Vím přesně, jak na mě muži koukají, když vejdu do baru.
Ne proto, že bych byla dokonalá. Právě naopak. Malá, oplácaná blondýna s velkýma hnědýma očima. O těch očích mi už řekli, jak jsou „nebezpečné“. Někteří tomu říkají mrdavý pohled. Dřív jsem tomu smála… ale vím, že mají pravdu.
Vím, co dělám.
Pražský bar je v pátek večer plný hluku, smíchu a alkoholu. Vzduch vibruje očekáváním. Mám na sobě šaty, které jsou o trochu kratší, než je nutné.
O trochu těsnější, než by bylo slušné. Přesně tak akorát, aby si každý musel aspoň jednou nenápadně zkontrolovat, kam se vlastně dívá.
Sedím na vysoké stoličce a pomalu míchám drink. Vím, že už mě nějakou chvíli sleduje.
Neotáčím se hned. Nechávám ho čekat.
Když to konečně udělám, naše pohledy se střetnou. A je to jako drobný elektrický výboj. Neusměje se. Jen mě pomalu sjede očima. Klidně. Důkladně. Bez studu.
Tak mu to vrátím.
Nechám pohled sklouznout po jeho krku, ramenou, hrudi… a pak se znovu podívám do očí. Koutek pusy se mi nepatrně zvedne. Nic víc. Pozvánka. Výzva.
Přesedne si blíž.
„Můžu?“ kývne ke skleničce vedle mě.
„Už sedíš,“ odpovím.
Zasměje se. Líbí se mi jeho hlas. Trochu chraplavý. Trochu jistý.
Mluvíme o blbostech. O práci, o baru, o tom, že páteční večery už nejsou, co bývaly. Ale pod stolem se jeho koleno dotýká mého stehna. Jen lehce. Jako omylem. Ani se neomluví.
Tak se posunu blíž.
Cítím jeho teplo. Vůni. A to napětí, které se dá skoro krájet. Když se nakloní blíž, aby mi něco řekl do ucha, přejedu mu prsty po předloktí. Jakoby nic. Jakoby omylem.
Ztuhne.
Usměju se do skleničky.
„Ty to děláš schválně,“ řekne tiše.
Podívám se na něj svýma očima. „A co když ano?“
Chvíli mě jen sleduje. Pak jeho ruka sjede na moje koleno. Pomalu. Neptá se. Jen čeká, jestli ho zastavím.
Nezastavím.
Místo toho se k němu nakloním blíž. Tak blízko, že cítím, jak se mu zrychlil dech.
„Nezabloudil jsi?” ptám se laškovně.
„Ale vůbec ne.“ odpoví se samolibým náznakem úsměvu.
Jeho prsty se lehce sevřou. Jen náznak…
A já vím, že kdybych se teď zvedla a řekla „pojď“, šel by okamžitě.
Neudělám to.
Místo toho se pomalu odtáhnu, vezmu si kabelku, zalovím v ní pro tužku na oči a na ubrousek zpod drinku napíšu svůj telefon a postavím se.
„Možná příště,“ usměju se šibalsky a přistrčím mu ubrousek.
Jeho pohled je temný. Napjatý. Hladový.
A já vím, že dneska večer už nebude myslet na nic jiného.
A upřímně?
Já taky ne…
