Těžké železné řetězy tiše cinkaly o kamennou zeď, kdykoliv se Slavi nepatrně pohnula. Podkroví starého domu vonělo studeným kamenem, starou kůží a lehkou stopou vosku ze svíček, které dohořívaly na polici vedle mučicího křesla. Světlo bylo tlumené, jen pár bodových reflektorů vrhalo ostré stíny na její tělo. Černá kožená kápa ji dokonale izolovala od světa – žádné světlo, žádný zvuk kromě vlastního dechu a občasného zaskřípění řetězů. Viděla jen tmu. Slyšela jen sebe. A přesto cítila každý pohled, který na ni dopadal z temnoty místnosti. Paže měla stažené dozadu a vysoko, řetězy od postroje vedly přes kladku ke stropu a držely ji v napjaté, vystavené pozici. Prsa se zvedala s každým nádechem, bradavky tvrdé od chladu i od vzrušení. Černý kožený pás s ocelovými kroužky obepínal trup, boky, stehna – všechno pevně, bez milosti. Mezi nohama se lehce pohupoval malý růžový „dárek“ připevněný ke kovovému kroužku – připomínka, že dnes večer není pánem situace ona. „Slavi,“ ozvalo se tiše zpoza ní. Hlas byl klidný, téměř lhostejný. „Kolikátý to dneska je?“ Neviděla ho, ale věděla přesně, kde stojí – dva kroky vlevo, u zdi s biči a pádly. Slyšela, jak lehce přejel prsty po jednom z dlouhých kožených nástrojů. „Třetí…“ zašeptala skrz otvor v kápi. Hlas se jí trochu lámal. „Máš pravdu.“ Pomalé kroky se přiblížily. „A víš, co přichází po třetím.“ Cítila, jak jí lehce přejel konečky prstů po vnitřní straně stehen – jen tak, aby se zachvěla. Pak cvaknutí. Další karabina. Další řetěz. Nohy se jí roztáhly ještě o kousek víc, kotníky teď pevně připoutané k podlaze. „Dneska zůstaneš takhle až do rána,“ řekl tiše, skoro něžně. „A jestli budeš hodná… možná tě nechám dosáhnout na čtvrtý.“ Slavi zavřela oči pod kápí (i když to vlastně ani nemusela). Tělo jí hořelo, mysl plavala v čisté, průzračné podřízenosti. Řetězy, kůže, tma, jeho hlas – to všechno bylo najednou úplně dokonalé. A ona věděla, že tohle je přesně to místo, kam patří. Konec. 😈
