Dveře zapadly tiše, skoro uctivě. Ten zvuk byl signál. Ne pro mě pro prostor kolem. Protože ticho někdy poslouchá líp než lidi.
Zůstala jsem stát zády ke zdi a pomalu vydechla. Kabát jsem nesundala hned. Nechala jsem ho na sobě schválně, jako překážku. Jako slib, že ne všechno je dovoleno hned. Prsty jsem si pohrála s knoflíkem, jen tak, bez spěchu. Bylo v tom něco drzého. Vědomí, že někdo čeká. Že někdo ví.
Světlo bylo slabé, teplé. Dělalo z obyčejných stínů něco intimního. Každý pohyb měl ozvěnu, i když jsem byla sama. Nebo jsem si to aspoň namlouvala. Opřela jsem se o stůl a zavřela oči. Myšlenky se mi lepily na kůži víc než látka. Nebyly slušné. Nebyly ani konkrétní. Byly… hladové.
Přejela jsem dlaní po vlastním těle pomalu, zkoumavě, jako bych se učila něco nového. Zastavila jsem se dřív, než by bylo logické pokračovat. To zastavení bolelo víc než cokoliv jiného. A přesně to jsem chtěla.
Usmála jsem se do tmy. Protože vědět, že někdo sleduje, jak se držíš zpátky, je horší než být viděna úplně nahá.
Naklonila jsem hlavu, jako bych naslouchala. Možná jen vlastnímu dechu. Možná něčemu víc. Pak jsem se narovnala, pomalu, schválně pomalu… a nechala prostor plný nedokončených představ.
Ne všechno se musí stát. Některé věci stačí nechat chtít.
