Třetí den začal dřív, než by se slušelo.
Paříž ještě spala, ulice byly mokré od nočního mytí a kavárny,
kam se chodí snídat kafé s croissantem teprve zvedaly rolety.
Nikdo neměl nejmenší tušení, jaké překvapení nás čeká.
My už jsme seděli v autě a jeli ke stadionu.
Ne na zápas, zatím.
Jen „něco domluvit“.
Takový ty věci, které se řeší mezi lidma, co berou sport moc vážně.
David už měl na sobě dres.
Ne nějakou mikinu, nebo trenérskou bundu.
Ramena vyplňovala látku samozřejmě, bez okázalosti.
Každej jeho pohyb byl přesnej a úspornej.
Stejně jako já, má David velký koule a středně velkýho ptáka, což v jocksech a kraťasech na ragby klame tělem a ta boule vyvolává mega očekávání.
Když se opřel o zábradlí a díval se na hřiště, měl jsem pocit, že sleduji někoho, kdo přesně ví, jak se kdo má pohnout a proč.
Na stadionu se řešily detaily, rozcvičení, masér, doktor, občerstvení do šatny pro případ výhry, časový harmonogram.
Francouzi byli prostě korektní, věcní, bez zbytečných řečí.
Rugby se tady jako jediný sport nehraje pro efekt.
Zápas byl až odpoledne.
Přátelský.
Ale nikdo se tak teda nechoval.
Na tribuně nebylo narváno, ale bylo tam dost lidí, aby bylo slyšet každý náraz, každý povel.
Kluci šli do hry tvrdě, ale čistě.
David stál u lajny, ruce založené, pohled klidný.
Nemusel na kluky řvát.
Stačilo, že byl vidět.
Vyhráli.
Ne teda nějak drtivě.
Ale vyhráli.
V šatně to pak bouchlo.
Nejdřív euforií, pak úlevou.
Smích, křik, pot, plácání po zádech.
Někdo otevřel šampaňské, někdo ho rozlíval do plastových kelímků, protože na styl teď nebyl čas a někdo ho pil z láhve.
David, kterej si právě svlíknul dres, vzal jednu lahev, kterou protřepal a začal všechny kolem sebe kropit šampaňským, viděl jsem, že má radost a taky jsem viděl, že nejde do sprchy, ale jen se utřel do ručníku a rychle se oblíká.
Testosteron se míchal s radostí, únava s uspokojením.
Večer jsme šli naproti hotelu, do hospody, která vypadala, že tam místní chodí roky. Dřevo, hluk, pivo, žádný pózy.
Postupně se přidali Francouzi z klubu.
Smáli se, připíjeli, hodnotili zápas bez patosu.
A pak přišel i náš frantík, o kterém jsme se během dopoledne (kromě toho včerejšího seznámení) dozvěděli, že je klubovým lékařem a majitelem kliniky a dovozcem sportovní výživy.
Přišel společně s moc hezkým vousatým kolegou.
Hned jak se posadili, francouzsky objednal rundu a řekl:
„Mimochodem… já jsem Antoine to je Joel.“
Podali ruku nejdřív Davidovi, pak mně.
Pevně.
Klidně.
A bylo to.
Seděli jsme tam dlouho.
Mluvilo se o sportu, o cestách, o práci lékařů s ragbisty.
Všichni byli dost vyčerpaný, a tak nikomu nevadilo, že jsme to s Davidem a frantíkem i jeho kamarádem docela nezvykle brzo zabalili.
Když jsme se vraceli do hotelu, Paříž už zase hučela.
Ale tak nějak jinak než první den.
Věděl jsem, že ráno se každý rozjede jinam.
Že se tohle už nebude opakovat.
A tak jsem byl docela rád, že frantíci šli náma.
Když jsme byli před recepcí, pozvali jsme je na drink do hotelového baru.
Oni nám drink oplatili tak, že koupili dvě láhve šampaňského a při loučení nám každému jednu dali.
Nevím už přesně, čí to byl nápad, ale pozvali jsme je do pokoje.
Sotva jsme dovřeli dveře, Antoine vytáhnul další lahev šampaňského z papírový tašky a začal ho otvírat.
V pokoji byly jen dvě skleničky, a tak se Antoine vydal do recepce pro další dvě.
„Hele, ten nás chce ožrat a vojet všechny tři ne?“ smál se David.
V jeho hlase zněla perverzní radost.
Joel mluvil docela dobře anglicky, a tak jsme se zase dostali k výsledku zápasu a když přišel se skleničkami Antoine, postavil všechny čtyři na stůl, rozlil do nich celou lahev dalšího šampaňského, které přinesl i se skleničkami.
David pustil francouzské MTV, což byl takový hudební kanál generace X.
Docela se to rozjelo.
Seděli jsme s Davidem na té nerozestlané posteli a francouzskou návštěvu jsme posadili na dvě židle proti posteli.
Po druhé lahvi už nám nevadilo, že neumíme francouzsky a oni, jako čistokrevní Pařížané zase nemají rádi angličtinu.
Nevím přesně, kdo po kom vyjel první, ale já to nebyl.
Asi David po mě, a tak frantíci se do toho pustili taky.
„Stáhni mu ty kalhoty“ řek mi David a kývnul směrem k Antoinovi.
A tak jsem mu rozepnul džíny, a to způsobilo takovou akceleraci událostí příštích, že jsme v minutě skončili na té nerozestlané posteli všichni.
„Tak co s tím provedeme?“ nadnesl řečnicky David směrem k Joelovi.
Ten řekl, že nám musí něco nejdřív říct, ale David jako muž činu na to moc nedbal a věnoval se svlékání Antoina.
„No tak dole dobrý, co zbytek?“ komentoval jeho trčícího ptáka a celkem nevybíravě i se svým nadrženým ptákem tiskl zezadu na jeho prdel a kýval na Joela.
Joel mu něco říkal francouzsky a pak mě anglicky, že něco není tak, jak to vypadá, což jsem moc nechápal.
V jeho očích jsem viděl ohromnou touhu a zároveň strach.
„Ty pičo vole to jsou prvničky“, řekl David a postavil se a před sebou měl Joela, kterého zezadu začal pomalu svlíkat.
Joel měl krásně namakaný ramena, pořádný bicáky, bylo vidět, že tráví asi hodně času v gymu, krásně zarostlej hrudník, z nás všech nejvyrýsovanější břicho.
Měl jsem strašnou chuť se zabořit Davidovi do podpaží, protože jsem věděl, že se po zápase neosprchoval a mě jeho vůně vzrušovala už cestou do hotelu, jenže byl daleko ode mě když v tom stáhnul Joelovi jeho boxerky.
Ten okamžik netrval víc než dvě tři vteřiny.
Ale asi nikdy na to nezapomenu.
Joel s figurou kulturisty měl pod vyrýsovaným bříškem kundu.
Pussyboy.
Místo čuráka měl prostě díru.
Takovou, jakou jsme mimochodem všichni tři měli doma, akorát že chlupatou.
Prostě chlapskou.
Mě to asi rozhodilo nejvíc a viděl jsem, jak David zezadu rukama drží Joela za ramena a druhou rukou kontroluje, jestli fakt má chlapský prsa.
Chvíli to bylo komický.
Já jsem v Davidových očích viděl trochu nejistoty, ale jen zpočátku.
Joel měl všechno takový, jako každej chlap chce mít.
Svaly, chlupy, hlas i pohyby měl chlapský.
Joel byl chlap v těle chlapa s kundou.
Davida jeho perverzní radost nejen že neopouštěla, naopak bylo vidět, že ho to vydráždilo natolik, že nasměroval Joela tak, aby Antoinovo péro mířilo do Joelovy díry.
A spolu s napětím stoupala i naše nadrženost.
David i Antoine byli už připraveni, jejich péra už stála v naprostém pozoru, a to Davidovo navíc stále doráželo na Joelův zadek.
Antoine se položil na postel a v mžiku měl mý péro v tlamě.
Narazit na jeho tlustou kládu Joela, to bylo pro Davida s jeho trenérskou průpravou hračka.
Než jsem se nadál, vrazil mi Antoine do huby dva prsty a nechal si je olízat, aby mi za okamžik vrazil prst jeden po druhým do zadku a pořádně mě hulil.
Protože mě Antoine svým hulením krásně postavil čuráka, kterýho jsem měl už k prasknutí, napadlo mě, že bych mohl vyzkoušet Joela.
Když jsem do jeho kundy tlačil svý emko, málem mi změknulo.
Jenže při pohledu na jeho krásný chlapský tělo a taky na to, jak hulí střídavě Antoinův ocas a David ho tím svým plácá po tlamě mě zase ztvrdnul na kámen.
Bylo to vzrušující, mrdat chlapskou kundu.
„Tenhle francouzskej multitasking se mi začíná líbit“, říkám Davidovi, kterej mě rve jazyk do pusy.
Podle dalších výměnách a vzdychání se mi zdálo, že Antoinův míč bude v tomhle nočním ragby první v bráně.
David, kterej jako poslední mrdal Joelovu kundu, mě líbal, Joel seděl a v díře měl tlustý Antoinovo péro.
Joel, kterej byl ale dvěma čurákama v sobě úplně mimo a nejspíš prožíval nástup mohutnýho orgasmu, u kterýho hekal jako ten největší chlapák.
Opíral jsem se o stehna a cpal zase svý péro Antoinovi do krku.
Volnou rukou jsem se dostal až k Joelově kundě, do který zajíždělo Davidovo péro a byl jsem prostě zvědavej, takže jsem prsty nahmatal vysoce funkční klitoris a když jsem ho začal dráždit, Joel začal docela hlasitě vzdychat.
Mezitím se ozvalo jeho další heknutí, to David zajel až nadoraz do díry Joela, naraženýho na Antoinovu kládu.
Nevěděl jsem, na co se mám soustředit dřív.
Jestli na Davidovy pazoury a svalnatý zpocený prsa, nebo na to, jak mě dole Antoine hulí a rve mi prsty do díry.
Když si dal David ruku za hlavu a já mu zabořil tlamu do podpaží, spustil jsem to jak domino efekt, začal jsem nekontrolovaně stříkat do Antoinova krku, ten statečně polykal a začal stříkat v Joelovi, kterej se pořád svíjel a David, kterej už stál z boku postele nás zkropil svou mrdkou jako poslední.
Se slovy „Kurva pičo vole děvky polykejte tu mrdku“ stál na náma třema a provazce jeho hustý horký mrdky cákaly na naše tlamy, přičemž vypadal jako největší alfasamec a pro mě jím byl a navždy zůstal.
„Ani jedno slovo francouzsky a taková shoda“, pomyslel jsem si, ale mlčel jsem, protože David mi jednou řekl, že svými filozofickými úvahami kazím primitivní kouzlo mrdání.
Až později, když jsme dopili třetí láhev a ještě mnohem později, když Joel došel pro čtvrtou a pátou, už bylo po všem a v pokoji zůstalo jen uvolnění a muzika Myléne Farmer, která nás všechny trochu zklidnila, seděli Antoine a Joel proti nám.
Tak jako když chlapi po zápase konečně sundají chrániče a mluví normálním hlasem.
Mimochodem zase jsem si vzpomněl na to, že scénář k mýmu životu asi fakt občas píše Pedro Almodóvar s Woody Allenem.
Joel se nadechl a řekl nám věcně, skoro suše,
že je po kompletní několikaleté hormonální léčbě,
že to sebou nese neustálý lékařský dohled a drahou suplemetaci.
A že suplementy dováží a chystá internetový obchod s pánským spodním prádlem.
Ten se jim mimochodem později dobře rozjel a Joel byl dokonce na jednom Fashion Weeku v New Yorku modelem a sponzorem.
Ale hlavně, že je chlap.
Že jím vždycky byl.
Že tohle tělo je výsledkem let práce, disciplíny, medicíny a rozhodnutí, který se nedělá z rozmaru.
Antoine ho doplnil.
Řekl, že se poznali už na studiích.
Antoinova žena studovala s nimi a celou story zná.
Všichni tři Sorbonna. Faculté de Médecine Paris Cité, specializace na sportovní medicínu a fyziologii výkonu.
Absolvovali tam, kde se řeší tělo bez ideologie.
Jen funkce, zátěž, hormony, regenerace.
Joel mluvil o testosteronu stejně, jako by jiný mluvil o kreatinu či aminokyselinách.
O tom, co dělá se svaly, se šlachami, s ochlupením a vousy, co s hlavou.
O tom, že chlapství není o jednom orgánu mezi nohama, ale o tom, jak uneseš tlak.
David poslouchal mlčky a já taky.
Slíbil jsem si, že nebudu nikdy nikoho soudit za to, kým se cítí a že ho naopak budu ctít za to, čím vším musel kvůli tomu projít.
A v tu chvíli mi taky došlo, že žádná z těch věcí, který jsme zažili, se tím nijak nesnižuje.
Naopak. Joel nebyl „něco mezi“.
Byl chlap, který si své místo vybojoval.
Antoine nebyl žádnej experimentátor.
Byl chlap, který ví, koho chce.
Ráno jsme se rozjeli každý jinam.
Zápas byl odehraný.
Paříž se svým tajemstvím zůstala za námi.
A mně zůstalo něco, co se blbě vysvětluje, ale dobře „nese“.
Že chlapství není o tom, co máš mezi nohama a kolik to má cenťáků.
Ale o tom, jak stojíš, když se na tebe svět dívá.
O tom, jak se zvedneš poté, co se svalíš na zem.
A někdy se musíš zvednout i když se nedívá vůbec nikdo, kdo by tě za to pochválil.
