Zápis šestnáctý
Rozdělení
Začínám se dělit na dvě Marie.
Jedna si užívá. Druhá pozoruje.
Ta druhá je tichá. Sedí někde vzadu a zapisuje si reakce. Sleduje, kdy se směju opravdově a kdy jen proto, že se to ode mě čeká. Sleduje, kdy říkám „ano“, i když bych klidně mohla říct „ne“.
Nevím, která z nich je skutečnější. Ale obě existují.
Zápis sedmnáctý
Hranice v hlavě
Zjistila jsem, že nejpevnější hranice nejsou na těle. Jsou v hlavě.
Jakmile si dovolím myšlenku, tělo ji následuje bez odporu. A někdy mám pocit, že jsem si otevřela dveře, které už neumím úplně zavřít.
Ne proto, že by to bylo nebezpečné. Ale proto, že je to lákavé.
Zápis osmnáctý
Kdo jsem, když se dívám sama na sebe
Dnes jsem se dlouho dívala do zrcadla. Ne kriticky. Zkoumavě.
Viděla jsem ženu, která se nebojí chtít. A ženu, která si není jistá, jestli ještě ví, proč chce.
Možná tohle není pád. Možná je to přerod.
Ale každý přerod bolí. I když je tichý.
Zápis devatenáctý
Inventura
Přestala jsem psát mužům první. Ne jako trest. Spíš jako experiment.
Chtěla jsem vědět, co se stane, když se na chvíli stáhnu. Když nebudu reagovat na každé pnutí v těle, na každý impuls v hlavě. Bylo to těžší, než jsem čekala. Ale ne bolestivé.
Zjistila jsem, že chuť nezmizela. Jen přestala řídit všechno.
Zápis dvacátý
Nová pravidla
Už nepotřebuji dokazovat, že můžu. To vím.
Teď mě zajímá něco jiného — chci? Ne pokaždé. Ne s každým. Ne hned.
A je zvláštní, jak erotické je umět říct si „ne dnes“. Jak mocně se cítím, když si vybírám nejen těla, ale i ticho mezi nimi.
