Princezna Martínka se rozhodla, že si ještě před obědem vyrazí na vyjížďku na svém oblíbeném koni. Bylo krásné počasí, teplota ideální k vykoupání a tak se oblékla do jezdeckých kalhot a košile, pod kterou si nevzala podprsenku, nepotřebuje ji, má pevná prsa, která drží tvar, nazula jezdecké holínky, vzala si bičík a vyrazila do stáje. Do oběda se stihne vrátit v pohodě, tak ani nikomu neřekla, kam jde.
Ještě se podívala se do zrcadla, jak jí to sluší, prohrábla si vlasy, které měla stažené do culíku a zadním schodištěm, kudy chodí především služebnictvo, seběhla ke stájím. Když vešla dovnitř, zjistila, že zrovna v boxu u jejího oblíbeného koně je živo. To jí zklamalo, chtěla být sama, aby nikdo nevěděl, že jede pryč, ale zároveň jí aspoň někdo pomůže koně osedlat. Když přišla blíž, zjistila, že tam je jejich podkoní. Je starší než princezna, ale hlavně, je to jen podkoní, sluha. I když koním rozumí jako málokdo, princezna ho vždy přehlížela. Podkoní tam právě uklízel stání, když princezna přišla až k němu. „Potřebuji osedlat koně, a to hned“ Podkoní ani nezvedl hlavu a pracoval dál, věnoval se rozhazování čisté slámy po zemi. „Neslyšel si? Potřebuji hned osedlat koně!“ Podkoní pomalu zvedl hlavu od práce a podíval se na princeznu. Už dlouho ho jak přitahovala její krása, tak neuvěřitelně štvala její nadutost a pýcha. Koně vždy štvala až k vyčerpání, nenechala je oddechnout a na poddané jen křičela a poroučela. „Vydržte chvilinku prosím, než tu slámu rozhodím“ „Ne, hned!“ křikla princezna a vztekle švihla bičíkem do vzduchu. To už podkoního naštvalo, proč proboha nemůže chvilku počkat? Podíval se na princeznu, a jak měla stále zvednutou ruku s bičíkem, tak prudce sáhl po bičíku a vytrhl jej z ruky princezny. Ta jen zalapala po dechu, jak byla překvapená a nezmohla se ani na slovo. Podkoní chtěl bičík zahodit, ale uvědomil si, že jsou tam úplně sami a mohl by princezně trochu vrátit to její chování vůči nim. Věděl, že hrozně riskuje, ale už udělal první krok. Podíval se na princeznu, jak jí to slušelo a pak švihl bičíkem tak, že zasáhl stehno princezny. Princezna překvapeně vykřikla, ani ne tak bolestí, jako šokem. Rána nebyla silná, ale cítit byla. Překvapeně se podívala na podkoního a chtěla mu vynadat. „Buď zticha a nic se ti nestane“ křikl podkoní. „Tedy nic zlého“ dodal. „Teď ti vrátím všechno tvé chování k nám“ doplnil. Chytnul princeznu pevně za vlasy a začal jí vléct do sedlárny. Věděl, že tam zrovna teď nikdo nebude. A hodlal toho využít. Princezna se bránila, ale podkoní byl silný a za vlasy jí držel pevně. Teď princezna litovala, jak dlouhé vlasy má, nikdy jí nenapadlo, k čemu se také dají využít. Společně se dostali až k sedlárně. „Otevři dveře čubičko!“ nařídil podkoní a zároveň zatáhl princeznu za vlasy ještě víc. Chtěla protestovat a bránit se, ale bolest byla silnější. Poslušně otevřela dveře a oba se dostali dovnitř. Zde princeznu podkoní pustil a hned dveře zamkl. Princeznu okamžitě do nosu udeřila vůně kůže sedel. V této místnosti nikdy nebyla a tak ani neví, jak to tu vypadá a co tu všechno je. Pomalu a s hrůzou v očích se rozhlížela. Viděla po stranách místností různé dřevěné držáky pro sedla, pomůcky na jejich výrobu a opravy, jehly, šídla, lana, ale také bohatou sbírku bičíků a bičů. Zhluboka dýchala a otočila se na podkoního. „Takto se mnou jednat nebudeš, okamžitě mne pusť a počítej s tím, že tě nechám zmrskat. Uvědom si, kdo jsem. Pak tě vyhodím, zde už nebudeš!“ křičela princezna. Podkoní se ani nepohnul, jen si princeznu prohlížel a usmíval se. Věděl, že už nemůže couvnout, zašel příliš daleko, ale tak si vše alespoň užije. „Buď ticho!!!“ zakřičel na princeznu. Okamžitě byla zticha. Vůbec nevěděla, co se s ní děje. Na jednu stranu měla vztek, ale na druhou jí tato situace vzrušovala. Nechápala to. Proč nevezme nějaký bič na zdi a nezpráská podkoního? Proč před ním stojí, zhluboka dýchá, je zticha a čeká, co dalšího udělá podkoní? Nevěděla a nechápala svoji reakci. Sledovala usmívajícího podkoního, jak si jí prohlíží.
