V pokoji bylo šero, jen světýlka tiše mrkala, jako by si mezi sebou šeptala tajemství. Seděl až příliš blízko — tak blízko, že jsem cítila jeho teplo dřív, než se mě vůbec dotkl. Usmíval se tím pomalým, sebejistým úsměvem, který mi vždycky naznačoval, že ví přesně, co se mnou dělá.
Naklonil hlavu a zadíval se na mě pohledem, který byl nebezpečně dlouhý.
„Víš, že se na tebe dívám jinak, když takhle mlčíš?“ řekl tiše.
„Jak?“ zeptala jsem se nevinně — i když jsme oba věděli, že to není pravda.
Jeho prsty se sotva dotkly mé ruky. Jen na okamžik. Dost dlouho na to, aby mi srdce poskočilo.
„Jako na něco, co bych neměl ochutnat… a přesto se k tomu chystám,“ dodal.
Zasmála jsem se a přisunula se blíž, schválně pomalu. „Tak to nedělej hned,“ zašeptala jsem. „Nech mě chvíli čekat.“
Jeho dech se dotkl mého krku, ale políbil mě až o pár vteřin později — lehce, skoro neznatelně, jako slib.
„Ty si vážně užíváš, když mě mučíš,“ zamumlal.
„Jen trošku,“ pousmála jsem se a konečky prstů mu přejela po hrudi. „A ty si užíváš, že mě v tom necháš pokračovat.“
Světýlka se odrážela v jeho očích a já cítila, jak se mezi námi napětí natahuje jako hedvábná stuha — jemná, ale pevná. Každý pohyb byl schválně pomalý, každé přiblížení jen o kousek blíž, než by bylo bezpečné.
A když se ke mně nakonec naklonil znovu, zašeptal:
„Jestli se dneska ztratíme, tak jen proto, že jsme to oba chtěli.“
A já se usmála, protože jsem věděla, že má pravdu.
