1. Předehra: Hlad po monstru
Lucie stála před zrcadlem v hotelovém pokoji a kontrolovala „brnění“. Černé popruhy se jí zařezávaly do měkké, pěstěné kůže, obrovská ňadra byla vytlačená nahoru tak agresivně, že to působilo až vulgárně. Byla to vyzývavá, arogantní krása.
Ale uvnitř byla zoufalá.
Poslední týdny byly sérií trapných omylů. Potkávala muže, kteří měli plná ústa dominace, ale jakmile jim řekla, co skutečně chce – jak moc to má bolet, jak hluboko mají zajít – viděla v jejich očích strach. Nebo hůř, odpor.
„Jsi moc,“ řekl jí ten poslední. „To už není sex, to je řezničina.“
Lucie se hořce usmála. Přesně to hledala. Řezníka. Ale nacházela jen vegany.
2. Příchod: Zklamání v džínách
Klepání. Žádné dravé bušení, jen klidné, sebejisté zaklepání.
Lucie otevřela.
Ve dveřích stál chlap. Kolem padesátky, prošedivělé vlasy na ježka, trochu strniště. Měl na sobě obyčejné modré džíny a šedé tričko, které mu sedělo tak akorát. Žádné svaly, žádné tetování, žádné brýle. Vypadal jako chlap, co právě posekal zahradu a jde si pro pivo.
„Marek?“ zeptala se a neskrývala pochybnosti.
„Lucie,“ odpověděl. Hlas měl hluboký, ale tichý. Klidný.
Vešel dovnitř, aniž by čekal na vyzvání. Nezmapoval si pokoj pohledem jako lovci. Jen si stoupl doprostřed a podíval se na ni.
3. Výslech
Lucie zavřela dveře a opřela se o ně. Chtěla ho rozhodit hned na začátku.
„Nebudeme ztrácet čas zdvořilostmi,“ řekla tvrdě. „Podívej se na mě. A řekni mi, co tady vlastně hledáš. Protože na kroužek šití nevypadám.“
Marek se na ni díval. Jeho oči byly zvláštní. Nebyly dravé, byly... analytické.
„Hledám odolnost,“ řekl prostě. „Hledám někoho, kdo neřve, aby byl zajímavý, ale kdo řve, protože už to nemůže vydržet. Hledám maso, které se nerozsype, když na něj sáhnu opravdovou silou.“
Ten tón ji zarazil. Byl tak věcný. Jako by mluvil o testování materiálů.
Lucie se uchechtla a přešla k němu. Rozhodla se ho znechutit. Vyděsit ho svou zvráceností.
„Odolnost?“ zopakovala posměšně. „Víš, co mám za sebou, Marku? Byla jsem v klubech, kde mě brali tři chlapi naráz. Nechala jsem si dávat fisting bez lubrikace, jen abych cítila to trhání. Mám ráda, když mi někdo šlape po krku tak, že lapám po dechu. Většina chlapů se z toho, co po nich chci, pozvrací. Jsem pro ně moc. Jsem zvyklá na bolest, ze které by ses ty asi sesypal.“
Čekala reakci. Čekala, že uvidí v jeho tváři znechucení. Šok. Že řekne: „Ty jsi magor, mizím.“
Marek ani nehnul brvou.
Jen tam stál, ruce volně podél těla, a poslouchal. Pozoroval její ústa, když mluvila o té brutalitě. Nekýval, nehodnotil. Jen nasával informace.
To ticho začalo být nesnesitelné.
Lucie znejistěla. Proč neuhne pohledem? Proč se netváří vyděšeně? To, jak klidně přijímal ty nejhorší věci, co o sobě řekla, ji vyvádělo z míry víc než jakákoliv urážka.
4. Rozkaz
Marek se nadechl.
„Tak dost řečí,“ řekl. Znělo to jako cvaknutí zámku. „Mluvit umíš hezky. Teď se mi předveď.“
Ukázal bradou na její župan. Žádné prosím. Žádné svlékni se, kočičko.
Byl to povel. Strohý, funkční.
Lucie na vteřinu zaváhala. Ten „strejda v tričku“ právě přebral otěže. A ona poslechla.
Rozvázala pásek. Župan sklouzl na zem.
5. Náraz
Zůstala stát v tom černém postroji. Její pýcha – ta masivní, těžká, přetékající ňadra – byla venku. Byla to hora ženskosti, nekompromisní, vulgární, s velkými tmavými dvorci, které se napnuly v chladném vzduchu.
Vystrčila hrudník přímo k němu. Byla to výzva. Tady to máš. Lekni se. Ptej se, jestli jsou pravý. Ptej se, jestli můžeš.
Marek se nezeptal.
V jeho očích se neobjevil chtíč, ale soustředění.
Učinil jeden krok. Rychlý, tichý.
Jeho ruka vystřelila.
PRÁSK.
Nebyl to sex. Byl to útok.
Jeho dlaň – velká, mozolnatá, tvrdá – chňapla po jejím levém prsu. Nebylo to pohlazení. Zaryl prsty do té měkké hmoty s brutalitou, která Lucii vyrazila dech. Zmáčkl ji, jako by chtěl to ňadro utrhnout z hrudníku.
„Ahhh!“ Lucie sykla a prohnula se v zádech.
Čekala, že hned pustí. Že se lekne, že jí ublížil.
Marek nepustil. Naopak. Přitáhl si ji za tu bolavou, zmučenou tkáň blíž k sobě. Díval se jí přímo do očí, tvář jen centimetry od její.
„Konečně jsi zticha,“ zašeptal. Ten klidný hlas teď zněl mrazivě. „Moc kecáš, Lucie. A málo držíš.“
Druhou rukou chytil její pravou bradavku. Neštipnul. Zmáčkl ji mezi klouby ukazováčku a palce a kroutil. Surově. Bez citu.
Lucie cítila, jak jí bolest vystřeluje až do podbřišku. Kolena se jí podlomila, ale on ji držel. Visela mu na rukou, chycená za svá vlastní prsa.
„Takový materiál,“ zamumlal si pro sebe, zatímco sledoval, jak jí bolest křiví tvář. „A ty s ním jen plýtváš slovy.“
V tu chvíli Lucie pochopila. Tenhle chlap v tričku nebyl nudný. Byl to přesně ten netvor, kterého vyvolávala. A teď, když tu byl, se poprvé po dlouhé době opravdu bála.
A byla vzrušená k šílenství.
