Horská přirážka - soutěžní

Na hory jsem nejel za výhledem. Jel jsem tam, protože už jsem se nemohl dívat na vlastní ksicht v odrazu výloh a monitoru. Město ze mě poslední týdny tahalo dech jak stará šlapka, co s tebou je jen, protože si jí zaplatil. Potřeboval jsem zmizet. Nechtěl jsem najít klid. Jen nebýt tam, kde jsem byl.
Sedl jsem do auta, zapálil si a vyrazil. Dvě hodiny asfaltu, benzínu a myšlenek, co se nedaly umlčet. Rádio jsem nechal vypnutý. Neměl jsem náladu na cizí optimismus ani na reklamy na život, který si stejně nemůžu dovolit. Cesta byla špinavá a jednotvárná. Kafe z papíru chutnalo jako rez. Kouř mě pálil v krku a v hlavě se mi válely věty, co už jsem měl dávno zapomenout. Věděl jsem, že neutíkám před světem. Utíkám před sebou. A to je maraton, co nejde vyhrát.
Když jsem přijel, došlo mi, že jsem idiot. Parkoviště nacpané, hluk, smrad mokrého oblečení a lidské radosti. Hotel přilepený na sjezdovku jako nádor. Chlapi se smáli a ženské fotily všechno, co se dalo prodat jak štěstí.
Vypnul jsem motor a zůstal sedět. Cítil jsem se cizí. Jako špinavý sklo mezi naleštěnýma vitrínama.
Recepce byla plná lidí, co někam spěchali, i když už byli na dovolené. Přihlásil jsem se, vzal klíč a vyjel výtahem nahoru. Pokoj byl sterilní, bez zápachu, bez příběhu. Hodil jsem tašku na postel a v zrcadle viděl chlapa, co má v očích víc únavy než vzteku. Radši jsem šel do baru.
Whiskey.
Tvrdá.
Hořká.
Upřímná.
První mě pálila, druhá už hřála. Díval jsem se na lidi kolem. Smáli se, objímali, lhali si. Nikdo nebyl zajímavý. Všichni byli jen varianty téhož unaveného těla.
A pak byla ona. Černé vlasy, tmavé oči, víno v ruce. Nesnažila se být vidět, a právě proto byla jediná, na kterou jsem se díval. Vypadala, jakoby sem přišla se stejným omylem jak já. Chvíli jsem přemýšlel, že k ní půjdu. V hlavě jsem měl jednu větu. Pak další. A pak jsem je zapil. Dopil jsem, nechal si to připsat na účet a odešel. Ten večer jsem neměl chuť si znovu dokazovat, že i krátké rozhovory můžou bolet.
Na pokoji jsem ležel a poslouchal hluk hotelu, cizí smích z jedné strany, šukající pár ze strany druhé a vlastní prázdno. Hory mlčely, já taky a pomalu jsem usnul.

Probudil jsem se s lehkou kocovinou, takovou tou, co už ani neuráží. Hlava tupá, jazyk jak šmirgl papír, žaludek lehce na vodě. Nic, na co bych nebyl zvyklej. Spíš stav, ve kterým člověk ví, že ještě žije, ale není si jistej, jestli je to výhra. Chvíli jsem ležel a čuměl do stropu. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Klid, kvůli kterýmu jsem sem jel, tu nebyl. Jen další hotel, další hluk, další cizí životy za tenkými zdmi. Na snídani jsem si sedl k oknu. Kafe chutnalo jako voda z popelníku a rohlík byl měkkej jak sliby. Díval jsem se na svah. Lidi padali, smáli se, vstávali a jeli znovu. Napadlo mě, že jsem dlouho nestál na prkně. Možná až moc dlouho.
Půjčovna byla hned pod kopcem, vzal jsem si prkno, boty a vypadal jak někdo, kdo si hraje na vlastní verzi sebe sama. Jezdil jsem levou nohou dopředu a zatáčel prakticky jen doprava. Bylo to bezpečnější. Čelem k zemi se padá s menší ostudou. Musel jsem vypadat jak naprostý blbec. A taky jsem se tak cítil.
Párkrát jsem sjel kopec. Kolena bolela, dech pálil, ale bylo to celkem fajn. Žádný pózy, jen gravitace a strach.
Když jsem stál nahoře po další jízdě, přijela ke mně holka. Světlá bunda, helma, brýle, hlas měkký jak sníh.
“Chceš, abych ti poradila?”
“Jestli ta rada bude zdarma, tak klidně.” Zasmál jsem se.
“Můžeš mi pak koupit něco k pití.”
“To zní fér.”
Ukazovala mi, jak dělat obloučky, jak se nebát jet doleva. Dvakrát se mnou sjela kopec a mluvila klidně, jako by mi vysvětlovala život, ne jízdu. Pak zmizela. Ještě chvíli jsem jezdil. Pak jsem to vzdal, vrátil věci a šel do baru. Seděl jsem tam s whiskey a vodou, když si vedle mě někdo sedl. Byla to ona. Ta černovláska z prvního večera.
“Dlužíš mi panáka.” Řekla a usmála se.
“Fakt? Že o tom nevím, ale klidně tě pozvu.”
“Ty jsi mi ho slíbil na kopci.”
“To jsi ty? Slečna instruktorka?” Začal jsem se usmívat taky.
“Ano.”
“Bez helmy a brýlí bych tě nepoznal.”
“Zakrytá vypadám líp?”
“Právě naopak.”
Objednal jsem jí vodku s Red Bullem, sobě další whiskey. Bavili jsme se dlouho. O blbostech. O ježdění. O hlučným světě a tichosti lidí.
Nakonec jsme šli každý na svůj pokoj. A mně bylo poprvé od příjezdu trochu míň prázdno.

Ráno jsem se probudil a šel na snídani. Jedna z mála věcí, které mám rád na hotelech. Bufet. Iluze hojnosti pro lidi, co jinak snídají na benzínce. Naložil jsem si míchaná vejce, párky, pečivo a trochu ovoce, aby to vypadalo, že se o sebe starám. Seděl jsem, jedl a díval se na svah, když si ke mně přisedla ona.
“Myslel jsem, že se neobjevíš.”
“Co si o mě myslíš?” Řekla přísně, ale hned se začala smát.
“Vždycky to nejhorší.” Zasmál jsem se.
“Dneska jedeme jezdit kousek dál. Kdybys chtěl jet s náma.”
“Chtěl.” Řekl jsem s úsměvem bez přemýšlení. Nikam se mi sice nechtělo ale chtěl jsem být s ní.
Jedli jsme spolu, smáli se a mně došlo, že po dlouhé době sedím naproti ženě, která je krásná a přitom má stejně debilní smysl pro humor jako já. Když se na mě podívala, její hnědé oči mi lezly pod kůži. Po snídani jsem si půjčil prkno a sedl do auta k jejímu kamarádovi. Po cestě jsme pili whiskey z pleskačky a smáli se ničemu. Sjezdovka byla prudká, nepřátelská. Jako většina dobrých věcí v životě. Jezdila se mnou celý den. Trpělivě. Blízko. Někdy tak blízko, že jsem cítil její parfém skrz studený vzduch. Na oběd smažák v bulce, mastné prsty a smích. Večer jsme se domluvili na večeři.
Přišel jsem dřív. Pil jsem whiskey, když vešla.V šatech, které obepínaly její hubené tělo, vypadala jako hřích v lidské formě, co se tváří nevinně. Nechápal jsem, co ta kráska dělá zrovna se mnou.
Jedli jsme. Pili. Mluvili. Svět kolem nás se pomalu rozpadal. Venku si zapálila.
„Teď se rozloučíme, nebo mě pozveš k sobě?“ Zeptala se svůdně.
„U tebe mi vždycky dojdou slova.“
„Tak to zkusíme beze slov.“
Vzala mě za ruku.
Cestou k výtahu mě líbala tak, že jsem zapomněl, kdo jsem. V pokoji shodila kabát a stála přede mnou klidná a jistá. Já byl jen ticho a ruce, co se třásly jak puberťákovi před prvním zásunem. Vedla mě. Pomalu. S jistotou. Říkala mi, co mám dělat, kam se dívat, kdy zpomalit. Nebyla hrubá. Byla přesná. Noc byla dlouhá a horká. Těla se hledala, dotýkala, ztrácela a znovu nacházela. Bylo v tom víc moci než něhy, a přesto víc blízkosti než v mnoha láskách.
Když se ke mně nakonec otočila zády, objal jsem ji a na chvíli jsme přestali dýchat.

Ráno tam nebyla.
Na stolku jen vzkaz:

-Díky za všechno. Zase mám pocit, že mě někdo chce. Když budeš přemýšlet, zvládneš se mi ozvat. Pa.-

Nepřišel jsem na to.
Na recepci mi řekli částku.
„Dvacet pět tisíc.“
„To si děláte prdel.“
„Ne.“
Zaplatil jsem.
A odjel s pocitem, že některé noci stojí víc, než by měly.