Bylo pozdní odpoledne, kdy se Vyšehrad nadechoval klidu. Vltava dole tekla pomalu,
jako by věděla, že dnes není kam spěchat. Přišla dřív. Vždycky chodila dřív, zvyk z let,
kdy čekání nebylo nejistotou, ale prostorem k pozorování.
Pohled na hodinky, už by tu měl být. Objevilo se trochu nejistoty, co když nepřijde. Ale
co, tak nasedne na metro a odjede zase domů.
Opírala se o kamenné zábradlí a dívala se na město. Když uslyšela kroky, neotočila se
hned. Poznala je. Ne podle zvuku, ale podle toho zvláštního ticha, které s nimi přišlo.
„Ahoj,“ řekl.
Jednoduše. Bez velkých slov. A přesto se něco posunulo. Otočila se.
Byl to on, pohled do očí. Bože, v reálu byl mnohem přitažlivější než na fotce. Byl mladší,
nepůsobil však nezkušeně. V očích měl zvídavost a respekt. Kombinaci, která ji mile
překvapila. Usmála se. Ten úsměv nebyl opatrný, ale otevřený.
Vyrazili pomalu směrem k Vyšehradu, kde to ona milovala. Mluvili o věcech, které se
říkají snadno, když mezi dvěma lidmi není potřeba se skrývat. O cestách, o tichu, o
svých zájmech. On jí občas pohlédl na ruce, jako by si je chtěl zapamatovat. Jejich těla
do sebe občas lehce narazila, jako by je magnet k sobě přitahoval, až se tomu oba
pousmáli.
Pomalu se začalo stmívat, zima se prodírala kousky oblečení. Zastavili se na vyhlídce,
aby se pokochali výhledem na večerní Prahu. On se opřel o zábradlí a zeptal se, zda jí
není zima. Měla prokřehlé ruce. Najednou si ji přitáhnul k sobě a začal jí zahřívat ruce.
Podíval se na ni otázkou, kterou nevyslovil.
Odpověděla nádechem.
První polibek byl tichý. Žádná netrpělivost, žádná demonstrace. Jen dotek rtů, lehký a
jistý zároveň. Věděla v té chvíli, že nejde o začátek ani konec. Spíš o uznání, že se
potkali ve správném bodě svých životů.
Když se odtáhli, usmáli se. Beze slov. Vyšehrad stál dál, klidný a shovívavý. A ona
věděla, že ten den si zapamatuje. Ne jako začátek příběhu, ale jako okamžik, kdy si
dovolila cítit a zase žít.
Prošli Vyšehradem a mířili k metru. Nechtělo se jí od něj pryč a ani on nespěchal. U
metra se zastavili. Hlasy kolem nich byly hlasitější, kroky rychlejší, světla blikala a
přehlušovala jejich ticho. Přesto mezi nimi zůstával prostor, kde čas zpomalil jen pro
ně.
Stála proti němu, těsně, ale nedotýkali se. V očích měli stejnou otázku: co teď?
„Tak… tady se loučíme,“ řekl tiše. Jeho hlas měl v sobě úsměv, ale i jemný smutek.
„Ano…“ odpověděla, a přitom nechtěla odejít. Cítila, že kdyby teď vstoupili do metra,
svět by je oba strhl do běžného života, a tenhle okamžik by se rozplynul.
Naklonil se. Políbil ji znovu, tentokrát krátce, rychleji, ale stále s něhou. Než odešla,
opřel jí dlaň o rameno, jejich pohledy se střetly a byla v nich slova, která se říct nedala:
uvidíme se znovu…
Když se odtáhli, každá jejich cesta vedla jinam. Dveře metra se zavřely a svět kolem
nich pokračoval. Ale oni nesli ticho a něhu okamžiku dál, každý do svého života, s
vědomím, že se jejich cesty znovu setkají...snad.
