Psali jste si o pokračování,tady je...
Restaurace přes ulici byla v tuhle hodinu plná tlumeného světla a tiché jazzové hudby. Seděli v koutě u okna, odkud byl výhled na osvětlené panorama města. Viktor objednal láhev červeného a oba na chvíli mlčeli, zatímco číšník naléval.
„Vypadáte, že o něčem usilovně přemýšlíte,“ prolomila ticho Elena a prstem přejela po hraně sklenky. „Stále analyzujete tu strategii na zítřek, nebo vás vyvedlo z míry, že jsem souhlasila s večeří?“
Viktor se na ni upřeně podíval. „Upřímně? Přemýšlím o tom, jak je možné, že vás znám tři roky, vím, jakou kávu pijete v pondělí ráno a jakou v pátek odpoledne, ale doteď jsem netušil, jak moc mi chybí váš smích mimo zdi kanceláře.“
Elena se lehce začervenala, ale pohled neuhnula. „Možná je to tím, že v kanceláři se musím tvářit, že mě vaše vtipy o efektivitě práce nebaví, Viktore.“
„A baví?“
„Někdy,“ připustila s úsměvem. „Ale víc mě baví, jak se snažíte být ten přísný šéf, i když vím, že jste minulý týden anonymně poslal peníze na tu charitu pro opuštěná zvířata, o které jsem se jen letmo zmínila.“
Viktor se na moment zatvářil zaskočeně. „Máte příliš dobrý přehled o mých transakcích, Eleno. To začíná být nebezpečné.“
„Je to moje práce,“ odvětila pohotově. „Vědět o vás všechno dřív, než to víte vy sám.“
Naklonil se k ní blíž přes stůl. V záři svíčky vypadala její pleť neuvěřitelně jemně. „V tom případě byste měla vědět i to, co se mi honí hlavou právě teď. A věřte mi, nemá to nic společného s marketingem ani s Dubají.“
Elena se zhluboka nadechla. „Vím to. Je to stejná věc, kvůli které jsem dnes večer neodjela domů dřív, i když jsem mohla mít hotovo už v šest.“
Atmosféra mezi nimi ztěžkla očekáváním. Viktor natáhl ruku a na malý okamžik položil svou dlaň na její. Bylo to poprvé, co se jejich kůže dotkla mimo pracovní podání rukou. Cítil, jak se jí zachvěl puls.
„Zítřejší let trvá šest hodin,“ zašeptal Viktor. „To je spousta času na to, abychom se rozhodli, jestli se po návratu vrátíme ke starým pravidlům, nebo jestli napíšeme úplně nová.“
Elena mu stisk oplatila. „Nová pravidla bývají složitá na implementaci, šéfe. Ale výnosy z nich... ty by mohly stát za to.“
Když o hodinu později vycházeli z restaurace do mrazivého lednového vzduchu, už nešli jako šéf a podřízená. Viktor ji vzal za loket, aby neuklouzla na namrzlém chodníku, a Elena se k němu přitiskla o něco víc, než bylo pro stabilitu nutné.
Praha kolem nich zářila a zítřejší cesta do Dubaje se najednou nezdála jako pracovní povinnost, ale jako začátek něčeho, co v žádném kalendáři neměli naplánované.
Pokračování příště, když si o něj napíšete:)
