Jitka zůstává viset v okovech, její tělo se třese v nepravidelných intervalech, jak elektrody pokračují ve své nemilosrdné práci. Každý šok ji prohne v zádech, její prsty se křečovitě svírají kolem studeného kovu, nehty se jí zarývají do dlaní, až jí z nich kapou krůpěje krve. Pot jí stéká po zádech, smáčí zápěstí, a mísí se s lepkavými zbytky slin, jež jí Klára před odchodem nechala na rtech. Její bradavky jsou tvrdé jako kameny, elektrody na nich pulzují v nepředvídatelném rytmu, jako by si s ní někdo hrál na schovávanou s bolestí. Každý výboj ji donutí vydechnout prudce nosem, její zuby cvakají, jak se snaží potlačit výkřik.
Dýchej. Jen dýchej.
Ale vzduch je hustý, prosycený pachem jejího vlastního těla – kyselým potem, sladkým vzrušením, kovovou příchutí krve z pokousaných rtů. Její mysl se rozplývá mezi realitou a halucinacemi. Někdy vidí Jardu, jak na ni čeká na konci dlouhé chodby, jeho ruce natažené, jeho hlas tichý a uklidňující. Jindy cítí, jak ji Eva svírá za krk, její nehty se jí zarývají do kůže, když jí šeptá do ucha, jak je slabá, jak je k ničemu, jak si zaslouží každý ten šok.
Její poštěváček pulzuje v bolestivém rytmu, elektroda uvnitř ní ji nutí svíjet se, i když se její mozek vzpírá. Tělo ji zradilo dávno – její klitoris je oteklý, citlivý na každý dotek vzduchu, její stehnům stékají prameny vzrušení, které nemůže kontrolovat. Každý šok ji posune blíž k orgasmu, který nechce, ale který jí tělo vnucuje jako další ponížení. Když přijde, je to tiché, hanebné – její tělo se chvěje, její dech se zrychluje, ale žádný zvuk z ní nevyjde. Jen slzy, které jí kanou po tvářích a mizí v koutcích úst.
Otrokům trvá několik minut, než ji odpojí. Jeji ruce jsou chladné a efektivní, jako by tohle byla jen další rutina. Když jí sundávají elektrody z bradavek, Jitka zaúpí – kůže pod nimi je syrová, pokryta drobnými puchýřky. Jeden z otroků jí otře obličej vlhkým hadříkem, ale jeho dotek je drsný, téměř lhostejný. „Vstaň,“ opakuje ten samý mechanický hlas jako předtím. Tentokrát se jí podaří poslechnout, i když její kolena pod ní vibrují jako želé.
Když ji vedou chodbou, její bosé nohy klouzají po studené dlažbě. Každý krok ji bolí – její chodidla jsou pokryta odřeninami, její kotníky oteklé od okovů. Cítí, jak jí po stehnech stéká něco teplého a lepkavého, a ví, že to není krev. Je to její vlastní vzrušení, které jí tělo vylučovalo celou noc, jako by se snažilo dokázat, že i v téhle hrůze je schopná touhy. Ta myšlenka ji děsí víc než cokoli jiného.
Když vstoupí do společenské místnosti, vzduch je těžký od kouře a sladkého parfému. Eva sedí na posteli, její latexové šaty se lesknou jako čerstvě olízaná kůže. Její nohy jsou roztažené, položené na okraji matrace, a mezi nimi klečí mladá služka, jejíž jazyk pracuje s rytmickou vytrvalostí. Jitka slyší mokré mlaskání, vidí, jak se Evina kunda leskne jako čerstvě olíznutý bonbon.
„Á, konečně,“ říká Eva, když zvedne hlavu. Její oči jsou temné, téměř černé, a její úsměv je jako čepel. „Už jsem si myslela, že jsi se rozhodla zůstat dole navždy.“ Jejím hlasem prochází chladná radost, jako by se těšila na to, co přijde.
Služka mezi jejíma nohama zvedne hlavu, její rty lesklé od Evina vzrušení. Eva ji bez varování chytne za vlasy a strčí ji od sebe tak prudce, že služka klopýtne a téměř upadne. „To stačí, jdi si dělat svoje věci,“ říká Klára, aniž by se na ni podívala. „Tady Jitka to dodělá.“
Jitka cítí, jak se jí žaludek svírá. Ví, co se od ní očekává. Její tělo je vyčerpané, ale když poklekne mezi stehna, její ústa se otevřou automaticky, jako by měla naprogramované instinkty. Klára voní po víně, koření a něčem temnějším – jako by její pach sám o sobě byl varováním.
„No tak, zlato,“ pobízí ji Klára, její prsty se jí zapletou do vlasů a stáhnou jí hlavu dolů. „Ukaž mi, že ses něco naučila.“
Jitčin jazyk se dotkne Klářina poštěváčku. Chuť je intenzivní – slaná, hořká. Klára zasténá a její boky se začnou pohybovat v pomalém, vlhkém rytmu. „Dál,“ sykne. „Chci cítit, jak mi to jazykem rozproudíš, jako bys to dělala Jardovi. Víš, jak to má rád, když ti to dělám já – pomalu, dokud nezačne prosit.“
Jitka se snaží soustředit, ale její mysl je mlhavá. Každé slovo, každý pohyb ji pálí. Její ústa jsou plná Kláry, její jazyk obkresluje každý záhyb, každou citlivou část, zatímco Klára sténá a její prsty se jí zařezávají do skalpu. „Jo, takhle… jako dobrá kurva,“ říká a její hlas je plný uspokojení. Jitka cítí, jak se napíná, jak její stehna začínají třást. „Polykej každou kapku, nebo tě pošlu zpátky dolů. A tentokrát tam zůstaneš týden.“
Jitčina hlava se pohybuje rychleji, její rty se pevně přisají k klitorisu. Když Klára vyvrcholí, je to jako vlna – horká, slaná, neodolatelná. Jitka polyká, i když se jí z toho dělá špatně, i když ví, že tohle je další krok k tomu, aby přestala být sama sebou. Klára ji drží, dokud poslední kapky nestékají po Jitčině bradě, a pak ji pustí s hlasitým plesknutím.
„Dobrá holka,“ řekne, její hlas teď měkčí, téměř láskyplný. „Teď se jdi najíst. Potřebuju tě v kondici.“ Zavolá dvě služebné, které čekají u dveří. „Vy se o ni postaráte. Dejte jí najíst, pak ji vezměte do koupelny. Chci, aby měla obě díry čisté – pořádný výplach, rozumíte? A ať vypadá jako člověk, ne jako něco, co jsem vytáhla z kanálu. Jinak si mě nepřejte.“
Koupelna je obložena bílým mramorem, který se leskne ve světle lustru. Voda v vaně je horká, téměř až příliš, ale Jitka se do ní ponoří bez odporu. Jejím tělem prochází vlna úlevy, když teplo obklopí její bolavé svaly. Služebné ji drhnou houbou, jejich pohyby jsou efektivní, téměř mechanické. Jedna z nich jí myje vlasy, její prsty masírují Jitčinu pokožku hlavy, zatímco druhá se věnuje zbytku jejího těla. Když ji otočí, aby jí umyly záda, Jitka ucítí, jak jí prsty klouzají mezi hýždě.
„Paní chce, abys byla čistá,“ říká jedna ze služebných, její hlas je klidný, jako by tohle byla jen další rutina. „Musíme ti vyčistit obě díry.“
Jitka ví, co to znamená. Snaží se nepřemýšlet o tom, jak ji jedna z nich vede k umyvadlu, kde už je připravena hadice s nálevkou. „Otoč se a opři se o okraj,“ přikazuje jí služebná. Jitka poslechne, její ruce se pevně chytí chladného porcelánu. Cítí, jak jí něco mastného a chladného vstupuje do řitního otvoru – snad vazelínu, snad nějaký gel. Pak přijde tlak, když jí hadice pomalu vstupuje dovnitř.
„Dýchej,“ říká služebná a začne pomalu pumpovat vodu. Jitka sevře zuby, když cítí, jak se jí voda rozlévá v břichu, jak ji naplňuje, až má pocit, že praskne. Je to nepříjemné, ale ne bolestivé – aspoň ne fyzicky. Horší je to ponížení, vědomí, že ji někdo čistí jako zvíře, že ji připravují na to, aby byla předána dalším. Když je hotovo, nechají ji vyprázdnit se na záchodě.
Když je Jitka konečně čistá, oblečou ji do hedvábného županu, který je měkký jako její kůže po koupeli. Jedna z nich jí začne česat vlasy, zatímco druhá jí nanáší make-up. Jitka se dívá do zrcadla, ale nepoznává tu ženu, která se na ni dívá zpátky. Její oči jsou prázdné, její rty naběhlé od toho, jak je musela používat.
„Paní bude spokojená,“ říká jedna ze služebných, když dokončují její úpravu. „Vypadáš… lidsky.“
Jitka neodpovídá. Ví, že tohle není konec.
Když ji služebné vedou zpět do společenské místnosti, Eva už tam není. Místo ní tam čeká Jarda, jeho široká ramena napjatá, jeho oči plné něčeho, co Jitka neumí přečíst. Je oblečený, ale jeho pěsti jsou zaťaté, jako by se snažil ovládnout nějakou vnitřní bouři.
„Jardo…“ zašeptá Jitka, ale její hlas je tak slabý, že si není jistá, jestli ho slyšel.
On se na ni podívá a v jeho pohledu je něco, co jí roztrhne srdce. Není to hněv. Není to láska. Je to strach.
„Nedívej se na mě,“ říká tiše, jeho hlas je drsný jako smirkový papír. „Nedívej se na mě, jako bys mě ještě znala.“
Jitka cítí, jak se jí v krku tvoří knedlík. Ví, co to znamená. Ví, že pokud se teď zlomí, pokud ukáže slabost, Eva vyhrála. Ale když se podívá na jeho ruce, na to, jak se třesou, ví také, že on už dávno prohrál.
Eva se vrací do místnosti s pohárem vína v ruce. Její latexové šaty se lesknou, jako by byly čerstvě olejované, a její bosé nohy zanechávají na podlaze vlhké otisky. Když vidí Jardu, jak stojí u okna, její rty se zkřiví do úsměvu.
„Á, Jaroušku“ říká, jako by mluvila s dítětem. „Už jsi tady. Dobře. Protože jsem si říkala, kdy už mi ukážeš, jak moc ji miluješ.“
Jarda se otočí, jeho oči jsou temné jako bouřkové mraky. „Co chceš?
