Zápis šestý
Zůstal o minutu déle
Nesnáším, když zůstávají déle, než mají. Dnes to udělal.
Stál u dveří, ruku na klice, a díval se na mě tak, jako by si mě chtěl odnést s sebou. Ne tělo. Myšlenku. Ten pohled mě zneklidnil — a zároveň rozpálil víc než doteky předtím.
Řekla jsem jen: „Už běž.“ Poslechl.
Ale ten pocit, že jsem byla viděná víc, než jsem chtěla, se mnou zůstal celou noc.
Zápis sedmý
Bolest jako stopa
Dnes jsem si všimla modřiny. Malé. Nenápadné. Na místě, které běžně nikdo nevidí.
Nebylo to násilné. Bylo to intenzivní. A přesto mě překvapilo, jak silně mě ten pohled do zrcadla vzrušil. Jako by si tělo pamatovalo víc než hlava.
Poprvé jsem si položila otázku, jestli nehledám hranici. A jestli budu mít sílu ji poznat, až přijde.
Zápis osmý
Napsal znovu
Měla jsem pravidlo. Jednou. Žádné návraty.
Porušil ho. Napsal znovu. Krátce. Bez emocí. Jen připomněl, že ví, kde bydlím. Ne jako hrozbu. Spíš jako fakt.
Smazala jsem zprávu. Ale ruce se mi třásly ještě dlouho poté.
To vzrušení bylo jiné. Těžší. Temnější. A já si musela přiznat, že část mě ho chtěla pustit zpátky jen proto, aby zjistila, co by se stalo.
Zápis devátý
Přestávám si psát jména
Uvědomila jsem si, že si už ani nepíšu iniciály. Jen pocity.
„Ten, co mlčel.“ „Ten, co se díval.“ „Ten, co se ptal příliš málo.“
Jména by je udělala skutečnějšími. A já je chci mít jen jako stopy na kůži a v paměti. Dočasné. Přechodné.
Já zůstávám. Oni odcházejí.
Zápis desátý
Strach, který chutná
Dnes jsem se poprvé bála ještě před zazvoněním.
Ne proto, že bych nevěděla, kdo přijde. Ale proto, že jsem věděla, co ve mně probudí. Ten pocit odevzdání, který už není jen o rozkoši, ale o moci.
Otevřela jsem dveře pomalu.
A došlo mi, že nejtemnější na tom všem není to, co se děje mezi těly — ale to, jak snadno mu dovolím vstoupit.
