Seděly v čajovně už dlouho. Tak dlouho, že si přestaly všímat lidí kolem, jen občas zachytily cinknutí porcelánu nebo tlumený smích od vedlejšího stolu. Eliška seděla bokem, jedno koleno přitažené k hrudi, Klára proti ní, opřená o polštáře. Její trup byl lehce nakloněný dopředu, jako by se podvědomě přibližovala.
Klára měla jemně klenutý hrudník, který se při každém nádechu zvedal o něco víc, než bylo nutné. Eliška si všimla, že dech není rovnoměrný. Že se v něm objevují krátké pauzy. Sebekontrola.
Rozhovor se zastavil bez varování. Mezi jednou větou a druhou vzniklo ticho, které nikdo nepřerušil. Eliška se naklonila. Pomalu. Tak, aby Klára měla čas zareagovat. Jejich rty se dotkly ... sotva, jemně, bez tlaku. Polibek, který byl spíš dotazem než činem.
Klára vydechla. Tichý zvuk, který rychle spolkla.
Podruhé už se rty přitiskly déle. Měkce. Přizpůsobily se. Eliška ucítila teplo a lehké chvění. Klářiny rty reagovaly otevřeněji, ale stále zdrženlivě. Mezi polibky se objevily krátké pauzy, ve kterých bylo slyšet jen dech.
Přidala na intenzitě a začala ji hladit na zadečku a jejich jazyky se spojily.
Eliščina ruka se posunula Kláře na bok. Dlaň tam zůstala, nehýbala se. Jen byla. Klářino tělo reagovalo ... svaly se lehce stáhly, boky se nepatrně posunuly blíž. Stehna se dotkla.
„Vzadu,“ vydechla Klára tiše. „Je tam klidněji.“
Místnost za závěsem byla menší, polštáře rozhozené bez pravidla. Světlo tlumené. Dveře zůstaly pootevřené. Z čajovny sem občas dolehl hlas nebo kroky. To vědomí, že nejsou úplně samy, změnilo atmosféru, pohyby byly opatrnější, ale soustředěnější.
Sedly si proti sobě. Kolena se dotýkala. Eliška si všimla Klářiných stehen ... pevná, lehce napjatá, svaly reagující na každý pohyb. Položila na ně ruce. Pomalu. Dlaně klouzaly po látce, vnímaly tvar, teplotu, jemné chvění.
Klára zavřela oči a zhluboka se nadechla. Hrudník se jí zvedl, pak pomalu klesl. Rty se jí pootevřely, jako by chtěla něco říct, ale místo slov vyšel jen tichý vzdech.
Eliška se naklonila ke krku. Rty se dotkly kůže pod uchem, pak šíje. Klářina hlava se lehce zaklonila, ale hned se znovu narovnala ... kontrola. Zadržovaný zvuk.
V místnosti se přesto ozývalo nekontrolované sténání. Všechno řídila Eliška.
Eliščiny ruce se posunuly níž. Přes boky. Přes břicho, které se při doteku lehce stáhlo. Prsty se zastavily těsně před místem, kde už by dotek nebyl jen náznakem. Nešly dál. Čekaly.
Klářin dech se zrychlil. Stehna se lehce stáhla k sobě, pak se znovu uvolnila. Boky se pohnuly proti Eliščiným rukám, jako by tělo prosilo o pokračování dřív, než si to hlava dovolila. Její dech se zlomil, když ucítila dotek na svém poštěváčku.
Zvenčí zazněly kroky. Smích. Obě ztuhly. Klára otevřela oči, jejich pohledy se setkaly. V tom pohledu bylo napětí, vzrušení i vědomí rizika. Eliška se lehce usmála a pokračovala ... pomaleji, opatrněji, ale s ještě větší pozorností.
Polibky se přesunuly níž. Eliška byla blízko Klářinu tělu, cítila teplo, slyšela dech. Klářiny ruce se sevřely do polštářů, prsty zbělaly. Vzdechy už nebylo možné úplně potlačit, vycházely krátce, přerývaně. Jazykem se pravidelně pohybovala tam a zpět. Byla úplně mokrá. Klára byla pasivní, zatímco...
Napětí se stupňovalo. Klářino břicho se rytmicky stahovalo, stehna se chvěla. Občas zadržela dech, jako by čekala, jestli někdo neodhrne závěs. To čekání dělalo každý dotek ostřejším. Nemohla to vydržet a vyvrcholila.
Když se jejich pozice přirozeně vyměnily, Klára si Elišku přitáhla blíž. Položila ji na polštáře, kolena se rozestoupila, tělo se otevřelo. Eliška cítila chlad vzduchu na kůži, teplo doteků, vlastní dech, který už nebylo možné úplně kontrolovat.
Klářiny ruce byly jisté. Pomalu mapovaly tělo ... stehna, boky, břicho. Každý pohyb byl odpovědí na reakci. Eliška si zakryla ústa dlaní, když jí unikl tichý zvuk.
Tentokrát Klára lízala její kundičku, cítila její vzrušení, zatímco měla hlavu mezi stehny.
Následovalo uvolnění.
Čas se rozplynul. Zůstala jen těla, dech, zvuky zvenčí a vědomí, že každá reakce může být slyšet.
Ležely vedle sebe. Kůže na kůži. Dech se pomalu uklidňoval, ale těla byla stále citlivá. Prsty se občas dotkly, jen lehce, jako ujištění, že jsou pořád tady.
Z čajovny zazněl hlas. Tentokrát už se jen usmály.
„Tohle…“ začala Klára, ale nedořekla to.
Eliška přikývla. Nebylo třeba slov.
Když se vrátily mezi ostatní, svět vypadal stejně. Čaj, šálky, ticho. Jen ony věděly, že pod tím klidem zůstalo něco živého. Něco, co se dá znovu otevřít ... kdykoliv.
