Ještě se mi třesou ruce a srdce mi buší až v krku....
Seděla jsem v práci, obklopená tichem a cizími lidmi, a přesto jsem byla sama se sebou víc, než bylo rozumné. Myšlenky mi ujely dřív, než jsem je stihla zastavit. Tělo se přizpůsobilo okamžitě.
Byla jsem napjatá, soustředěná navenek, ale uvnitř úplně rozbitá. Každý nepatrný pohyb byl schválně pomalý, kontrolovaný, krutý. Tlačila jsem sama na sebe, protože jsem chtěla cítit ten tlak. To riziko. To, že by někdo mohl přijít.....
Kroky na chodbě. Zvuk kliky.
Zastavila jsem se jen na vteřinu. Ne proto, že bych chtěla přestat, ale proto, že jsem si užívala tu hranici. Byla jsem blízko. Příliš blízko.
Nikdo nevešel.
Narovnala jsem se, uhladila oblečení a zhluboka se nadechla.....
Teď tu sedím a píšu. Hned po tom.
Ještě plná toho napětí. A s jistotou, že jsem to udělala schválně.
A pokaždé, když se dotknu klávesnice a ucítím, že je ještě lepkavá, mi to připomene přesně ten moment, kdy jsem zašla příliš daleko....
Má prní povidka, je zajem o dalsi ? dekuji za Váš čas <3
