Bylo to jedno z těch obyčejných sobotních odpolední, kdy se člověk nudí tak akorát na to, aby začal přemýšlet o věcech, o kterých normálně přemýšlet nechce.
Přišel ke mně domů kámoš z práce – říkejme mu Tomáš. Měl přinést flashku s nějakým filmem, co jsme si chtěli pustit na velké obrazovce, popcorn a pivo. Klasika. Jenže už když vešel do předsíně a sundával si boty, něco ve mně zacvaklo. Možná to bylo tím, jak se natáhl pro ramínko a tričko mu vyjelo nahoru a ukázalo ten proužek kůže nad pasem kalhot. Nebo tím, jak se usmál a řekl: „Konečně chvíli bez ženskýho dohledu, co?“
Sedli jsme si na gauč. Film běžel, ale já jsem ho neviděl. Viděl jsem jen jeho ruku, jak ležela na opěrce mezi námi. Prsty dlouhý, trochu ochlupený, nehty ostříhaný nakrátko. A pak ty kalhoty – obyčejný tmavý džíny, ale boule v nich byla dost zřetelně, když seděl rozkročmo.
V hlavě mi pořád běžel ten starý, tupý, ale neúprosný dotaz:
Jaký by to bylo… jen jednou sáhnout? Jen přes látku. Jen zjistit, jak je to teplý, jak tvrdne, jak se to hýbe.
„Hele…“ zašeptal jsem najednou, sám překvapený, že mi to vylezlo z pusy.
„Co?“ otočil ke mně hlavu.
„Nic. Jen… můžu se tě na něco zeptat?“
Zvedl obočí. „Povídej.“
A já to řekl. Tiše, skoro jako bych to ani nechtěl vyslovit nahlas:
„Vždycky mě to strašně lákalo… sáhnout někomu na ptáka. Jen tak. Bez ničeho dalšího.“
Ticho. Dlouhý. Pak se zhluboka nadechl nosem.
„A chceš to zkusit teď?“ zeptal se klidně, jako by se ptal, jestli chci ještě jedno pivo.
Nečekal na odpověď. Jen si pomalu rozepnul knoflík, stáhl zip a vytáhl ho ven –velký, ještě měkký, ale už dost těžký. Položil mi dlaň na stehno a lehce přitáhl mou ruku k sobě.
Když jsem ho poprvé chytil, měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí ven přes hrdlo. Byl teplejší, než jsem čekal. Hladší. A když se pod mými prsty začal pomalu zvedat a tuhnout, měl jsem pocit, jako by se mi v hlavě vypnula veškerá logika.
Dělal jsem to pomalu. Jen rukou. Bez spěchu. On se opřel, zavřel oči a tiše funěl nosem. Občas zaúpěl, když jsem přejel palcem přes žalud. Trvalo to možná sedm, možná deset minut. Možná patnáct. Čas se úplně rozplynul.
A pak to přišlo – prudce se napjal, zachvěl se v bocích a vystříkl mi přes prsty, přes břicho, až na gauč. Těžké, horké pramínky. Ani jeden z nás neřekl slovo.
Vzápětí se ozval zvuk klíčů ve dveřích.
„Jsem doma!“ zavolala žena z předsíně.
Rychle jsme se srovnali. On si zapnul kalhoty, já si utřel ruku do trička pod dekou. Film pořád běžel – nějaká akční scéna, kterou nikdo nesledoval.
Vešla do obýváku, podívala se na nás, na obrazovku, na prázdné plechovky.
„No nazdar… tak jak jste si užili film?“ zeptala se s úsměvem a lehce zvednutým obočím.
„Hodně dobrý,“ řekl Tomáš naprosto klidně a podíval se na mě koutkem oka.
„Jo,“ přidal jsem se. „Hodně… napínavý.“
Ona se zasmála, položila tašku na linku a zmizela v kuchyni.
A já jsem si uvědomil, že mám pořád ještě jeho vůni na prstech. A že ten pocit – ta směs studu, vzrušení a zvláštního klidu – ve mně zůstane ještě hodně dlouho.
Smyšlený příběh....
