S Bárou jsme byli sehraný pár, ale po pár letech se do naší ložnice vkradl stereotyp. Začalo to nevinnými fantaziemi u vína, které postupně gradovaly v jasnou shodu: chceme do našeho rituálu přizvat třetího. Nechtěli jsme cizince, ale někoho, kdo nám sedí lidsky. Volba padla na Michala – našeho společného kamaráda, pohodáře a chlapa, se kterým jsme se vždycky cítili uvolněně.
Když jsme to na něj u nás doma vybalili, Michal na vteřinu ztuhl se sklenicí v ruce. Pak se ale široce usmál: „Ty vado, čekal jsem oznámení svatby, ale tohle je mnohem lepší nabídka.“ Atmosféra se okamžitě uvolnila.
O týden později dorazil Michal znovu. Napětí by se dalo krájet. Seděli jsme na velkém gauči, Bára uprostřed. Když jsem ji začal líbat na krku a Michal jí položil ruku na stehno, zatímco se mu podívala hluboko do očí, bylo jasné, že cesta zpět neexistuje.
Následovala symfonie tří těl.
V ložnici, osvětlené jen svíčkami, šly zábrany stranou. Bára ležela na zádech a my ji dobývali společně. Já jsem se usadil u její hlavy a nechal ji, aby se mě zmocnila pomocí úst, zatímco Michal klečel mezi jejíma nohama. Ten pohled byl elektrizující – moje přítelkyně se prohýbala pod rty jiného muže, zatímco já byl součástí každého jejího výdechu.
Následovaly polohy, které jsme dříve jen matně tušili z filmů:
Dvojitý sendvič na boku: Michal položil Báru na bok do klubíčka a já se k ní přitiskl zezadu. Byla to totální blízkost. Já udával rytmus zezadu a Michal si klekl přímo před ni. Bára byla uvězněna v těsném sevření nás obou, mostem mezi dvěma muži, pohlcená rozkoší z obou stran.
Akrobatický „vlak“: Bára si lehla napříč postelí, nohy vysoko opřené o Michalova ramena, zatímco on do ní vnikal shora. Já jsem se rozkročil nad jejím obličejem. Byla to totální nadvláda – Bára byla obklopená našimi těly, vůněmi a zvuky. Viděl jsem shora, jak Michal tvrdě pracuje na jejím uspokojení, zatímco ona se soustředila na mě.
Vzduchem létaly perverzní detaily – drsné stisky boků, kousance do ramen a hrdelní sténání, které se mísilo s pleskáním kůže o kůži. Vyvrcholení bylo syrové. Bára se začala nekontrolovaně třást v křečích orgasmu a my s Michalem jsme se v naprosté synchronizaci odevzdali té vlně s ní.
Když se bouře uklidnila, leželi jsme tam propletení v peřinách. Michal po chvíli prohodil vtip o tom, že musí začít víc cvičit, aby nám stačil, což rozbilo poslední zbytky případného studu. Poté, co odešel, jsme s Bárou zůstali sami. Místo žárlivosti přišla další vlna touhy.
„Chci tě cítit pořádně,“ zavrčela mi do ucha a naše „druhé kolo“ bylo majetničtější a dravější než kdy dřív. Potřebovali jsme si potvrdit, že i po tomhle experimentu patříme k sobě.
Druhý den nám Michal napsal: „Pořád to rozdýchávám. Byl to nejlepší večer za poslední roky. Doufám, že jsem vám nezbořil vztah.“ Když jsme se pak sešli v baru, nebyla tam žádná trapnost. Michal se přiznal, že ho ta dynamika fascinovala: „Nebylo to o soupeření, ale o sdílení.“ Stal se z něj náš spojenec, někdo, kdo zná naše nejskrytější tváře.
