Slunce právě klesalo za obzor a les se ponořil do zlatavě červeného světla, které prosvítá mezi kmeny a vrhá dlouhé stíny na mechový koberec. Vzduch byl plný vůní – jehličí, vlhké hlíny, pryskyřice z borovic a lehce nasládlého rozkladu loňského listí. Někde v dálce houkala sova, jinak bylo ticho, jen občas praskne větev pod nohama srnčí zvěře.
Stál jsem na okraji lesa, téměř nahý. Jen tenké černé boxerky mi obepínaly boky a těžký kožený obojek s masivním kovovým kroužkem mi tlačil do krku při každém nervózním polknutí. Kůže obojku byla ještě teplá od tvých prstů – před chvílí jsi mi ho zapínala a lehce za něj trhla, abys mi připomněla, kdo rozhoduje.
Stála jsi o pár metrů dál, pod mohutným dubem. Černé kožené boty po kolena, přiléhavé černé kalhoty, které ti dokonale obkreslovaly stehna a zadek, a rozepnutá kožená bunda přes tmavou košili. V pravé ruce držíš pružný kožený bičík – černý, lesklý. Když jsi jím lehce mávla, prořízl vzduch s ostrým svištěním, které mi okamžitě způsobilo husí kůži po celém těle.
„Deset minut náskok,“ řekla jsi hlubokým, klidným hlasem, který zní vždycky jako sametový příkaz. „Když tě chytím do hodiny, budeš můj až do rána. A tentokrát… tě nenechám tak snadno prosit o milost.“
Přikývl jsem, jazyk mi přilepil k patru, a rozběhl se do lesa. Bosýma nohama jsem cítil všechno – studené jehličí, měkký mech, ostré kamínky, vlhkou hlínu. Větve mi šlehaly do stehen a ramen, zanechávaly tenké červené šrámy, které hned pálily. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšel nad vlastním těžkým dechem. Běžel jsem hlouběji, mezi vysoké borovice a buky, kde bylo světlo už jen tlumené a vzduch chladnější.
Snažil jsem se běžet tiše, zanechat co nejméně stop – volil jsem měkký mech, vyhýbal se suchému listí a větvím, které by praskly. Každých pár desítek metrů jsem se otočil, naslouchal. Nic. Jen vlastní dech a šelest korun. Ale věděl jsem, že jsi tam. Že mě sleduješ.
Po sedmi minutách jsem zpomalil, schoval se za tlustý kmen borovice a zadržel dech. Les byl tichý. Pak… slabý šelest. Daleko, ale jistý. Tvé boty na jehličí – pomalé, rozvážné kroky. Nespěcháš. Víš, že čas hraje pro tebe.
Vyskočil jsem a utíkal dál. Přes malý potůček, kde mi studená voda šplouchala až do stehen a chlad pronikal až do kostí. Pak do hustého mladého porostu, kde větve šlehaly tvrději, rvalo mi to kůži na bocích. Pot mi stékal po zádech, mísil se s chladem vzduchu.
První známka, že jsi blízko, byl tvůj parfém – ten těžký, kořeněný tón, který se nedá zaměnit. Pronikl přes všechny lesní vůně jako varování. Pak tvůj hlas, daleko za mnou, ale jasný: „Běž, subíku. Ještě chvíli ti dovolím tu iluzi svobody.“
Adrenalin mi explodoval v žilách. Utíkal jsem rychleji, srdce mi bušilo v uších. Slyšel jsem tě – už ne tak daleko. Pomalé, jisté kroky. Občas úmyslné prasknutí větve. Hrála sis se mnou.
První zásah bičíkem přišel jako blesk z čistého nebe. Stál jsem za keřem, snažil se zklidnit dech, když svištění prořízlo vzduch a bičík mě přesně trefil přes levé stehno. Ostrá, pálivá linka bolesti, která se okamžitě proměnila v horkou vlnu touhy. Tiše jsem zasténal a zakopl. Druhý zásah – na zádech, přes lopatky. Třetí na pravém boku, když jsem se snažil utéct. Každý zásah byl přesný, jako bys mě viděla skrz listí. „Už cítím tvůj strach,“ zavolala jsi, tentokrát blíž. „A tvou vzrušenou vůni. Nemáš šanci.“
Běžel jsem dál, ale nohy už mi těžkly, dech hořel v plicích. Proplétal jsem se mezi stromy, přeskočil padlý kmen, ale věděl jsem, že mě pomalu doháníš. Slyšel jsem tě zleva, pak zprava – hrála sis na kočku s myší.
Nakonec mě dohoníš na malé mýtině obklopené vysokými smrky. Nečekaně jsi vyrazila zpoza stromu, chytila mě za obojek zezadu pevným stiskem a prudce mě zastavila. Síla tvého trhnutí mě srazila na kolena do měkkého mechu. Než jsem stačil zareagovat, už jsi mě převrátila na záda a přitiskla k zemi – jednou botou na hrudi, bičíkem přes krk.
Tvůj dech byl klidný, můj těžký a roztřesený. Sklonila ses nade mnou, oči ti zářily v šeru jako dravec, který si užívá kořist. „Chycen,“ zašeptala jsi a usmála se.
Z kapsy jsi vytáhla černý hedvábný provaz. Pevně, ale zkušeně jsi mi svázala ruce k nízké větvi nad hlavou – tak, aby mi to lehce řezalo do zápěstí při každém pohybu. Pak jsi si klekla rozkročmo přese mě. Cítil jsem teplo tvého těla přes kožené kalhoty na svých bocích.
Bičík začal tančit. Nejdřív lehké šimrání po vnitřní straně stehen – tam, kde je kůže nejtenčí a nejcitlivější. Pak silnější zásahy – na stehna, břicho, hrudník, boky. Každé plesknutí bylo slyšet v tichém lese, doprovázené mým sténáním a prosbami. Bolest se mísila s rozkoší tak dokonale, že jsem už nevěděl, kde jedna končí a druhá začíná.
Když jsi odhodila bičík, přejela jsi mi nehty po červených stopách – pomalu, dráždivě. Pak jsi se sklonila a olízla jednu z nich jazykem – teplým, vlhkým, pomalým. Zasténal jsem nahlas, až se ozvěna nesla mezi stromy.
Tvé ruce mi sjely dolů, přes boxerky, kde jsi ucítila, jak tvrdě na tebe reaguji. „Tak moc mě chceš,“ zašeptala jsi a lehce mě stiskla přes látku. Pak jsi mi boxerky stáhla dolů – pomalu, abych cítil každý centimetr studeného lesního vzduchu na rozpálené kůži.
Celou noc jsi mě mučila sladce – prsty, rty, zuby, občas bičíkem. Střídala jsi ostré zásahy s něžnými doteky, odmítání s odměnou. Když jsem prosil, abys mě nechala stříkat, jen jsi se usmála a pokračovala pomaleji, nekonečně.
K ránu, když se les začínal probouzet prvním šedivým světlem a ptáci začali zpívat, jsi mě rozvázala. Přitáhla sis mě k sobě, objala a políbila – tentokrát pomalu, hluboko, něžně.
„Dobře jsi běžel,“ zašeptala jsi mi do vlasů, zatímco kolem nás vonělo ranní rosa a jehličí. „Ale víš, že vždycky vyhraju já.“ A já, celý pokrytý stopami tvé noci – červenými pruhy, kousanci, škrábanci, zápěstími ještě teplými od provazu – jsem věděl, že nikde jinde být nechci. Jen tady. V tom lese. Tvůj sub. Tvá kořist. Úplně a navždy tvůj.
