Moje žena v chorvatském rockovém baru

Tato povídka je inspirovaná skutečným prožitkem.

Už když jsem si ty šaty oblékala v hotelovém pokoji, věděla jsem, že dneska je nechci mít na sobě dlouho. Krátké, černé, lehce průsvitné na bocích, a pod nimi absolutně nic. Cítila jsem se nahá ještě dřív, než jsme vůbec vyšli ven. A přesně to jsem chtěla.V baru bylo dusno, vonělo to po pivu, cigaretách a moři. Sedli jsme si ke stolu vzadu – ne úplně skrytí, ale ani uprostřed dění. Ideální. První doušek piva mi stékal po krku a já jsem si pomalu, jako by náhodou, posunula nohy od sebe. Jen maličko. Jen tak, aby to světlo z neonu občas zachytilo to, co nemá. A oni si toho všimli skoro okamžitě.
Dva muži u vedlejšího stolu. Starší – tak čtyřicet, vousy, klidný pohled, který říkal „já už to znám“. Mladší – trochu nervózní, ale oči mu zářily jako klukovi, co právě dostal největší bonbón v životě. Nejdřív jen koukali. Pak jsem si upravila šaty – vlastně jsem je trochu vyhrnula. Jen kousek. Stačilo. Viděla jsem, jak staršímu skočilo adamovo jablko. Mladší se usmál – takový ten úsměv plný špatného svědomí a velkého vzrušení zároveň. Můj muž mi položil ruku na stehno. Palec mi pomalu kroužil. Nic neříkal. Nemusel. Jen to tiché „ano, můžeš“. A já jsem to chtěla. Když se starší naklonil a zeptal se něco chorvatsky, odpověděla jsem anglicky a přitom jsem nohy roztáhla ještě o trochu víc. Už to nebylo nenápadné. Už to bylo pozvání. Pak přišel první dotek. Dlaň na koleni. Teplá, trochu drsná. Pak pomalu nahoru. Druhá ruka – mladšího – se přidala chvíli poté. Třásla se. To mě vzrušovalo ještě víc. Pod stolem se to najednou stalo realitou. Dvě cizí ruce na mně. Střídaly se. Jedna pomalá, sebejistá, druhá rychlejší, hladovější. Prsty klouzaly, zkoumaly, pak už vnikaly. Nejdřív opatrně, pak hlouběji. Celou hodinu. Celou zatracenou hodinu mě tam ti dva cizinci tiše, ale neúprosně přiváděli na pokraj orgasmu. Snažila jsem se dýchat normálně. Snažila jsem se tvářit, že poslouchám hudbu. Ale uvnitř jsem hořela. Když už jsem to nevydržela, když mi z úst začaly unikat ty malé, nekontrolovatelné vzdechy, můj muž se naklonil a zašeptal mi do ucha:
„Pojď. Teď.“Venku, v úzké tmavé uličce za barem, mě přitiskl na studenou zeď. Šaty jsem měla vyhrnuté už cestou ven. Když do mě vnikl, byl tak tvrdý a tak naléhavý, že jsem skoro zakřičela. Všechno to, co se ve mně hromadilo celou tu hodinu, teď explodovalo. Držel mě pevně za boky, přirážel rychle, hluboko, jako by mě chtěl vzít zpátky, označit, přivlastnit si všechny ty cizí doteky. Byla jsem tak silně, že se mi podlomila kolena. Kousla jsem se do rtu. On skončil krátce potom – s tím tichým, skoro bolestivým zvukem, který mám tak ráda.Pak jsme tam jen stáli. Opření o zeď. Zadýchaní. Smáli jsme se. Tím uvolněným, trochu šíleným smíchem lidí, kteří právě zjistili, že ta hranice, za kterou jsme se báli jít, vlastně vůbec není tak děsivá.
Naopak.
Je krásná.
Pak jsme se vrátili do baru za našimi novými přáteli a v klidu popíjeli další pivo.