Od mého posledního výprasku uplynulo téměř třičtvrtě roku. Byl už nejvyšší část si zopakovat návštěvu Pána. Zadek již byl zcela zahojený žádal si opět důkladnou péči. Myšlenky na tom byl podobně a já se tedy začal domlouvat. Bohužel, termín, kdy jsem měl jet na služební cestu Pánovi nevyhovoval. Teoreticky se ale vhodný čas nabízel cestou zpět, jen nebylo jisté, zda to vyjde. Byli jsme tedy domluveni, že si dáme vědět a snad to dopadne. Byl jsem jako na trní. Na jednu stranu jsem měl strach a vzpomínky na neskutečnou bolest výprasku se mi vracely v hlavě. Na druhou stranu jsem to fakt chtěl. Ta atmosféra, všechny ty příjemné pocity po výprasku mi říkaly, ať neváhám a využiji šanci. Doufal jsem, že to vyjde. V den D jsem se Pánovi ozval, že mohu a jaké možnosti má on. Odpověď byla bohužel neurčitá. Až odpoledne, když už jsem byl na cestě, mi přišla zpráva. „Mohu“. Tělem mi projelo neskutečné vzrušení. Bude další nekompromisní výprask. Dohodli jsem se tedy opět na 1001 ranách, tentokrát pouze na zadek. No, pouze. Ony ta rákoska i tak strašně ráda dopadá konci částečně i na stehna.
Ve smluvený čas jsem tedy přijel na místo. Tentokrát jsem již nemusel složitě hledat. Navíc začínalo léto a bylo ještě světlo. I tak okolí domu Pána mělo podobnou atmosféru, jako při prvním setkání. V nitru jsem se trochu třásl strachem, možná i vzrušením, ale jistým krokem jsem se vydal ke dveřím.
Jen co mi pán otevřel, ihned mi přikázal ať jdu dál a svléknu se. Nebylo pochyb, kdo tu vládne a že k tomu není potřeba zbytečných slov. Šel jsem tedy rovnou do ložnice a svlékl se do naha. Pán si zatím nachystal rákosku a udělal si lepší místo. Zdálo se, že i on je natěšen na to, co bude následovat a chystá si vše pro to, aby měl dostatek místa. Postavil jsem se před čelo postele a čekal, co bude následovat.
Příkaz byl krátký a jasný. Měl jsem se ohnout. Zaujal jsem tedy stejnou pozici, jako při prvním výprasku. Snažil jsem se, aby byl Pán spokojený a nehodlal jsem si to nijak zjednodušovat. Naopak. Dal jsem nohy trochu více od sebe, což vyžadovalo stát trochu na špičkách. Tělo jsem tak měl naprosto vyšponované, zadek pěkně nastavený a čekal jsem, kdy přijde první rána. Ta na sebe nenechal dlouho čekat. Vzduch prořízl ostrý svist a na mém zadku nastalo peklo. Rána za ranou tvrdě dopadala na můj zadek vždy po 10 ranách. Pak Pán přešel na druhou stranu a pokračoval dál. Bylo poznat, že zařadil ještě větší tvrdost. Konec rákosky dopadal o něco víc na bok zadku a částečně na stehna. Bolest byla fakt neuvěřitelná, ale snažil jsem se, abych neudělal chybu při počítání a abych nezvedl lokty z postele. Dvakrát jsem musel pána poprosit o kratší pauzu mezi sériemi, abych se alespoň trochu nadechl. Zadek se mi viditelně třásl už asi od 70. rány. Pře očima se mi dělaly mžitky, ale byl jsem pěvně rozhodnut, že tu stovku vydržím do konce. Posledních 10 se mi netřásl pouze zadek a nohy, ale celé tělo by v extázi.
Pokud jsem měl minule pocit, že se mě Pán dotýká žhavým drátem, tentokrát jsem měl pocit, že ten žhavý drát mi na zadku zůstává, a ještě se zařezává. Bolest to byla přímo pekelná, ale byl jsem v extázi. Takovýto výprask jsem si vždy přál zažít. Toto nebylo na hraně, toto bylo až za hranou snesitelnosti. Zhluboka jsem dýchal, nohy i zadek se ještě několik minut po výprasku třásl, ale já zůstával v nepohodlné poloze a nechával jsem Pána, aby se kochal svým dílem. A že bylo čím, Zadek jsem měl rákoskou zcela zdevastovaný a cítil jsem ostrou bolest i dlouho po výprasku. Vlastě ta bolest přetrvávala několik dní. Byl to úžasný pocit. Nosit dílo Pána na svém zadku.
PO několik minutách mi pán povolil se narovnat a přešili jsem opět do vedlejší místnosti, kde si pán zapálil cigaretu. Věděl jsem, co dělat. Bez váhaní jsem si klekl a nechal plynout čas. Pán si mě zdánlivě nevšímal, ale věděl jsem, že stačí, abych tam nahý s rozsekaným zadkem klečel. Klečel a věděl, že to není naposled…
