Tma v ložnici pomalu ustupovala šedivým paprskům úsvitu, které se plížily mezi těžkými sametovými závěsy. Eliška se protáhla pod hedvábnou pokrývkou, její nahé tělo se vlní jako kočka probouzející se z lenivého spánku. Prsty jí přejely přes hladkou kůži stehna, než se zastavily na okraji postele, kde cítila teplo Jakubova dechu. Otevřela oči – tmavé, lesklé jako mokrý onyx – a shlédla dolů.
Jakub ležel na břiše, tvář přitisknutou k chladné podlaze, ruce složené za hlavou, jako by se modlil k oltáři jejího těla. Jeho nahá záda byla pokrytá jemným potem, který se leskl v ranním světle. Koženy pás cudnosti, který mu obepínal slabiny, se slabě zaleskl, připomínka jeho trvalé podřízenosti. Eliška se usmála, rty se jí zvlnily v pomalém, kočičím úsměvu, když si uvědomila, jak moc ho má ve své moci.
„Tak jak jsi se vyspal, ty můj ptáčku v kleci?“ zašeptala, hlasem tak měkkým, že by ho mohla zaměnit za láskyplné pohlazení. Ale Jakub znal ten tón – byl to stejný hlas, který mu před chvílí šeptal do ucha příběhy o bývalých otrocích, jejichž osudy skončily v bolestech nebo zapomnění.
Jakub zvedl hlavu, jeho oči byly kalné únavou, ale plné oddanosti. „Děkuji, paní,“ odpověděl, hlas mu selhal, jak se snažil potlačit chvění. „Nemohl jsem usnout. Můj…“ zaváhal, „penis se bolestivě stavěl.“ Jeho prsty se neklidně zavrtaly do podlahy, jako by hledal oporu v té jediné lži, kterou mu dovolila – že by se odvážil říct jí, že ho bolí něco, co mu ona sama odepřela.
Eliška se zasmála, nízkým, hlubokým smíchem, který mu rozléhal v kostech. „Ach, můj ubohý, trpící ptáčku,“ řekla a sesunula nohy z postele, její bosé chodidla se dotkla studené dřevěné podlahy. „To je tím, že jsi celou noc myslel na to, jak bys mi mohl sloužit, že?“ Její prsty se dotkly jeho tváře, nehty mu jemně drásaly kůži, když mu naklonila hlavu nahoru, aby se jí díval do očí. „Ale dneska máš štěstí. Potřebuji snídani.“
Jakub cítil, jak se mu srdce rozbušilo. Každý její rozkaz byl jako balzám na jeho duši, i když věděl, že ho bude stát další kus jeho hrdosti. „Ano, paní. Co si přejete?“
„Postav se,“ přikázala mu a sledovala, jak se namáhavě zvedá na nohy, jeho svaly ztuhlé po noci strávené na tvrdé podlaze. „A padej do kuchyně. Chci ovocný talíř s bílým jogurtem. A sobě si dej do misky, müsli“ Její rty se zvlnily v úsměvu, když viděla, jak se mu při slově „miska“ stáhly rty. „Pět minut,“ dodala přísně, jako by hodila granát, který exploduje v jeho hlavě.
Jakub se rozběhl, jeho bosé nohy klouzaly po parketech, když se řítil z ložnice do kuchyně. Ruce se mu třásly, když otevřel lednici, vytáhl jogurt, nakrájel jablko, hrušku, několik jahod. Každý pohyb byl nervózní, každá vteřina se zdála jako věčnost. Když hodiny na mikrovlnce ukázaly 4:30, vrhl se k mísám, naplnil jednu jogurtem, druhou ovocem, a pak si uvědomil – ona chtěla talíř. Zatraceně. Rychle přehodil ovoce na porcelánový talíř, který našel v horní skříňce, a pak se rozběhl zpět, tác se mu chvěl v rukou.
Eliška seděla na posteli, záda opřená o čelo, nohy natažené před sebou, její černé kozačky stály vedle postele jako dva strážci její moci. Když Jakub vešel, zvedla obočí. „pět minut a dvacet sedm vteřin,“ řekla, jako by čítala jeho myšlenky. „Dobře. Poloviční trest.“ Jeho srdce se sevřelo. Poloviční trest znamenalo, že ho čeká ještě něco horšího později.
Podal jí tác, jeho prsty se dotkly jejího stehna, když jí podával talíř. „Tady mate, paní.“
Eliška si vzala vidličku a pomalu si nabrala sousto jogurtu s jahodou. Jakub se okamžitě vrhl na svou misku, jeho žaludek kručel hlady. Ale po prvním soustu se zastavil. Bylo to suché. Strašlivě suché. Jako by mu písek drhl hrdlo.
„Je to suché, že?“ zeptala se Eliška, aniž by zvedla oči od talíře. Jejím hlasem projel pobavený tón, jako by čekala právě na tuhle chvíli.
Jakub polkl. „Ano, madam.“
„Máš štěstí, že jsem s tebou spokojena,“ řekla a odložila talíř na noční stolek. Její prsty se zavrtaly do jeho vlasů, stáhla ho dolů, až klečel před ní, jeho tvář na úrovni jejího klína. „Otevři ústa.“
Jakub poslechl, jeho čelisti se rozevřely, když cítil, jak se její prsty dotýkají jeho rtů. Eliška se posunula na okraj postele, její stehna se rozevřela jen natolik, aby mu ukázala, co chce. Byla už mokrá. Jeho dech se zrychlil, když ucítil její vůni – sladkou, těžkou, omamnou jako víno, které by ho opilo po prvním doušku.
„Dívej se,“ přikázala mu a její prsty se ponořily mezi její stehna, rozmazávajíce její vlhkost po rtech kundičky. Jakub sledoval, jak si její šťávy sbírá na prsty, jak je pak pomalu sunula k jeho otevřeným ústům. „Ochutnej.“
Jeho jazyk se dotkl jejích prstů, slaná, kovová chuť jeho vlastní paní mu explodovala na jazyku. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy vzrušení, když polkl. Ale ona ještě neskoncila
„Dneska ti dávám dar,“ zašeptala mu do ucha, její dech hořký jako jed. „A ty mi za něj budeš vděčný.“
Ano Madam.
Jeho tělo ztuhlo, když ucítil první kapky, teplé a lepkavé, dopadající do misky. Slyšel, jak její dech zrychluje, jak se její prsty zavrtávají do jeho vlasů, drží ho na místě, zatímco ho značkuje svým mokrem. Každá kapka byla jako úder biče, každý zvuk, který vydala, jako modlitba, které se nemohl bránit.
Když skončila, její prsty mu stáhly hlavu zpět, donutila ho podívat se jí do očí. „Tady,“ řekla a podala mu misku zpět. „Aspoň vidíš, že mě nejsi lhostejny.“
Jakub se třásl, když zvedl misku k ústům. První sousto ho téměř udusilo – jeho vlastní snídaně, nyní prosáklá její esencí, sladká a hořká zároveň. Jeho žaludek se svíral, ale jeho penis v kleci pulzoval, jako by chtěl prorazit kov, který ho držel v zajetí.
„Dej se do toho, hajzle,“ sykla Eliška, její hlas jako ostří nože. „Nebo si mě nepřej.“
Jeho ruce se třásly, když zvedl další sousto. Každé polykání bylo boj, každý doušek jako pokání. Ale udělal to. Všechny. A když skončil, zvedl oči, slzy mu stékaly po tvářích, smíšené s potem a hanbou.
Eliška se zvedla z postele, když přistoupila k němu. Její prsty mu zvedly bradu, donutila ho podívat se na ni. „Dobře,“ řekla, její hlas teď měkčí, téměř láskyplný. „Vidím, že se učíš. Ale pamatuj si – tohle,“ ukázala na prázdnou misku, „je jen začátek.“
Jakub cítil, jak se mu v hrdle svírá uzel. Věděl, že má pravdu. A věděl také, že by pro ni udělal cokoliv. I když by ho to mělo zničit.
