Na první pohled to byla jenom jedna z dalších služebních cest na Slovensko. Zdánlivě mohla být. Byla ale jiná. Kamarádka mi dohodila kontakt na jednoho dominanta a on souhlasil. Cestou mě tedy čeká výprask. Dohoda zněla jasně, 100 ran rákoskou na holý zadek a k tomu přídavek na horní část stehen.
V dohodnutý čas, již za tmy hledám adresu. Není to úplně jednoduché, protože je to až za městem. Tma a okolní prostředí působí až strašidelně. Ponuré prostředí umocňuje náladu a myšlenky na tvrdý výprask plně ovládají moji mysl. Naprosto podléhám náladě a nedokážu se pořádně soustředit. Úspěšně ale místo nacházím a parkuju. Vystupuji z auta a odesílám SMSku, že už jsem zde.
Pán mi otevírá. Ano, slovo pán je namístě, tedy správněji - Pán. Veškerá naše komunikace je velmi střídmá. Já nemám vůbec tendenci se vykecávat. Tělem mi projíždí strach i vzrušení zároveň. Mám opravdu obavy z toho, co přijde. Ne že bych se bál Pána jako člověka. Přeci jen, mám na něj to nejlepší doporučení. Ale zvládnu to, vydržím to? Bude to moc bolet?
Pán mi dává poměrně jednouché příkazy, o kterým nepotřebuji nijak složitě přemýšlet a už vůbec ne o nich jakkoliv diskutovat. Přesně toto by se dalo nazvat vzorem autority.
Na povel se svlékám zcela do naha a ohýbám se přes spodní čelo postele. Instrukce zní jasně, mám být ohnutý, s lokty opřenými o postel a nesmím porušit polohu. Mám se chovat důstojně a nahlas počítat. Není to úplně pohodlné. Postel má kovové čelo a taktak dosáhnu s mírně rozkročenýma nohama na zem. Když k tomu ještě přičtu povinnost mít lokty položené na posteli, vychází mi z toho dost náročná poloha, kdy musím mít tělo napnuté a zadek fakt nemám jak zatínat, jak s ním uhýbat či cokoliv jiného.
Pán bere do ruky rákosku a cvičně s ní švihne párkrát do vzduchu. Ne nijak moc, ale i to co slyším jasně ukazuje co mě čeká. Rákoska je pružná a její svist naznačuje, že to bude fakt bolet. Snažím se připravit se na bolest, ale to co přichází překonavá obavy. Vzduchem zasviští rákoska a než si stihnu uvědomit, že výprask začíná, projíždí tělem ostrá bolest. Rákoska se nekompromisně zakusuje do mého zadku a konec rákosky cítím už lehce na boku zadku. Ztěžka vyslovuju číslo jedna, a než se vzpamatuju, zakusuje se rákoska podruhé. Tempo je nekompromisní. V pravidelném rytmu dopadá na můj zadek jedna rána za druhou až se dostáváme k číslu deset. Zatímco se snažím tu bolest rozdýchat, Pán stoicky přechází na druhou stranu a pekelný výprask pokračuje z druhé strany. Po každé rána se snažím vyslovit správné číslo, ale ještě více se soustředím na to, abych udržel předepsanou polohu. Bolest projíždí celým tělem. Každá rána je jako dopad žhavého drátu, ale jednoznačně nejvíc se podepisuje konec rákosky, který se zakusuje na okraj zadku. Rákoska nekompromisně pustoší můj zadek. Postupně se výprask blíží k číslu 100. Zadek se mi chvěje bolestí a celé tělo mě bolí z toho, jak se snažím držet předepsanou pozici. Konečně 100. To číslo, které se na začátku výprasku zdálo neskutečně daleko. Zadek neskutečně pálí.
Smím se narovnat. Snažím se popadnout dech a trochu se uklidnit. Dostávám vodu, abych se napil a trochu se vzpamatoval. Celý svět se mi točí. Byl to neskutečný výprask, ale ještě není u konce. Čeká mě 25 na horní část stehen. Tam to bývá bolestivější ještě víc. Dostávám příkaz lehnout si na postel a dostávám pod zadek polštáře, aby byl zadek vzhůru. Přichází první rána. Bolest je neskutečná. Mám pocit, že se mě pán snaží trochu šetřit, ale i tak procházím peklem.
Konečně konec. Pán odkládá rákosku a já se smím zvednout. Nohy se mi klepou a cítím se totálně fyzicky vyčerpaný. Ale neskutečně spokojený. Zvládl jsem to přesně podle pokynů Pána.
Jdeme s Pánem do vedlejší místnosti. Zůstávám nahý, a zatímco si pán sedá do křesla a zapaluje si cigaretu, klekám s k němu a nechávám odeznít první bolest. Zůstáváme tak nějakou chvíli v tichu, každý ponořený do vlastního prožívání toho, co proběhlo. Zadek se mi už netřese, ale cítím, jak pulzuje. Obě půlky mám poseté rudými jelity, které místy, hlavně na krajích lehce prosakují. Vůbec nevnímám čas. Jediné, co vnímám je bolavý zadek a svoji nahotu před Pánem.
Loučíme s Pánem a já vím, že toto chci prožít i někdy příště…
Následující den, kdykoliv je příležitost se snažím podívat se na zadek. Zadek i horní část stehen se postupně vybarvují do tmavofialových modřin ze kterých výrazně vystupují jednotlivé rudé pruhy. Toto bude mizet hodně dlouho. Ale neměnil bych.
