Olympijské hry 🥇🥈🥉 - soutěžní

Madam Nefertiti si jako malá samozřejmě přála být princeznou. Milovala třpytivé šaty, točila se před zrcadlem v máminých sukních a zkoušela si její náušnice, i když jí byly těžké. Představovala si, že vstoupí do místnosti a všichni se na ni podívají. Chtěla být krásná. Výjimečná. Obdivovaná.

Jenže vedle pohádkových představ měla ještě jednu vášeň, která byla stejně silná — sport.

Její vzpomínky tak nevoněly jen parfémem a látkami, ale i ledem zimního stadionu, gumovou podlahou tělocvičny a studeným ranním vzduchem při cestě na školní hřiště. Fascinovalo ji, jak sportovci září před davy lidí. Jak se na ně upírají tisíce očí. Jak celý stadion sleduje právě je. V jejích dětských očích to nebylo tak daleko od pohádkového bálu — jen místo šatů měli dresy a místo korunky medaili.

Sport nebyl její největší talent. Ale byl to její svět.

Už jako malá sedávala s dekou zabalená na gauči a sledovala s rodiči přenosy, kterým tehdy ještě úplně nerozuměla. Věděla jen, že když se fandí, musí se fandit celým srdcem. A že existují okamžiky, kdy se celý národ nadechne najednou.

Jeden z nich přišel v roce 1998 hokejový olympijský turnaj století....

Byla malá, ospalá, bylo brzy ráno — ale doma se nesmělo spát. Táta ji vzbudil se slovy: „Tohle musíš vidět možná se stane něco na co nikdy nezapomeneš.“ Seděla rozcuchaná, zabalená do deky, a sledovala muže v dresech, kteří bruslili rychleji, než si myslela, že je možné. Jména jako Hašek, Jágr, Růžička tehdy ještě neuměla správně vyslovit, ale cítila napětí v místnosti.

Pamatuje si jako dnes že chtěla spát radši než sledovat nějaký hokej a to až do chvíle kdy zápas který byl dlouho nerozhodný poslal český tým do vedení. Ten moment ji probudil věděla že její země vede a začínala pociťovat že se muže stát něco zvláštního. Nevěděla sice co ale začala si uvědomovat slova jejího táty na tohle nikdy nezapomeneš i když možná šlo spíše o emoce táty které neznala :D

Poslední siréna. Křik. Skákání. Máma brečela, táta Nefertiti zvedl l do náruče a točil se s ní po obýváku.

Komentátor řval větu Přepište dějiny česká republika získala olympijské zlato v ledním hokeji.

Nevěděla přesně, co se stalo. Jen že to bylo obrovské. Že tihle muži dokázali něco, co spojilo miliony lidí. A že sport není jen hra. Je to příběh. Příběh, ve kterém se na chvíli dívá celý svět — a právě to ji fascinovalo stejně jako dětské sny o princeznách.



O pár let později seděla zase u televize. Tentokrát už víc chápala. Letní olympiáda, tenis,plavání,kolo, atletika… ale pak přišlo něco, co jí zůstalo v paměti navždy.

Zimní hry v Salt Lake City

Aleš Valenta a závod v akrobatickém lyžování. Soupeři věděli že Aleš má připravené něco co ho muže dostat na medaolové umístění když tenhle muž bral před 4 roky 4.místo vrchol kariery ale měl přijít ten den a Neferiti byla u toho sice na kilometry u toho a přitom tak blízko...

Pamatuje si ticho před skokem. Pamatuje si komentátora, který skoro nedýchal. A pak ten moment — odraz, výška, rotace… příliš mnoho pohybů na to, aby je dětské oči stíhaly sledovat.

Trojité salto s pěti vruty.

Dopad.

A pak výbuch radosti, který ji zvedl z gauče stejně jako kdysi hokej. Běžela do kuchyně, kde máma vařila, a křičela: „on to zvládl mamy máme zlato!“

Možná právě tehdy se její sny začaly měnit. Už nechtěla být jen princeznou v pohádce. Chtěla být ženou, na kterou se dívají tribuny. Chtěla stát v tom světle reflektorů, cítit potlesk, cítit, že ten okamžik patří jí.

Zkoušela různé sporty. Nikdy nebyla nejlepší, ale vždy byla ta, která vydržela. Která se nevzdala po prvním neúspěchu. Jenže život se postupně stočil jinam. Škola, práce, povinnosti a záliba v BDSM i přesto ji už od dětství zůstal ten pocit když ji muži a nejlépe celý svět leží u nohou stejně jak celí svět se klaněl před výkony těchto hochů a později i dalších žen v olympijské historii ona si pozornost vydobyla jinak svojí vůli , trpělivostí ale také dominancí a ženskostí.

Olympiáda zůstala snem.



Roky plynuly, ale pokaždé když se rozsvítil olympijský oheň, něco v ní ztichlo. Sedla si, dívala se a na chvíli byla zase tou malou holkou — tou, která chtěla zářit před světem, ať už v šatech, nebo ve sportovním dresu když před 2 lety snila že by jednou mohla koukat na další sportovní přenosy s nějaký mužem klečícím u jejích nohou pod sedačkou. Časem si užívala stejnou pozornost jako tyhle sportovní hvězdy muži se předhání který ji více okouzlí a každý by jí dobrovolně chtěl klečet u nohou.

Nepotřebuje k tomu už ani to olympijské zlato , sportovní obuv stačí vyměnit za boty na podpatku, lyžařské rukavice za kožené a středem pozornosti je zase ona.



Přišel rok 2026 , Olympiáda v Itálii Alpy které před pár dny i ona sama poznala , sníh

Už ale věděla že nemusí být na startu… abych byla součástí a stejně v době kdy by muži vyměnili ženy za sledování těchto přenosů je ona rozhodnutá upoutat pozornost zase na sebe....

O pár dní později bude stát také tam. Ne jako závodnice, ale jako návštěvnice olympijské vesnice v rámci doprovodného programu pro fanoušky.





O pár dní později: Obrazovka uprostřed fanouškovské zóny právě ukazovala poslední střelbu. Dav kolem ztichl, jen komentátorův hlas se nesl chladným večerním vzduchem. Ona stála kousek stranou, opřená o dřevěné zábradlí, v tmavém kabátu, podpatky zabořené do ušlapaného sněhu.

Nepotřebovala křičet. Nepotřebovala mávat vlajkou.

Stejně si jí všimli.

„Promiňte…“ ozvalo se vedle ní.

Otočila hlavu jen lehce. Muž v české čepici, šála kolem krku, v ruce kelímek se svařákem. Oči mu ale neutíkaly k obrazovce. Zůstaly na ní.

„Jen jsem chtěl říct… že jste tady asi nejvíc elegantní člověk široko daleko,“ pousmál se nejistě.

Chvilku si ho mlčky prohlížela. Ten typ pohledu, který člověka přiměje přemýšlet, jestli obstál.

„A vy jste tady asi nejvíc upřímný,“ odpověděla klidně.

Zasmál se tiše, nervozita z něj ale nezmizela. Spíš zesílila. Vedle ní si připadal příliš hlasitý, příliš obyčejný, příliš… čitelný.

„Fandíte?“ zeptala se a kývla směrem k obrazovce.

„Ano. Biatlonu nevynechám ani jeden závod.“

„To je roztomilé,“ řekla. „Ta oddanost.“

To slovo mezi nimi změnilo vzduch. Oddanost.

Na obrazovce padl poslední terč, dav vybuchl radostí. On se otočil zpátky k přenosu jen na vteřinu — instinkt fanouška. Když se znovu podíval na ni, už ho sledovala s lehkým, vědoucím úsměvem.

„Půjdete se projít?“ zeptala se, jako by nabízela kávu. Ne možnost. Směr.

Šel.

Ulice byly plné světel a páry z úst. Kráčela o půl kroku napřed, podpatky klapaly o zmrzlou dlažbu. On vedle ní mluvil o závodě, o střelbě, o tom, kdo má šanci na medaili. Poslouchala… ale jen napůl.

Zastavila se až před hotelem.

„Víš, co je na sportu zajímavé?“ zeptala se a otočila se k němu.

Zavrtěl hlavou.

„Že lidi dobrovolně sledují někoho, kdo má absolutní kontrolu nad svým tělem, nad momentem… a oni jen stojí a dívají se.“

Udělala krok blíž.

„A přesto je to baví.“

Polkl.

„Myslím, že chápu,“ hlesl.

„Ne,“ usmála se jemně. „Teprve začneš.“

V hotelovém výtahu bylo ticho. Jen tiché bzučení a jejich odrazy v zrcadle. Stála rovně, klidná, jistá. On o kousek za ní. Už nemluvil.

Dveře pokoje se zavřely a svět venku zůstal za nimi.

Odložila kabelku na stolek. Pomalu si sundala kabát, aniž by z něj spustila oči.

„Řekl jsi, že jsi fanoušek,“ pronesla.

Přikývl.

„Tak se dívej.“

Nepřistoupila k němu hned. Nechala ticho pracovat. Nechala jeho dech zrychlit bez jediného doteku.

„Dneska nebudeš fandit sportu,“ řekla tiše. „Dneska budeš fandit mně.“

Nebyl v tom výsměch. Byla v tom samozřejmost.

Přistoupila blíž, prsty mu pomalu přejela po límci bundy — a pak ho lehce zatlačila dozadu na kraj postele. Ne silou. Jistotou.

„Ruce nech tam, kde je vidím.“

Tenhle večer neměl rozhodčí. Neměl časomíru.

Jen pravidla, která určovala ona.

A on, biatlonový fanoušek, si poprvé uvědomil, že existují momenty, kdy člověk nechce vyhrát.


Chce se odevzdat......



Chcete vědět co se dělo dále? pokračování za 100 lajků ,zvládnete to jako národ hrdých fanoušků?