Santa

Tři týdny do Vánoc je zvláštní čas na služební cestu do Naples na Floridě.
Všude už blikají světýlka, ale vzduch je pořád teplý, moře klidné a lidi se tváří, jako by Vánoce byly jen dekorace, ne stav křesťanské mysli.

Letěl jsem klasickou kombinací, která dává smysl jen lidem z byznysu a aerolinek:
Praha – Frankfurt – Miami, a pak krátký přeskok malým letadlem do Southwest Florida International (RSW). Politik, kvůli kterému jsem letěl, byl už na místě.

Přiletěl o den dřív, soukromě, nenápadně, jak to tihle lidé dělají, když se tváří, že nechtějí být vidět, ale zároveň chtějí mít všechno připravené.

Moje role byla jednoduchá a nepříjemně neurčitá, být k dispozici.
Nenápadně, nevnucovat se, tvářit se jako nikdo a mlčet.
Dohlédnout na věci, zabavit ho, odvést pozornost, kdyby se někdo objevil s telefonem v ruce.

Fotky s lidmi, kteří pobyt platili, by se mu fakt nehodily.
Zvlášť pokud by se skutečně rozhodl kandidovat na funkci, o které se zatím mluvilo jen v náznacích.

Hned první zpráva, kterou jsem po přistání dostal, byla lakonická:

„Byl jste v mallu na Tamiami? Všechno tam prý mají, chci se tam podívat.“

Samozřejmě že jsem tam byl. Ještě štěstí, že tu není s manželkou, uvědomil jsem si, když jsem si vzpomněl, jak mně vyprávěl známý, že jeho kolegu navštívili doma a madam odcházela s perským koberečkem.
Prostě kleptomanská rodinka.

Shopping mall na Tamiami Road je ten typ místa, kde se Amerika cítí sama sebou.
Široká parkoviště, palmy, klimatizace nastavená na plný koule, takže zapomeneš, že jsi v subtropech.
Vánoční výzdoba přehnaná, ale precizní.
Každý obchod vypadal jako samostatný svět s vlastním soundtrackem, všude vánoční odrhovačky.

Prošel jsem kolem Apple, Lululemon, Banana Republic… no a pak jsem ucítil tu vůni dřív, než jsem uviděl logo.

Abercrombie & Fitch.

Tmavší interiér, hlasitější hudba, nasvícení, které nedává šanci průměru vůbec v ničem.

Občas si tam koupím triko, je těsné přes bicepsy a velkoryse v pase, přesně to, co potřebuju.
Jenže jsem tady s dcerou šéfa, která nás s panem politikem propojí.
A tak tam jen bloudíme a čekáme, až se ozve.
No a jak tam zevluju, koukám, že součástí výzdoby je živej Santa.
Takovej taťka, rozhodně ne jako vysekaný modely v Abercrombie.
Ale fakt sexy taťka.
V červenejch plavkách, ve kterejch vidím docela zřetelně pořádnou kládu.


Měl na sobě jednoduché tmavé tričko z poslední kolekce NEW YORK, které by na komkoliv jiném vypadalo obyčejně. Na něm ale fungovalo jako deklarace.

Široký ramena, namakaný bicepsy, postava, která nevznikla v posilovně z nudy, ale z disciplíny.
Vousy upravený tak, že mu někdo z marketingu musel někdy říct, že „vypadá jako Santa, ale sexy“.
No a fotrovský chlupatý bříško docela velký, ale co, blížej se Vánoce.
Usmál se, když jsme tam vešli, a ten úsměv byl opravdovej.
Ne pro zákazníky, ale pro mě.
Asi slyšel, jak si povídáme česky.

„Ty nejsi odsud,“ řekl.
Měl měkký přízvuk, který jsem poznal hned.

„Ne,“ odpověděl jsem. „A ty taky ne.“

Zasmál se.
„Slovensko.“

Podali jsme si ruku.
Pevnej stisk, klid.
Sebevědomí bez potřeby dokazování.

Řekl mi, že mu všichni říkají Santa, hlavně teď před Vánoci. Ale že se jmenuje Eda. A že chtěl, aby mu říkali Eddie, ale bohužel mu zůstal Santa všude, i mezi kamarády.
Že tady dělá asi desátou sezónu.
Že ho baví Amerika, ale že Florida je jiný vesmír.

Dělá trenéra a fyzioterapeuta a plno různé práce, jako je třeba Santa před Vánoci.

Chvíli jsme mluvili o hloupostech.
O práci.
O lidech, co sem chodí jen koukat.
O tom, jak se tady všechno prodává skrze tělo a představu.

Bylo docela fajn tady mít skoro našince mimo korporátní strukturu.

Takže jsem udělal to, co by mi šéf rozhodně nedoporučil.
Pozval jsem ho na drink ke mně do apartmá.
Věděl jsem, že riskuju.
Věděl jsem, že šéf i jeho žena mají klíče. Že se občas staví bez ohlášení, protože „jsou přece doma“.

Ale byla sobota večer.
A Naples má v sobotu večer zvláštní vlastnost, všichni to plánujou dopředu, protože na dobrá místa potřebuješ rezervaci a na špatná místa lepší lidi v sobotu nechoděj.

A rodina šéfa je rodina hodně lepších lidí.

Santa se na mě podíval, krátce zaváhal.
Pak přikývl.

„Jenom na chvíli,“ řek jsem.

A v tom tónu bylo všechno, co jsem potřeboval, aby bylo slyšet.

Santa dorazil přesně.
Žádné klepání nejistého typu.
Krátký, pevný zaklepání na dveře, jako když někdo ví, že je vítaný, ale nechce to dávat na odiv.

Otevřel jsem.

Stál tam ve světlé mikině, džíny, v ruce papírový kelímek s kávou, kterou si evidentně koupil po cestě, aby nepřišel „jen tak“. Vypadal stejně klidně jako v obchodě. Možná ještě klidněji. Zavřel jsem za ním dveře a sotva jsem je zamkl, řekl to.

Bez úvodu. Bez teatrálnosti.

„Víš,“ začal a rozhlédl se, jako by si kontroloval, jestli je to opravdu ten byt, „v tomhle domě už jsem byl.“

Zvedl jsem obočí.

„Ne tady,“ dodal hned. „Naproti.“

Ukázal hlavou směrem ke stěně, za kterou byl zrcadlově stejný apartmán.
Ten, o kterém jsem věděl až moc dobře, komu patří.
Ten, kam se zavíral politik, když chtěl mít klid.

Santa se lehce ušklíbl.

„Objednal si mě jeden váš politik,“ řekl.
„Přes agenturu, pro kterou dělám občas escort, z devadesáti procent nejde o sex, jsou to staří chlapi, kterým dělám společnost třeba někde na vernisáži, nebo na večeři.
Všechno domluvený, diskrétní, jak to mají rádi.“

Vyšli jsme na terasu, chtěl jsem mu ukázat výhled na Mexickej záliv, ten, co se teď bude jmenovat Americkej.

Sedl si na opěradlo křesla, sundal mikinu a mluvil dál, jako by mi vyprávěl historku z posilovny.

„Přišel jsem, on tu byl sám, ale objednával ho někdo z firmy. Jeho jméno jsem nikdy neslyšel. Otevřel mi. Chvíli si mě prohlížel…“
Pokrčil rameny.
„A pak se zeptal, odkud jsem.“

Už jsem tušil konec.

„Řekl jsem pravdu. Slovensko.“

Krátká pauza.

Santa se na mě podíval, tentokrát přímo.

„V tu chvíli se změnil a řekl něco o tom, že čekal někoho jiného. Že to není dobrý nápad. A během minuty jsem byl zpátky ve výtahu.“

Zasmál se, ale nebyla v tom hořkost. Spíš zkušenost.

„Ani jsem si nesundal boty,“ dodal.
„Asi jsem ti to měl říct, co?“ zeptal se.
„Co přesně máš na mysli?“ Odpověděl jsem otázkou.
„Ten escort“. Dodal.

„Hele mě je jedno co děláš a rozhodně tě nebudu soudit“. Ujistil jsem ho.

V bytě bylo ticho.
Klimatizace hučela rovnoměrně, za okny byla tma a palmy se nehýbaly.
Všechno do sebe zapadalo až nepříjemně přesně.

„Takže…“ řekl jsem pomalu, „ty víš, kdo bydlí naproti.“

Přikývl.
Podíval se kolem, pak zpátky na mě.
Ten pohled byl klidný, pevný, bez nároku. Jen konstatování reality.

„Jestli ti to vadí,“ řekl, „můžu jít.“
Nevadilo mi to.
Právě naopak.

V tu chvíli mi došlo, že některé náhody nejsou náhody, ale špatně maskovaná ironie.
A že někdy je nejlepší pokračování to, které si vybereš vědomě.

A že sobotní večer v Naples má ještě hodně prostoru.

Když jsme zase z terasy vešli zpátky do bytu, zavřel dveře, zul napřed boty sobě a pak mně.

Při zouvání mi přejel rukou od kotníku po noze výš, až zajel do nohavice šortek a až k péru.

Druhou mou botu vzal do ruky, dal si ji k nosu, zavřel oči a začal si mnout bouli mezi nohama.

Evidentně se mu to líbilo, protože za chvíli měl v džínových kraťasech bouli znatelně větší a pak rozepnul zip a vyndal svoje naběhlý péro ven.

I já jsem sáhl do svého rozkroku a místo abych po něm skočil ze mě vyletělo:
„Nechceš něco k pití?“
On zakroutil hlavou a pomalu mě tlačil směrem do rohu mezi křesla
„Dej ruce dozadu,“ nařídil, když si sedl na velkou rohovou sedačku za mě.
Posadil jsem se tak, že jsem mu seděl mezi nohama.
Chytil mě zezadu svýma mohutnýma pazourama a cejtil jsem na prdeli jeho tvrdou kládu a taky jeho břicho na zádech.
Byl to vůbec obrovskej chlap.
Eduard.
Eda se lehnul a natáhnul si mě na sebe tak, že můj obličej měl proti svýmu ocasu, takže jsem mu zabořil čumák mezi ocas a koule a od se na druhé straně pokoušel mi stáhnout kraťasy i s boxerkama.

Ve chvíli jsem měl jeho jazyk mezi půlkama a cpal se do díry, jeho strniště mě škrábalo na prdeli, zatímco jsem mu stáhnul to jeho docela tlustý péro, který bylo stejně dlouhý jako moje, ale ještě o kus tlustší.

Cejtím, že mně jazykem projíždí díru, líže koule a moje kláda tvrdne a docela mi z něj začíná téct na jeho prsa.

Tak se přetahujem a já získávám převahu, jedním chvatem ho přetáčím na bok aby se pak přede mnou prohnul a vystrčil na mě chlupatou chlapskou prdel, kterou v mžiku pár flusanci připravím.

Cítím, jak mi pod prackama a hlavně pod čurákem krásně prohýbá.
Krásně spolupracuje.

Teď už z něj můžu párkrát vyjet a zase zarazit.
Pomalu, pak přidávám na tempu i důrazu a zase zpomaluju.
Tlačím si seshora na kořen čuráka, kterej je v něm a protože moje emko je v tu chvíli žaludem na jeho prostatě, každej tlak směrem dolů způsobí ohromnou vlnu rozkoše, při který cejtim, jak se mi stahuje jeho díra kolem ocasu.

I prostata si čas od času taky řekne, co potřebuje.

Oba u toho řveme slastí.
Má díru pevnou, ale připravenou na všechno.

Zase na něj nalehnu a mrdám ho jak hřebec kobylu, u toho ho hladím po nohách, dojím mu tvrdýho slintajícího čuráka jedou rukou a muchlám mu druhou jeho vyholený koule.

Znovu vyjedu, zase sklouznu a zase mrdám.

Kňučí pode mnou a mě rajcuje, jak je to velkej chlapák.

Takhle kdyby Santu viděl ten starouš od naproti, napadá mě.

Vytáhnu ho a skloním s k jeho rozmrdaný díře a lížu ji.

Prstem vjíždím dovnitř, chvíli mu protahuj prstama uvolněnej svěrač, nahmátnu prostatu zevnitř a jemně masíruju.

Přisávám se na jeho nádhernej chlapáckej tlustej ocas.

Kdyby tak chtěl vycákat všechnu svou mrdku přímo na mý mandle.
Na jazyk a na ksicht.

Nechápu, jak to ještě můžu vydržet.
Když už jsem si myslel, že slast nemůže být větší, začal mi znovu vylizovat prdel. Nečekal ale, až si ten pocit patřičně užiju, a už mě naplňoval dalším, ještě o něco vzrušivějším. Jeho prsty se procpaly k nejcitlivějšímu místu v celém těle, mé prostatě. A nakonec si ještě lehl pode mě a začal mi olizovat žalud.
Tohle už se fakt nedá vydržet.

Cítím známý brnění v mejch koulích mnutých jeho druhou rukou a napumpovaná mrdka v mý jím právě drážděný prostatě..

Moje totálně tvrdá kláda se chystá k výstřiku my horký mrdky do jeho hladový tlamy.

Začíná mi v něm cukat a taky se mně zatemňuje před očima.

Už to přichází, někdy si řikám, kdybych měl někdy umřít, jako že asi teda umřu, tak bych se mi to líbilo v tuhle chvíli.

Můj mozek je totiž zase úplně odrovnanej z přílivu hormonů a moje štáva se po velkejch dávkách řítí penisem do jeho tlamy.

Řvu na celý apartmá a při tom mu vystříkávám držku.

Jeden z lepší orgasmů, za který pak musím poděkovat božstvu.

Eda je úplně hotovej, ale ještě nevycákanej, takže pevnej, tvrdej, ví naprosto přesně, co dělá, a užívá si to.

Jak si hraju s jeho koulema, cejtím, jak se mu stahujou.

Je vidět, že už s tím nebudu mít moc práce, protože se mu z něho řine spousta předmrdky.
Neváhám a už mám jeho ptáka narvanýho ve svým krku stejně jako on před tím mýho.

Kouřím ho teď tvrdě, abych z něco co nejdřív dostal všechnu mrdku.

Slyším, jak ho to bere, jak jeho vzdychání zesiluje, jak se jeho tělo napíná.

Hrábnu mu rukou na jeho napěchovaný koule a celej jeho pták začne mocně pulzovat. Přidržím jazyk na dírce, ale tlak mrdky ho úplně odpálí a já cejtím pár výstřiků do mý tlamy a na prsa.

Kloktám listerin a přísahám, že tohle bylo naposledy.

Probudil jsem se ráno dřív než on.

V Naples je to světlo jiný.
Ne že by bylo silnější, ale je neodbytný.
Leze do místnosti pomalu, přes žaluzie, po stěnách, po těle.
Neptá se, jestli chceš vstávat, je to odraz slunce od moře, kdo není na tohle světlo zvyklý, vzbudí ho to.

Ležel jsem chvíli bez hnutí a poslouchal byt.
Klimatizace.
Vzdálený šum silnice.
Někde dole cvaknutí dveří, někdo šel běhat ještě před snídaní.
Tenhle svět je plný lidí, kteří mají pocit, že všechno musí začít brzy.

Santa Eda spal klidně.
Na zádech.
Jedna ruka hozená přes břicho, druhá uvolněně založená pod hlavu.
Nádhernej biceps, tricák a zrzavě chlupatý podpaží.
Nebyl to žádný pózovanej spánek, žádná hra.
Jen velkej chlap, kterej si dovolil vypnout.
Vousy mu ve světle lehce zesvětlaly, skoro do rezava.
Vypadal mladší než večer.
Měkčí.
Mladej medvídek.
Prostě Santa.

Uvědomil jsem si, že takhle ho budu mít v hlavě uloženýho navždycky.

Vstal jsem potichu.
Nahý, bosý.
Podlaha byla chladná.
Otevřel jsem balkon.
Vzduch byl slanej, vlhkej a klidnej.
Mexickej záliv vypadal ráno nevinně.
Jako by se v noci nic nestalo.
Moře si nikdy nic nepamatuje.

Jediný štěstí.

Když jsem se vrátil, Santa se pohnul, zamrkal a na vteřinu se na mě podíval, ještě rozespale.

„Kolik je?“
„Brzy, je šest“ řekl jsem.
Pousmál se. „Tak to je ideální. Musím na saně, Abercrombie volá“

Natáhl ruku, přitáhl si mě k sobě a opřel si čelo o moje břicho a dal mi pusu na čuráka.
Jen tak.
Beze slov.
Žádná potřeba pokračování.
Žádný plán.
Mám tyhle chvíle rád, jednonočky maj něco do sebe.

Pak se posadil a řekl:
„Já půjdu. Než se to tady všechno probudí.“

Přikývl jsem.
Bylo to přesné.
Pomohl jsem mu najít tričko.
Obul se.
Zastavil se u dveří.

„Bolo to kurevsky bohovské však“ řekl a usmíval se na mě.
„Jo,“ odpověděl jsem. „Bolo.“

„Slovenčina je sexy, vieš to? Řekl jsem mu a on odpověděl

„Dobre, zavolám ti po slovensky.“

Neutekla ani minuta.

Mobil zavibroval.

Zpráva od politika.
„Neruším vás, nebo ještě máte návštěvu? Dneska oběd v jednu. Budu pak chtít klid.“

Usmál jsem se.
Druhá zpráva.

Od Eduarda: Dole jsem potkal tvýho souseda, poznal mě.
Usmál jsem se podruhý.

Šel jsem do sprchy.
Voda ze mě smývala noc, ale ne ten pocit.
Ten zůstal.

A že někdy je ten největší luxus ne to, co si můžeš dovolit zaplatit,
ale to, co si dovolíš prožít.
A že Santa existuje a má nádhernej tlustej vocas.