Klářiny prsty se pomalu odtahují od Jitčiny mokré kundy, kde zanechávají stopu lesklých šťáv. Jitka se třese, dech jí přerývaně uniká z pootevřených rtů, zatímco se snaží zůstat v pozici, kterou jí Klára nařídila – klečí na všech čtyřech, zadek vyklenutý nahoru, ruce roztažené před sebou jako zvíře čekající na příkaz. Její tělo je pokryté vrstvami potu, slin a zaschlého semene, které jí muži před chvílí vystříkali na kůži. Klára si pomalu olizuje prsty, ochutnává Jitčinu sladkou hořkost, zatímco obchází její třesoucí se tělo jako dravec kolem kořisti.
„Patříš mi,“ říká Klára tiše, ale každé slovo dopadá jako rána. „Každý tvůj dech. Každý stén. Každá kapka, kterou z tebe dostanu.“ Jejím hlasem prochází chladná jistota, když se zastaví přímo před Jitkou, tak blízko, že cítí teplo vyzařující z jejího těla. „Ale ty to ještě pořád nechápeš, že?“ Klářina ruka se zvedne a plácne Jitku přes tvář – ne příliš silně, ale dost na to, aby jí hlava trhla do strany. Jitka zavrčí, ale neodváží se zvednout ruce, aby si chránila obličej. Ví, že by to bylo ještě horší.
„Dneska se naučíš, jak být užitečná,“ pokračuje Klára a její prsty se znovu dotknou Jitčina těla, tentokrát jí však stisknou bradavku, až Jitka sykne bolestí. „Ne jenom jako díra na souložení, ale jako služka.“ Klára se otočí k personálu, který stojí v pozoru podél zdí salónu. Muži i ženy, všichni oblečeni v minimálních kožených oděvech, jejichž těla jsou napnutá očekáváním. „Připravte ji.“
Dva z mužů okamžitě přistoupí. Jeden z nich, vysoký blondýn s jizvou přes levou tvář, drží v ruce černý kožený obojek s kovovým kroužkem. Druhý, tmavovlasý s pronikavýma očima, má v dlani dlouhý bič z černého semiše. Jitka ucukne, když ji blondýn chytí za vlasy a strhne ji do stoje. Její nohy se podlamují, ale muž ji drží pevně, až se jí podaří zůstat vzpřímená. Klára pozoruje celou scénu se sklenicí vína v ruce, usrkává ho pomalu, jako by sledovala nudnou divadelní hru.
„Na kolena,“ přikazuje blondýn a strčí Jitku dolů. Ta poslechne, kolena jí dopadnou na mramorovou podlahu s tupým zvukem. Muž jí nasadí obojek kolem krku a zacvakne ho. Kov studí její rozpálenou kůži. „Dobrá fena nosí obojek,“ zašeptá jí do ucha, jeho dech jí šimrá ušní boltce. „A ty budeš velmi dobrá fena, že ano?“
Jitka polkne. Cítí, jak jí obojek tlačí na hrdlo, připomínka toho, že už není svobodná. Že patří někomu jinému. Klára se přiblíží a její vysoké podpatky cvakají po podlaze jako metronom. „dalši lekce,“ říká a její prsty se znovu dotknou Jitčina těla, tentokrát jí však stisknou tvář a donutí ji zvednout hlavu. „Když tě paní osloví, dívej se jí do očí a řekni ‚ano, paní‘. Zkus to.“
Jitka se podívá do Klářiných očí – tmavých, téměř černých, plných studené dominance. „Ano… paní,“ zašeptá, hlas jí selhává.
Klára se usměje, ale není to úsměv radosti. Je to úsměv spokojeného predátora. „Dobře. Teď se postav.“
Jitka se zvedne, nohy se jí třesou, ale snaží se udržet rovnováhu. Klára jí pokyne, aby šla k ní. Když je Jitka dostatečně blízko, Klára jí strčí sklenici vína do ruky. „Nalij mi.“ Jitka se podívá na sklenici, pak na láhev na stole. Ruce se jí třesou, když zvedne láhev a pokusí se nalít. Víno se však rozlije, několik kapek dopadne na stůl.
Klářina ruka vyletí a udeří Jitku přes záda ruky tak silně, že láhev upadne a roztříští se o podlahu. „Ty zbytečná kurvo,“ sykne Klára. „Víno stojí víc než ty. Sbírej.“
Jitka klesne na kolena, skleněné střepy jí řežou do kůže, když sbírá větší kusy do dlaní. Krev jí stéká po prstech, ale ona se neodvažuje zastavit. Klára si sedne na pohovku a pozoruje ji, jako by to byla jen další nudná část jejího dne. „Dokud nebude každý střípek pryč,“ říká chladně. „A pak mi olížeš podlahu, kde jsi to rozlila. Dokonale.“
Jitka poslušně sbírá střepy, její dlaně jsou brzy poseté drobnými rankami. Když je hotová, Klára jí přikáže, aby se plazila po čtyřech a olízala rozlitý alkohol z mramoru. Jitka to dělá, její jazyk klouže po studené podlaze, chuť vína a krve se jí mísí v ústech. Cítí pohledy personálu, kteří ji pozorují, jak se poníží ještě víc. Když skončí, Klára jí přikáže, aby se postavila a otočila se k nim zády.
„Teď se naučíš, jak správně sloužit,“ říká Klára a pokyne jednomu z mužů, který přistoupí s dlouhým koženým páskem. „Ruce za záda.“
Jitka poslechne, muži jí rychle svážou zápěstí koženým páskem, až jí kůže zapraští. Klára přistoupí blíž, její prsty se dotknou Jitčina zadku, kde stále cítí bolest z předchozího pronikání. „Roznož se.“
Jitka roztáhne nohy, cítí, jak je vystavená, zranitelná. Klára jí vsune dva prsty do pussy, aniž by se obtěžovala s jakýmkoli přípravou. Jitka zavrčí, ale neodtáhne se. „Mokrá,“ konstatuje Klára s povýšeným úsměvem. „I když tě trestám, tělo ti říká, že to chce.“ Jejím prstům se podaří najít citlivé místo uvnitř Jitky, která se při tom zakymácí. „Ale ty nesmíš cítit potěšení,“ pokračuje Klára a její prsty se stáhnou. „Ne, dokud ti to nepovolím.“
Jitka sténá frustrací, ale ví, že protestovat je zbytečné. Klára ji nechá stát takhle, s roztaženýma nohama a svázanýma rukama, zatímco si znovu sedne a usrkává víno. „Dneska tě naučím, jak správně podávat nápoje,“ říká Klára a pokyne jednomu ze služebníků, který přinese tácky s dalšími sklenicemi. „Budou ti pomáhat.“
Jitka je nucena cvičit podávání sklenic, ale protože má svázané ruce, musí je držet mezi stehny nebo v ústech. Každá chyba – a těch je mnoho – je potrestána bičem, který jí nechává na kůži červené čáry. Když popáté upustí sklenici, Klára jí nařídí, aby si klekla na všechny čtyři a jeden ze služebníků jí vsune do úst své tvrdé pero.
„Uklidni se,“ říká Klára, zatímco muž začne Jitce pomalu pohybovat hlavou nahoru a dolů. „Musíš se naučit ovládat svoje tělo, i když tě někdo používá.“ Jitka se dusí, sliny jí tečou po bradě, ale snaží se soustředit na to, aby udržela rovnováhu. Muž v ní začne zrychlovat, jeho prsty jí svírají vlasy, až jí slzy vytryskají z očí.
„Dobrá,“ řekne Klára po několika minutách a muž ustoupí, jeho pyj zůstane leskly od Jitčiných slin. „Teď zkusíš znovu.“
Jitka se třese, ale poslechne. Tentokrát se jí podaří udržet sklenici v ústech a donést ji Kláře, aniž by upadla. Klára ji přijme s povýšeným úsměvem. „Vidíš? Jde to. Ale teď přijde ta zábavná část.“
Klára pokyne a dva muži přistoupí. Jeden z nich drží dlouhou latexovou hadici, druhý kbelík s ledovou vodou. Jitka ucukne, ale Klára jí stiskne rameno. „Stůj.“ Muži jí začnou omývat tělo ledovou vodou z hadice, proud jí bičuje kůži, až jí ztuhne každý sval. Voda jí stéká po těle, mísí se s potem a krví z ran na dlaních. Jitka se třese, zuby jí cvakají, ale neodváží se pohnout.
„Dokonalá čistota je základ,“ říká Klára, zatímco muži pokračují v mytí. „Ale ty jsi špinavá, Jitko. Špinavá uvnitř.“ Jejím prstům se znovu podaří proniknout do Jitky, tentokrát však bez něhy. Jitka vykřikne, ale Klára ji drží pevně. „Tvoje špinavá kunda je plná cizího semene,“ pokračuje Klára, její hlas je chladný jako ledová voda. „To je nepořádek.“
Jeden z mužů přinese stříbrnou misku s teplou vodou a houbou. Klára jí namočí houbu a začne jí drhnout mezi nohama, její pohyby jsou drsné, téměř bolestivé. „Od teďka budeš čistá pouze pro mě,“ říká Klára. „Pokud tě někdo použije, vyčistíš se hned potom. Rozumíš?“
„Ano, paní,“ vydechne Jitka, její tělo se třese zimou i vzrušením.
Klára ji nechá stát takhle, mokrou a roztřesenou, zatímco si znovu sedne. „A teď,“ říká a usrkne víno, „tě naučím, jak správně obsluhovat hosty.“
Přikáže jednomu z mužů, aby si lehl na pohovku. Je to ten samý mladík, který předtím souložil s Jitkou, jeho pyj je už z poloviny ztopořený. Klára Jitku postrčí směrem k němu. „Klekni si mezi jeho nohy.“
Jitka poslechne, kolena jí znovu dopadnou na podlahu. Mladík se na ni usměje, jeho prsty jí propletou do vlasů. „Ukaž mi, jak umíš být užitečná, čubko.“
Klára jí podá malou stříbrnou krabičku. „Otevři mu kalhoty. Ale pomalu.“
Jitka se třesoucíma prsty rozepne mužovi opasek, pak knoflík a zip. Jeho pyj vyletí ven, tvrdý a lesklý od předkožky. Klára jí podá tubu s mastí. „Namazat. Celý. A pak ho vezmi do úst, ale jenom špičku. Chci, abys ho udržela na pokraji, dokud ti nepovím, že můžeš pokračovat.“
Jitka poslechne, její prsty rozmazávají mast po celé délce jeho pyje, který při každém doteku cukne. Když ho vezme do úst, musí se ovládat, aby ho nevzala hlouběji. Mladík sténá, jeho prsty jí svírají vlasy, ale Klára ho varuje pohledem. „Pomalu,“ připomíná Jitce. „On si nesmí užívat víc než ty.“
Jitka se soustředí na to, aby udržela rytmus – jenom špičku, jenom lehké olizování, občasné sání. Mladík začne supět, jeho boky se napínají, ale Klára ho znovu zastaví. „Dost,“ říká a Jitka ustoupí. Mladík zavrčí frustrací, ale neodváží se protestovat.
„Dobře,“ říká Klára a její ruka se dotkne Jitčina obličeje. „Teď víš, jak se to dělá. Ale ty jsi ještě daleko od dokonalosti.“ Pokyne jednomu ze služebníků, který přinese dlouhou stříbrnou jehlu a nit. Jitka ucukne, když jí Klára chytí za ucho a přitáhne si ji blíž.
„Každá chyba bude označena,“ říká Klára a propíchne jí ušní lalůček jehlou. Jitka vykřikne, když nit projede její kůží, ale Klára ji drží pevně. „Tohle je první. Příště to bude někde jinde.“ Přiváže k niti malý stříbrný kroužek, který visí dolů jako připomínka jejího selhání.
Jitka sahá prsty k bolavému uchu, ale Klára jí ruku odstrčí. „Ne. Bolest je tvoje odměna.“ Pak se otočí k personálu. „Připravte ji na večeři. Chci, aby podávala nápoje nahá, s obojkem a s těmihle.“ Zvedne z podnosu dva těžké stříbrné náramky, které vypadají jako okovy.
Jitka ví, že protestovat je zbytečné. Nechá se obléknout – nebo spíš obout – do těch náramků, které jí svírají zápěstí a připomínají jí, že je majetkem. Klára jí ještě jednou stiskne bradu, donutí ji podívat se jí do očí. „Zítra bude horší,“ říká tiše. „Ale ty se naučíš.“ Pak ji udeří přes tvář, ne příliš silně, ale dost na to, aby jí připomněla, kdo tu vládne.
Jitka padá na kolena, její tělo je vyčerpané, ale její mysl je stále napjatá. A že Klára s ní ještě zdaleka neskončila.
