Došla do kuchyně a ještě pořád byla přesvědčená, že je to Alča, která jediná měla náhradní klíče od bytu. Šokovaně proto zírala na Tomáše, který se činil u plotny plné hrnců a pánví. Teď si uvědomila, že svítí světla a venku je nejspíš tma. „Tomáši?“ zeptala se překvapeně. Otočil se s úsměvem. „Už si vzhůru? To je dobře, jídlo bude za chvilku. Trochu jsem uklidil, ale vysavač se mi zdál hlučný, to udělám zítra. Nakoupil jsem a za chvilku se najíme,“ chrlil na Věru věty a ona se musela opřít o rám dveří. Řekla mu přeci jasně, že tohle nechce. „Jo a byla tady ta sousedka, Alena myslím. Donesla taky nějaké jídlo, jablečný závin a zeleninu ze zahrádky. Taky květiny, prý je máš moc ráda,“ hlásil dál a Věra se nevzmohla na slovo. „A ta druhá, co má toho malého kluka, Tě pozdravuje, donesla kávu a nějaký voňavý olejíček, prý už budeš vědět co s ním. No a ta stará paní nad Tebou přišla i s kocourkem. Nevěděl jsem, že máš zvířátko. Bál se mně a nechtěl tu být, tak jsem ho pustil ven, aby se netrápil, prý je venku zvyklý a vrátí se na noc sám,“ chrlil dál a Věra si musela sednout do křesla. Že má báječné sousedy, věděla, ale Tomáše nemohla v první chvíli vykousat. Zavřela na moment oči a zhluboka se nadechla, aby něco řekla. „A než mi vynadáš a vyhodíš mně, tak se najíme, jo?“ dodal a zase se vrátil do kuchyně. To jakým tónem to řekl, ji nenechalo na pochybách, že Tomáš umí být dominantní. V tuhle chvíli prostě jednal a mluvil sebejistě, nedal jí vůbec šanci nějak odporovat. Neměla sílu se s ním dohadovat, jen rezignovaně odpověděla. „Jo,“ a dál apaticky seděla a sledovala ho.
Jedli mlčky, Věra pomalu kousala, aby si nepodráždila krk. Byl s jídlem u konce dřív než ona a tiše ji sledoval. „Věrko, vím, co si mi řekla, ale v tomhle stavu tu nemůžeš být bez něčí pomoci i když máš skvělé sousedy. Nechci nic víc, než Ti jen pomoct, když můžu a nebudu nijak dotírat ani se jinak vnucovat, to jsem Ti slíbil,“ pronesl do ticha klidným a vyrovnaným hlasem. Pak se trochu pousmál. „Koneckonců, když něco udělám blbě, tak mně seřežeš,“ dodal sladce a rozesmál se nahlas. Věrka ani při nejlepší vůli nedokázala zůstat nepřístupná nebo bezcitná a rozesmála se taky. „Mám hroznou chuť to udělat hned!“ odpověděla se smíchem a zakroutila hlavou. Položil svou ruku na její. „Dovolíš mi Ti pomáhat? Vyčítal bych si to, měl bych strach, jestli si v pořádku. Od toho kamarádi přeci jsou,“ řekl mile. „Ty ale nechceš být kamarád, to je ta potíž,“ odpověděla a trochu se zamračila. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Ale dá nám to šanci se líp poznat. Budu vždycky respektovat, že nechceš vztah a bude to můj problém, jestli se zamiluju. Nechej na mně, jestli si něco zasloužím nebo ne, nerozhoduj za mě. Vím, čím sis prošla, chápu to, ale na druhou stranu to nechci vzdát. Ne tak snadno,“ odpověděl, vstal a začal uklízet nádobí do myčky. Pak se vrátil. „Neumím ji zapnout, ale to snad zvládneš. Neuklízej to, udělám to zítra,“ zašeptal, rychle se sklonil, aby ji dal polibek na tvář a bez jediného dalšího slova odešel. Nevzmohla se ani, aby mu vynadala nebo řekla o vrácení klíčů. Když se ráno probudila, na stole stála termoska s kávou a pod ubrouskem nachystaná snídaně. Vedle byl lísteček, že oběd je v lednici a má si ho jen ohřát v mikrovlnce. Podpis a malé srdíčko u něj.
Odpoledne se pochopitelně přihrnul, jak velká voda a rovnou do kuchyně, kde ležel talíř od oběda, ve kterém se jen ponimrala. „Věrko, moc si toho tedy nesnědla. Musíš pravidelně jíst, aby směla sílu s tím vším bojovat,“ lamentoval nahlas. „A snídani si taky nedojedla, tak takhle by to nešlo,“ pokračoval. „Tomáši!“ zaznělo za ním přísným a naštvaným hlasem. „Možná že to nechápeš, ale tady ses přepnul hodně špatně!“ štěkla naštvaně. „Už jsem Ti to zdůraznila jednou a řeknu to naposledy, nejsem submisivní a nehodlám se nechat nikým komandovat, i když to myslíš dobře. Tohle je můj byt, můj život a budu si dělat, co chci!“ dodala stejným hlasem a nastavila ruku, aby jí vrátil klíče a odešel. Tiše ji chvíli sledoval a kousal se do spodního rtu. „Omlouvám se a máš pravdu, včera jsem Ti něco slíbil a nedodržel to,“ hlesl nešťastně. „Tomáši, nejsem nevděčná, moc Ti děkuji za všechno, co si pro mě udělal, určitě Ti to oplatím, ale vážně nesnesu, aby mi kdokoliv říkal, co mám dělat,“ dodala a už neměla tak naštvaný hlas. „Ráda Tě uvidím jako návštěvu, která přinese dort a to dobré kafe, ale víc nic,“ dodala smířlivěji. Přikývl, vytáhl z kapsy klíče, které jí podal a potichu odešel. Necítila se dobře, ale tolikrát ho varovala, odrazovala a nechtěl to slyšet. Unaveně si sedla do křesla. Ucítila, jak se jí do očí derou slzy. Už strašně dlouho nebrečela, po té poslední hádce s tím lhářem se zatvrdila, jakoby neměla emoce. Nebo spíš cítila jen nenávist a neuměla si s tím poradit, protože to cítila k někomu poprvé. Vždycky všem odpustila všechno. Teď to nedokázala, neodpustila ani těm rádoby přátelům, kteří se nenamáhali pochopit, jak zle jí bylo. Vytratila se a nikdo z nich ji nesháněl, nechyběla jim. On si alespoň všiml. Byl zábavný a fajn. Proč to sakra tak pokazil? Proč je tak popudlivá?
V ložnici zacinkal telefon, zvedla se a šla k němu. „Promiň, jsem vůl, ten dortík pro Tebe jsem nechal v tašce a odešel s ní. Tom.“ Stálo ve vzkazu a Věra se rozesmála. Odmítal to vzdát. „Tak ho přines, i to kafe, které už máš nachystané!“ odepsala a znovu se zasmála. Měla pocit, že ani nedošla ke dveřím, když zvonil. Ale po kávě bez řečí odešel a už dál nenaléhal. Dva dny se neobjevil, jen ráno napsal přání hezkého dne a večer přání dobré noci. Věra se uklidnila, a i když určité potíže s domácností měla, tak to zvládala. Další den pršelo a nechtělo se jí z postele. Nechtělo se jí vůbec nic a přemýšlela, proč se probudila. Sáhla na telefon, aby se podívala, kolik je hodin. Byla tam zpráva od Tomáše, prostě ranní pozdrav, ale aby nebyl smutný, tak ho otevřela. „Ahoj, stojím před domem, pustíš mně dovnitř? Tom.“ Stálo v ní a byla poslána před deseti minutami. Otráveně se zvedla s myšlenkou, že jde zbytečně a takhle dlouho tam nečekal. Odhrnula závěsy, aby se podívala a nešla zbytečně ven. Stál tam, v ruce svíral obrovskou kytici a chránil je vlastním tělem, aby nezmokla. On sám byl úplně promoklý. Tiše ho sledovala, trochu se chvěl, to viděla, musela mu být zima. Zvedl hlavu a podíval se do okna. Když se neusmála, nepohnula, aby mu šla otevřít, tak si klekl a sklonil u toho hlavu. Protočila oči v sloup. Pitomec, bude z toho akorát plno drbů a pochopitelně on bude za chudáčka a ona za zlou bestii. Na druhou stranu nemohla zahnat ten skvělý pocit, že byl ochoten se v určitém smyslu ztrapnit, právě před celou ulicí a klečet s kytkou v ruce v dešti.
Šla mu otevřít, myslela, že bude u dveří, ale pořád klečel pod tím oknem. „Přestaň dělat voloviny!“ pronesla se smíchem a on se konečně zvedl. „Přijmeš je? Můžu na kávu? Ještě se zlobíš?“ vyhrkl a květiny ji podával. Povzdychla si a rozhlédla se. „Sežrali by mně zaživa, tak pojď!“ pronesla s dalším povzdechem. Zůstal stát v předsíni a přešlápl. „Pučíš mi župan?“ zašeptal provinile a sledoval, jak pod ním vlhne koberec. Nechala ho tam stát a z koupelny donesla velkou osušku a župan, které mu beze slova podala a odešla dát květiny do vázy. Našla ho v koupelně, ve svém županu a kroutil mokré oblečení. Vůbec ji neslyšel přijít a pokračoval v tom, co dělal. Zálibně sledovala jeho vyšpulenou prdel nad vanou. Těch pár hraček, které měla, vězely v úložném prostoru, který by neotevřela, ale šatní skříň, ze které vytáhla župan, byla otevřená a na dveřích visely pásky. Jeden tiše stáhla, přeložila a počkala, až vyjde z koupelny. Škubl sebou, když ji uviděl a zastavil se. Pak se podíval na pásek v její ruce a polkl. „Takže se pořád zlobíš,“ hlesl, ale měl zvláštní hlas. „Potřebuješ to mít jako trest?“ zeptala se věcně a sledovala ho. „Je to pak pro mě víc vzrušující. Jestli se ptáš na tohle,“ odpověděl už hlasitěji, ale měla pocit, že takhle moc ještě nikoho neviděla zrudnout. „A pochopitelně se příšerně stydím za nahotu a asi to bude na holou, že?“ dodal další informaci a otázku, která ji rozesmála. „Ne asi, ale určitě!“ pronesla se smíchem a ladně mávla druhou rukou, aby mu naznačila, že se má ohnout o postel.
„A pak už se zlobit nebudeš?“ zeptal se plaše a znovu k ní zvedl oči. „Budu, ale bude mi líp. A to je to, co myslím chceš,“ odpověděla a sledovala, jak si sundal župan a ohnul se. Věděla, že ještě není v pořádku a nemá zpět svou sílu, takže se netrápila otázkou, aby to nepřehnala. Nemohla se moc napřahovat, ale v rámci svých fyzických možností zvedla ruku a sekla. Plesklo to, na jeho zadnici se rozlil rudý pruh a Tomáš sykl. „Hezky se barvíš,“ pronesla zálibně a pruh pohladila. „Mám nahlas počítat a děkovat?“ zeptal se nesměle. „Já to nepotřebuju, už jsem Ti říkala, že nejsem Domina. Já jsem sadistka a potřebuju, abys hezky držel!“ odpověděla klidným hlasem. „To asi nezvládnu, pokaždé cukám a uhýbám,“ hlesl nešťastně a zvedl hlavu, aby se na ni podíval. „Já počkám!“ odpověděla s dalším úsměvem, který ho tak odzbrojoval. A tenhle se mu líbil víc, než všechny, které mu zatím ukázala. Znovu zvedla ruku a pásek pleskl. Opravdu se nádherně barvil, protože měl na zadnici další rozkošný pruh a ještě víc se jí líbilo, jak nanovo sykl. Ještě jednou pohladila jeho zadek a dostal sadu deseti ran, usykával, ucukával a uhýbal. Dala mu několik vteřin a pokračovala, jen rychlost zvýšila. „Věrko, prosím, zpomal, neudýchám to a nenapadlo mně, že bys mohla mít tolik síly,“ zakňoural, když zase zastavila. „Mlč a drž!“ pronesla přísně a ještě třikrát ho švihla. Mnula si ruku, která ji bolela, a on pochopil, že skončila. Zvedl se a udělal k ní krok. „To jsem nechtěl, už fakt nebudu dělat voloviny, ale tohle Ti mohlo ublížit a mně to nedošlo,“ zašeptal provinile. „Nelži, oba víme, že chtěl a dělal si proto to maximum. A taky vím, že si to jen hrál. Vůbec Tě to nebolelo,“ odsekla a odstrčila ho. „Nehrál, přísahám. Jen jsem už dlouho nedostal a fakt jsem nemohl udýchat tu rychlost,“ bránil se a znovu se ji pokusil obejmout. „Copak, už Ti nahota nevadí? Už se nestydíš?“ zeptala se posměšně.
„Vadí, stydím se a budu ještě víc,“ zašeptal a políbil ji. Na ústa, na rty, které tolik chtěl ochutnat. Byly nádherně měkké, nedokázal se od ní odtrhnout a líbal ji dál. Chvíli je tiskla k sobě, ale pak mu přeci jen polibek opětovala. Držel ji za obě ruce a líbal, zavrávorala a on ji posunul blíž k posteli, kam ji opatrně položil. „Pošli mně pryč hned, jinak to prostě udělám! Strašně moc se mi líbíš, neovládám se, klidně se mi směj, ale si pro mě jak bohyně. Nemůžu spát, pořád na Tebe myslím a je ve mně i kus toho domíčka, který Tě prostě chce mít v posteli. Když ne poslušnou, tak alespoň povolnou nebo svolnou k šukání,“ říkal, svlékal její župan a vyhrnoval košilku. „Kdybys to nechtěla, tak tu nejsem, zbytečně se tomu bráníš,“ sípal vzrušeně, a posunul hlavu níž. „Přeci mi nebudeš tvrdit, že nemáš sex ráda? Tomu bych nikdy nevěřil,“ zašeptal a jeho ústa i jazyk se věnovaly bradavce. Ucítila, jak mu tvrdne, zrychlil se mu dech a jeho ruce zkoumaly její tělo. Prstem zajel mezi nohy a našel co, tak toužebně hledal. Věra se vzrušením prohnula a on jí rychle podepřel hlavu polštářem, aby si nějak neublížila. „Je mi jasné, že nesmím divočit, ale i tak to moc chci,“ znovu zašeptal a jeho hlava sjela mezi její nohy. Jazykem našel svůj cíl a rozkmital ho. Věra se prohýbala, sténala vzrušením a jeho to ještě víc dráždilo. Tlačily ho koule, nesnesitelně, tak moc chtěl šukat. „Jsem hovado, ale prostě to neovládám,“ zasípal, klekl si na postel a Věru si přisunul. Byla tak vlhká, že snadno zajel a začal přirážet. „To tedy si, a jestli máš HIV, tak už je to stejně jedno, klidně i stříkej, nemůžu mít děti,“ pronesla se smíchem a nechala ho dál přirážet. Nebyl první, kdo uměl hezky šoustat. Nejen hezky, ale i dlouho, což v tuhle chvíli obdivovala. Byl tak nadržený, že si myslela, že fakt bude každou chvilku stříkat. Nepřirážel tvrdě, ale rytmicky a bez přestávky. Užívala si to, hekala a krásně se udělala.
Přestal na chvilku přirážet a sledoval ji. Prsty mu zaryla do stehen, až sykl bolestí. Měla tedy sakramentsky pevné a tvrdé nehty, ale měl tohle rád. Když se uklidnila, nahnul se nad ni a znovu rozkmital. Objala ho zezadu nohama a pevně tiskla k sobě. Přirážel a začal u toho funět, hekat a v jednu chvíli se trhnutím napřímil a zařval takové to ach, které provázelo stříkání. Chtěl vysunout, ale držela ho nohama pevně zaklíněného v sobě. „Chtěl si šukat, tak pokračuj,“ řekla jízlivě. Strnule a bez jediného pohybu ji sledoval a přemýšlel, jestli tohle myslela vážně. Pohnula se a on zakvílel, zmítal se v bolesti, kterou nesnášel, neuměl snést. Byl na tohle abnormálně citlivý. „Tak jak to bude?“ zeptala se znovu posměšně. „Věro, tohle bolí,“ zašeptal skoro zoufale a ona se nanovo pohnula a přitiskla k němu plnou silou. „To já přeci vím, proto to chci,“ pronesla sladce a ještě sladčeji se usmívala. Nedokázal ten její výraz popsat, ale nedala mu čas, aby na cokoliv myslel a několika dalšími přírazy mu způsobila neskutečnou bolest. Znovu zařval a začal se hroutit na její tělo. Odstrčila ho, zvedla se a nahnula pro pásek. Pak ho nemilosrdně přetočila na záda. „Dej ty ruce pryč!“ pronesla s úsměvem a pořád tím roztomilým hlasem. Konečně si to uvědomil, vlastně mu za celou dobu nic nepřikazovala, ona se mu spíš vysmívala, tak divně, bezcitně. Sadisticky. Dokončil myšlenku a rukou se držel za ptáka, zadržoval řev a do druhé zuřivě kousal, aby to neslyšel celý dům. Věra ho totiž švihla tím páskem přes ptáka a koule. Klečela nad ním a udělala to znovu, čímž bolestivě zasáhla i jeho ruku, zvedl ji a pomáhal si utěsnit pusu. Ryčel do své pěsti a tou druhou to tlumil, dostal další ránu přes ptáka a vyhrkly mu slzy. Ucítil, jak ho nadzvedla a držela bokem. Vytřeštil oči, chtěl řvát, že to ne, ale to by se hanbou propadl, že to slyší sousedi. Rychle oči zavřel a měl pocit, že se pozvrací, jakou bolest cítil, když ho švihla přímo přes koule.
Vystřelil ruce k těm jejím. „Prosím,“ zakňoural a pokusil se nějak stočit do klubíčka, aby se k jeho koulím nedostala. „Zašukal sis a já svou odměnu nedostanu?“ zeptala se překvapeně. „Už si mi sešvihala prdel,“ zakňoural prosebně a sledoval ji. „Ale to si přeci chtěl a líbilo se Ti to,“ zasmála se ironicky. „Nebo už konečně chápeš, co znamená sadistka? „ zeptala se se stejnou ironií. Tomáš jen souhlasně přikyvoval a pak ukázal na opuchající otlaky od jejích nehtů na stehnech. „Ale drahý, to se Ti přeci taky líbilo,“ pronesla vyčítavě a zakroutila hlavou. „Jsi přeci poslušný subíček, který pro svou Bohyni snese cokoliv, aby byla spokojená, nebo snad ne?“ dodala a tvářila se překvapeně. Tomáš se neudržel a rozesmál se. „Věruško, víš, že tohle Ti moc sluší. Jsi vážně roztomilá i ve chvíli, kdy mně týráš. Když si mně nechala stát v tom dešti, byl jsem smířený s tím, že si opravdu sadistická mrcha a nemýlil jsem se,“ pronesl se smíchem a objal ji. „Jsem fakt vůl, když jsem Tě podezíral, že to odmítáš jen kvůli tomu vztahu, ale jsem odhodlaný vydolovat ze sebe to nejlepší, abych tyhle Tvé sadistické choutky snesl. Kde je vůle, je i cesta,“ zašeptal a Věru si na sebe položil. Nic neříkala, nic nedělala, jen ležela a tak ji hladil po rameni. „Tome, tohle nejde lámat přes koleno, pokud to v sobě nemáš a necítíš to, pak to nemá tu atmosféru a to vzrušení,“ pronesla po chvilce ticha. „Nepřu se, jen jsem takový vztah nikdy neměl, nikdy jsem neměl štěstí na někoho switch, buď jsem byl subík, nebo jsem měl subinku,“ odpověděl klidným hlasem. „Sadistku jsem nezažil, nebo asi ne takovou, jakou dokážeš být Ty. Chtěly jen poslušnost, uctívání, abych jim sloužil, nosil klec, líbal nohy, lízal je a občas mně za trest spoutaly, trochu pošvihaly bičíkem. Vrchol jejich dominance bylo být zamčený a nemít sex. Spokojeně se ušklíbaly, když jsem škemral na kolenou o odemčení a možnost se alespoň vystříkat,“ pokračoval.
Když nic neříkala, hluboce se nadechl. „Neříkám, že mně to neuspokojovalo. Opravdu se příšerně stydím, za cokoliv a nejvíc za tu nahotu a to jak mi pořád stojí. Vzrušovalo mně, když mně ojížděly připínákem a u toho mně častovaly nadávkami a ponižovaly mně. Jsem zvrhlík, prase, které chrochtalo blahem, když mi nachcala do huby a ještě jsem ji musel očistit. Mně ta perverze vzrušuje a to je asi to, co Ty nemáš. Tebe vzrušuje to, jak jsem řval bolestí, když si mně švihla přes ty koule, ten fakt, že mně to bolí a současně potřebuješ, abych z toho měl potěšení, aby to bavilo i Tebe. Že bych to dělal, jen abych Tě potěšil, asi nefunguje. A současně nejsi ochotna tohle poskytovat naopak. Věrko je to jen hra, já to nechci doopravdy, jen mně to vzruší. To jak jsem ti vyčítal, že si nejedla, byla jen obyčejná lidská starost. Nechtěl jsem Tě sekýrovat a nutit k něčemu co nechceš. Jen to možná neumím správně říct, jsi na to přecitlivělá a ještě jednou se omlouvám,“ dodal a trpělivě čekal, jestli bude Věra nějak reagovat. „Co kdybychom tohle všechno vypustili a zkusili být jen dva, co si užívají sex, který s Tebou byl mimochodem moc hezký,“ zašeptala a zvedla hlavu. „Jo, to je dobrý nápad a mohli bychom spolu víc mluvit a pochopit víc potřeby toho druhého. Tak jak jsem Ti to teď vyblil já,“ odpověděl s úsměvem. „Ale uděláme dohodu, jsi po operaci, nesmíš nic těžkého dělat a měla bys pořádně jíst. Nepřežil bych, kdyby si mi nějak zhubla. Moje Bohyně prostě má být krásně oplácaná, aby bylo na co se koukat, a hezky se s takovou šuká. Takže mi nebudeš bránit se o Tebe starat a pomáhat Ti. Ano je to sobecké, protože chci, abys byla brzy zdravá a já si mohl užít sex bez zábran a obav, že Ti to ublíží. Doktory si v nemocnici přeci taky poslouchala,“ dodal se smíchem a znovu ji políbil. „Tome, chci ještě sex,“ odpověděla a protáhla se jako kočička.
Ušklíbl se. Zase neodpověděla, ale ani to nezamítla a koneckonců i jemu se sex s Věrou líbil. Cítil její vášnivost a chtěl ji zažít naplno. Ale nesmí to uspěchat, ani jinak pokazit. Nadzvedl se, posunul Věrku na polštář a klek si mezi její rozevřené nohy. Řekla sex, tak snad oba mysleli totéž. Chvíli si ho jednou rukou honil a tou druhou vzrušoval Věru, jeho dva prsty kmitaly uvnitř a Věra spokojeně vzdychala. „Víc,“ zašeptala vzrušeně a Tomáš trochu překvapeně zvedl hlavu. Zmírnil honění ocasu a přidal do její díry další prst. Zkousla si spodní ret a slastně vydechla. Tomáš ji sledoval a přidal další prst. Věrka se mírně nadzvedla a zachrčela slastí. Přestal si honit ocas a druhou rukou sroloval deku, kterou zasunul pod její bedra. Byla krásně otevřená, vystavená a volná. „Ještě víc?“ zeptal se šeptem a Věra jen přikývla. Nikdy do žádné celou ruku nedostal. Měl široké dlaně a všechny řvaly a bránily se, že to už moc bolí. Věra vypadala, že zatím je úplně v pohodě. Začal pomalu zasouvat palec a krouživě tlačit ruku dovnitř. Šlo to překvapivě dobře a Věra jen vzdychla. Pak najednou ruka prošla a Věrka se prohnula a současně nahlas vykřikla. Počkal, až se uklidní a sledoval ji. „Tak dělej s ní něco,“ vydechla pobídku a pousmála se. Tomáš byl v sedmém nebi. Nejen že neřvala a nebránila se, ale ještě ho pobídla, aby ji fistil. Podruhé ho pobízet nemusela. Užíval si, jak sebou hází, jak naříká rozkoší, i to jak neuvěřitelně byla mokrá. Zatlačil ruku hodně dovnitř a i on hekl vzrušením, když viděl její bouřlivou reakci. Musí zvolnit, jinak si Věrka ublíží. Už jen to, že je uvnitř je úžasné.
