mezi myšlenkami na to, co si to sakra dovoluje mi hlavou koluje ještě obrázek, jak mi rukou jede do klína. Bože. Zase ty fantazie. Ve třetím patře výtah zastavuje a ostatní vystoupí. Sotva se dveře zavřou, jedním hmatem ruky mě otáčí tváří k sobě a tiskne ke stěně výtahu. Rukou sjede z boku níž, vyhrne mi šaty nahoru čímž odhalí krajku samodržících punčoch a zmáčkne mi zadek. Přeju si, aby se výtah i čas zastavili. Chci ho v sobě. Přímo tady a teď. Najednou takhle zblízka vidím, že ty oči nejsou jen hnědé, jak jsem si původně myslela. Jsou zelenohnědé. Krásné.
Nakloní se ke mně blíž, k mému uchu a potichu řekne: ,,Co jsem tě viděl v tom baru, nemyslím na nic jiného, než na to, jak tě chci šukat!"
Cink. Jsme nahoře.
Cítím, jak z něj celá teču, jak se celá chvěju. V hlavě mám teď kolotoč. Kolotoč myšlenek, jak to vsechno proměnit ve skutečnost. Ideálně hned. Ale musíme zpět.
U dveří se rozdělíme a jdeme každý svým směrem, ke svému místu. Zase sedím, zase piju Prosecco. I když mám pocit, že teď už by to chtělo něco tvrdšího. Teda, ne jen k pití. Uff. Musím se hodně přemáhat, abych držela své tělo i mysl v klidu. Čas plyne, konverzuju. Na hodinkách mi najednou svítí čas 22:22. Že by znamení pro správný čas se odtud vypařit? Sama? S ním? Zvedám hlavu a otáčím ji jeho směrem. Jde pohledem položit otázku? Zřejmě ne. Ale i když zrovna nejsem přebornice v odezírání z úst, tak to jeho "Jdeme" se dalo rozluštit celkem snadno. Loučím se s kolegy u stolu, se zbytkem to nějak není potřeba, jelikož jsou skoro všichni ponořeni do hovoru. Vyrážím směrem k výtahu a tlačítkem jej přivolávám. Podle zvuku klapajících bot na lesklé dlažbě z mramoru tuším, že dnešní večer teprve začíná. Dveře výtahu se otevírají a my vcházíme dovnitř. Ehm, oprava. Dnešní večer už skončil, teď nám začíná noc.
