Drazí čtenáři. Možná už jste slyšeli o mém nejlepším análku. Možná ne. Ale dnes je čas poznat tu ženu jinak. Blíž. Hlouběji. Anastázie. Moje osudová láska. Žena mého života. To nejlepší, co mě kdy potkalo. Promiňte ten sentiment. Ale tahle žena není jen tělo. Je to místo, kam se vracím. Kam patřím. Moje srdce, moje hlava, moje ruce… všechno se u ní uklidní. Vždycky, když zahlédnu podobný stůl jako byl tenkrát ten dubový masiv, něco se ve mně stáhne. Vzpomínky. Na ni. Stála tam. Předkloněná, opřená o něj. Černé punčochy, uplé šaty obepínající zadeček tak těsně, že jsem měl chuť je roztrhnout pohledem. Černé kozačky, které jí ještě víc zvedaly prdelku, jako by mě provokovala i beze slov. Ty šaty byly hříšně krátké. Stehna u sebe. A mně se v hlavě rozsvítil jediný impuls – roztáhnout je. Ne hned. Ale jednou. A pořádně. Hltal jsem ji očima. Každou křivku. Každej centimetr odhalené kůže. A hlavně ty místa, která ještě odhalená nebyla. Přes rameno se na mě laškovně usmála. Ty její modré oči. Vždycky mě zvou blíž. Nikdy jsem jim nedokázal odolat. Zvedl jsem se z křesla. Šel jsem pomalu. Schválně. Slyšel jsem, jak se jí zadrhne dech. Jak nedočkavě vyšpulí zadek, jako by mi ho sama strkala do dlaní. A já ho vzal. Tvrdě. Zmáčkl. Vydechla. Ten vzdech… přesně ten, co říká, že na to čekala. Že to chtěla. Přitiskl jsem se k ní zezadu. Líbal ji na krku. Cítil její teplo. Její vůni. Ruku jsem měl na prdelce, druhou jsem jí klouzal po těle. Pomalu. Nechtěl jsem nic uspěchat. Chtěl jsem si ji vychutnat. Jako když trháš lístky z květiny jeden po druhém, protože víš, že když zrychlíš, něco ti uteče. Její dech na mé kůži. Ty drobné vzdechy, když ji líbám na krku.
Miluju ji. Takhle jednoduché to je. Když byla svlečená, otočil jsem ji zpátky ke stolu. Položil jsem ji na něj rukou. Předkloněná. Zadek úplně odhalený. Bezbranný. Nabízející se. Klekl jsem si za ni. Chytil ji oběma rukama za půlky. Roztáhl je. A zabořil se obličejem mezi ně. Ne hned dovnitř. Nejdřív kolem. Pomalu. Jazykem, dechem. Cítil jsem, jak se jí tělo napíná. Jak se pod mýma rukama třese. Vzdychala. Hlasitě. Upřímně. Jednou rukou jsem jí sáhl na kundičku. Byla úplně mokrá. Prst do ní vjel tak lehce, až mě to samotného odzbrojilo. Péro mi stálo tvrdě, pulsovalo. Ale nikam jsem nespěchal. Lízal jsem jí prdelku. Prstil ji. Poslouchal, jak se jí láme hlas. Jak se ztrácí v rozkoši. A když se udělala… Bože, jak já miluju její orgasmy. Jak se celé její tělo stáhne, jak se odevzdá. Chtěl jsem ji píchat. Zezadu. Tvrdě. Ale ona mě zase předběhla. Otočila se. Klekla si přede mě. Kapičku lásky, co mi tekla z péra, okamžitě slízla. Uchopila ho do svých hebkých dlaní. Podívala se mi do očí. Ten pohled… ten mě vždycky rozloží. A pak mě vzala do pusy. Celého. Vzdechl jsem nahlas. Hlavu jsem měl prázdnou. Jen ona. Její ústa. Její ruce. Plivala, honila, hrála si s koulemi. Lepší orál neexistuje. Ale já chtěl ji. Celou. Zvedl jsem ji za bradu. Pochopila. Otočila se a znovu se položila na stůl. Zadek vyšpulený. Kundička nachystaná. Pro mě. V břiše se mi rozletěli motýli. Nervozita. Touha. Ta známá potřeba být pro ni co nejlepší.
V hlavě s tím vždycky bojuju. Chci jí dát všechno. Protože ona si to zaslouží. Nasadil jsem kondom. Špičkou jsem jí hladil kundičku. Byla horká. Mokrá.
Pronikal jsem pomalu. Opatrně. Vždycky. Miluju ten moment, kdy cítím, jak mě přijímá. Jak mě svírá. Jak se nadechuje a zase zadržuje dech. A pak roztaje. Přijme mě celého. Tehdy začnu šukat tvrději. Držím ji za pas. Narážím ji na sebe.
Vidím, jak si na sebe sahá. Jak se blíží k orgasmu. Jak ji píchám a svět kolem mizí. V hlavě klid.
Jen její tělo. Jak se chvěje. Jak mě svírá. Jak dýchá. Jak vzdychá. Jak se udělá. A já do ní vystříknu všechno, co mám. Anastázie. Jediná žena, do které jsem se kdy skutečně zamiloval. Moje bohyně. Moje doma.
