Podělím se s vámi o jednu historku z práce. Mlčenlivost jsem nepodepisoval, takže pohoda. Mia. Kolegyně z bývalýho kanclu. Expertka přes excelový tabulky, presso z firemního kávovaru a majitelka dokonalýho páru nohou. A taky nejžhavější a zároveň nejděsivější románek, jakej jsem kdy zažil. S Miou jsme spolu hodně kecali u kafe. Taková ta workwife, jak se dneska říká. Do práce jsem se těšil hlavně kvůli ní. Když měla dovolenou, dny se táhly jak smrad. Na schůzkách jsme po sobě pokukovali, tiše se smáli šéfovým kecům. Ale všechno v mezích. Dobrej vibe. Nic víc. Oba zadaní. Moje tehdejší přítelkyně byla žárlivá jak sviňa a Mia měla doma chlápka, od kterýho nechceš dostat přes držku. Jednoho dne jsme v kanclu zůstali sami. Já tam bušil čísla do excelu a absolutně netušil, proč mi to místo milionů hází loňský datum. Mia se postavila za mě, chvíli koukala a začala se smát. Ještě ani nevěděla, kde je chyba, a už si mě dobírala. Mrška. Pak to opravila a smála se ještě víc. Naklonila se ke mně přes rameno, změnila formátování v buňce. Hlava najednou hrozně blízko mýmu krku. Zhluboka se nadechla a pochválila mi parfém. „Muži se o sebe moc nestarají,“ pronesla jen tak mimochodem. Ale cítil jsem, že jí ta vůně leze pod kůži. Zůstala předkloněná. Možná dýl, než bylo nutný. Opřela si ruce o moje stehna. Neuhnula. Voněla mně. Ke krku. K hlavě. Nemyslel jsem. Chytil jsem ji za ruku. Druhou obtočil kolem její nohy a přitáhl si ji blíž. Otočil jsem k ní hlavu. Pohledy se střetly. Překvapení. Strach. Tohle nemůžeme, běželo nám oběma hlavou. A přesto jsem ji začal jemně hladit po noze. Neucukla. Cítil jsem, jak její palce na mých stehnech začínají taky jezdit sem a tam. Byli jsme od sebe pár centimetrů. Její dech byl roztřesenej. Oči jí těkaly z mých na moje rty. Nevydržel jsem. Naše rty se střetly. Nejdřív krátký ztuhnutí. Pak se něco zlomilo a líbali jsme se vášnivě, hladově, bez rozumu. Díky bohu za otočný židle – otočil jsem se k ní, chytil ji za zadek a přitáhl si ji do kleku na sebe. Mačkal jsem tu její drobnou prdelku, jako by mi patřila celej život. Rozepínal jsem jí blůzku. Nezastavila mě. Naopak se mi nastavila, aby to šlo líp. A pak… videocall. Kurva. Seskočila ze mě, celá rudá, rychle se zapínala, rovnala sukni a utíkala ke svýmu kompu. Já tam seděl jak opařenej. Sluchátka. Přijmout hovor. Každej u svýho stolu. Spořádaní spolupracovníci. Schůzka se vlekla. Po ní už byl čas jít domů. Zamumlali jsme si pár slov na rozloučenou, ani jsme se na sebe nepodívali. V autě jsem si říkal, že jsem to posral. Že dám výpověď. Že se mi to celý rozpadá pod rukama. Druhej den jsme se ignorovali. Ráno u kávovaru ticho. Kolegové si z nás dělali srandu, že jsme se museli pohádat. A já si všiml, jak je dneska oblečená. Těsná sukýnka. Výstřih hlubší než obvykle. Normálně bych si ji dobíral. Dneska jsem si jen představoval, jak jde po práci za ním. Odpoledne lidi postupně mizeli. A najednou jsme tam s Miou zůstali sami. Rozhodl jsem se promluvit. Jen to uzavřít. Jako dospělí. Nestihl jsem to. „Lásko, dneska musím zůstat v práci o něco dýl… máme toho hodně,“ řekla do telefonu. Celou dobu se mi dívala přímo do očí. Polil mě studenej pot. Vytočil jsem domů to samý. Ani na vteřinu jsme ze sebe nespustili oči. Jakmile jsem položil, šel jsem k ní. Nezastavila mě. Jen mě k sobě přitáhla. Vrhnuli jsme se na sebe jak dvě dravý zvířata. Tentokrát to bylo jiný. Kancl byl náš. Kalendář prázdnej. Výmluvy vyslovený. Hodil jsem ji na stůl, vyhrnul sukni, blůzku stáhl dolů. Celou jsem si ji odhalil. Ruku jsem jí zanořil do tepla pod kalhotkami. Vzdychala, přirážela se mi proti prstům. Druhou rukou jsem ji přitlačil ke stolu, aby se tolik nevrtěla. Prstil jsem ji tvrdě. Nezadržitelně. Vybuchla mi pod rukama. Cítil jsem to všude. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem to znovu. Stáhl jsem jí promáčený kalhotky a nenechal ji vydechnout. Ležela tam, celá rozklepaná, pod ní louže její vášně. A ve mně se ozvala touha ji vzít. Teď. Tady. Obtočila si mě nohama a pozvala mě dovnitř. Mrdal jsem ji na tom stole. Bez rozumu. A ona vzdychala, tekla, svírala mě. Když jsem cítil, že už to nevydržím, přitáhla si mě k sobě. „Vystříkej se do mě.“ To bylo všechno. Udělal jsem se do ní. Mocně. Bez návratu. Chvíli jsme tam jen leželi. Dech. Pot. Ticho kanceláře. Tenhle sex, zakázanej a špatnej, byl o to silnější. S Miou jsme pak často zůstávali přesčas. Dneska už se nevídáme. Ale pořád vím, jak voněla, když se nadechla u mýho krku.
