Potkal jsem ji o pár dní později ve fitku. Zrovna když jsem si myslel, že to mezi regály byl jen jeden z těch momentů, co zůstanou viset ve vzduchu. Měla sluchátka, vlasy stažené, soustředěná sama na sebe. Přesto jsem poznal ten pohled okamžitě, jakmile se naše oči setkaly.
Nic neříkala. Jen si sundala jedno sluchátko a koutkem úst se usmála. Stejně nenápadně jako tehdy v obchodě.
Cvičili jsme každý „své“, ale mezi sériemi jsme se k sobě přibližovali víc a víc. Letmý dotek při míjení, ruka na rameni o vteřinu déle, než bylo nutné. Pot, teplo, zrychlený dech — a vědomí, že nás obklopují lidé, kteří netuší vůbec nic.
„Jdeš se protáhnout?“ nadhodila tiše. Odpověděl jsem pojď se protáhnout se mnou.
V šatně už nebylo třeba si na nic hrát. Zavřely se dveře a všechno napětí, které se sbíralo od toho prvního doteku mezi regály, si konečně našlo cestu ven. Přitáhl jsem si ji k sobě a tentokrát už jsme se neskrývali. Bylo to intenzivní, fyzické, plné energie, kterou jsme před chvílí spalovali na strojích teď úplně jinak.
Čas se ztratil. Zůstalo jen to, jak jsme se navzájem cítili, jak se pohyby sladily beze slov. Nebylo to jen o tělech, ale o tom, že jsme se znovu našli přesně tam, kde to dávalo smysl.
Když jsme pak vyšli zpátky mezi lidi, jako by se nic nestalo, věděl jsem jedno: některá setkání nezačnou tam, kde skončí.
A tohle bylo jedno z nich. Dali jsme si na sebe telefonní kontakt a dodnes se potkáváme.
Chcete další příběh s toutou slečnou?
