Otevírám oči ještě předtím, než se z nočního stolku ozve budík. Moje tělo už pozná, že je čas vstát a sloužit. Natáhnu se na tvrdé posteli, Madam mi dovoluje jen tenkou matraci a prostěradlo.
Okamžitě ucítím tu známou frustraci mezi nohami. Klec. Vždycky klec. Už ani nevím, kolik měsíců uběhlo od posledního odemčení. Přestala jsem to počítat někdy po půl roce. Teď je to prostě součást mě, studený kov sevřený kolem toho, co už ani není úplně moje.
Sednu si a vzrušení mě projede jako elektrický proud. Dnes je sobota. Celý den s Madam. Žádné pochůzky, žádné rozptylování. Jen já a Ona.
Na židli vedle postele je pečlivě složená moje výbava na dnešek. Madam mi ji připravila včera večer.
Vstávám a s pokornými kroky se blížím k židli. První je černý maid obleček – lesklý satén, který šustí při každém pohybu. Rozepínám ho a obléhám si ho přes tělo. Zip mi klouže po páteři, stuha se utahuje kolem pasu. Sukně je kratičká, sotva zakrývá to nejnutnější. Přesně jak má Madam ráda.
Pak tanga – černá, hladká, co mi sednou jako druhá kůže. Klec vytváří výraznou nerovnost na tom úžasně přilnavém povrchu. Ale to je přece záměr, že?
Stálá připomínka mého postavení.
Teď maska. Růžová, lesklá, s otvory pro oči a ústa. Natahuju ji přes hlavu a utahuji šněrování, dokud dokonale nepřilne. Můj obličej mizí. Jsem už méně lidská, více... objektem. Madam mi jednou řekla, že maska vytváří odstup – dává mi možnost být úplně svobodná v tom, že nejsem svobodná vůbec.
Culík připnu na temeno hlavy – dlouhý, růžový, syntetický. Pohupuje se, když se pohnu. Hravý, holčičí. Přesně jak má Paní ráda.
A pak... kolík. Nafukovací, černý, s hadičkou s balónkem na konci svěšenou jak ocásek. Kleknu si k židli, natáhnu ruku a vezmu ho. Vezmu od Madam připravený lubrikant a namažu ho, Madam myslí na všechno. Sundávám tanga, roztahuji nohy a pomalu, opatrně...
"Ááhhh..." Vydechnu, když proniká dovnitř. Je chladný, pevný. Tlačím, dokud se neusadí na správném místě, hluboko uvnitř. Hadička visí mezi nohama. Balónek na konci zůstává netknutý zatím. Ale vím, že mě během dne může Madam kdykoli nafouknout. A já nebudu vědět kdy.
Navlékám tanga zpátky. Kolík je teď můj společník, připomínka v každém kroku.
Pouta na kotníky – kožená, růžovo černá, měkká uvnitř, pevná zvenku. Zapínám je kolem každého kotníku, prostrčím řetěz – 30 centimetrů. Moje kroky budou krátké, pomalé, pokorné.
A nakonec... ruce. Pouta na zápěstí se stejným vzorem a barvou. Jen 10 centimetrů řetězu. Když je zapnu obě, budu mít ruce skoro u sebe, jako bych se modlila.
Ale ještě ne. Ještě musím nasadit ten nejcennější kousek.
Obojek.
Beru ho že židle s takovou úctou, jako bych držela svatou relikvii. Růžová kůže, jemná a ohebná, s kovovými oky na stranách a vzadu. Předek je zdobený – moje jméno vyryté do malé destičky, a vedle něj znak nekonečna proložený srdíčkem a miniaturním zámečkem.
∞🔒💗
Dostala jsem ho před pár týdny, když Madam oslavovala moje první výročí v její službě. Tehdy jsem ještě nevěděla, že se stane mým symbolem navždy. Dnes už to vím.
Omotám si ho kolem krku a zapínám malou přezku vzadu. Ozve se tiché cvaknutí. Okamžitě cítím jeho váhu, jeho přítomnost. Nejsem volná. Jsem Její. Navždy.
Zapínám poslední pouto na pravé ruce a pak rychle i to levé. Teď už mám ruce spoutané.
Podívám se do malého zrcadla na stěně. Vidím sissy služku – růžové culík, lesklá maska, krátká sukýnka, pouta. Vidím vlastnictví. Vidím péči ve stylu, jakým je komplet složený.
Je 7:15. Mám 45 minut na přípravu snídaně.
Pomalu, s malými krůčky limitovanými řetězem, vycházím z pokoje směrem ke kuchyni. Každý krok je vědomý. Každý pohyb připomíná, proč jsem tady.
Abych sloužila Madam.
S drobnými krůčky vcházím do kuchyně. Řetěz mezi kotníky cinkne o dlažbu, stala se mi ta melodie tak důvěrnou. Balónek od kolíku mi šoupne po vnitřní straně stehna a připomene mi jeho přítomnost. Každé ráno stejné, každé ráno vzrušující.
Je 7:17. Mám čas.
Otevírám ledničku spojenýma rukama, pouta mi dovolují jen omezenou škálu pohybů, všechno musím dělat pomalu, soustředěně. Vytahuji lučinu, uzeného lososa, pažitku, řecký jogurt. Pak maliny a borůvky z horní police. Musím se natáhnout a sukénka mi vyjede ještě výš. Studený vzduch ledničky mě štípne do odhalených stehen.
Soustřeď se Amber. Musí to být dokonalé.
Chleba už je nakrájený, vždycky musím v obchodě při koupi použít ten ultra hustý kráječ na chleba, je to moje tajná úchylka. Vkládám dva plátky do topinkovače. Zatímco se opékají, berehu malou misku na jogurt. Lžící nabírám hustý, bílý jogurt a přendávám ho opatrně. Moje spoutané ruce zpomalují každý pohyb, ale naučila jsem se pracovat i takhle. Vlastně... líbí se mi to. Každý úkon vyžaduje pozornost, poníženost, péči.
Sypám ovesné vločky, jen trochu, jak má Madam ráda. Ne moc, aby jogurt nebyl suchý. Pak maliny, červené, sladké a borůvky jako tmavé perly. Aranžuji je do kruhu. Musí to vypadat krásně.
Topinky vyskočí s klikem. Rychle je vytahuji, mažu lučinou (ne moc, ne málo – naučila jsem se přesnou míru), natrham jemné plátky uzeného lososa a posypávám čerstvě nasekanou pažitkou. Vůně mi naplní nos. Snad se bude líbit.
Teď vafle. Madam má ráda hotové, jen je zahřát. Vytahuji jednu z mrazáku a dávám ji do trouby na pár minut. Zatímco se zahřívá, krájím jahody, banán, pár hroznů. Vafle je zlatavá, křupavá. Vyndávám ji, skládám na talíř a ozdobuji ovocem, vzniká uhledná barevná mozaika.
A káva. To je to nejtěžší.
Madam pije kávu černou s mlékem a jedním cukrem. A nemá ráda úplně horkou, to je klíčové. Vždycky si pamatuju ten jeden nedělní prohřešek, kdy jsem jí podala kávu příliš horkou. Neřekla nic. Jen se na mě podívala pohledem, který mě úplně probodl... a já jsem věděla, že jsem zklamala a zkazila jí ranní pohodu. Nedopustím to znovu.
Nastavuji kávovar na 7:50 – přesně deset minut před osmou. Káva bude mít čas trochu vychladnout. Připravuji Madam oblíbený šálek pod trysky kávovaru – bílý porcelán se zlatým okrajem.
Když káva dokapává vezmu šálek a přidávám mléko (pozorně sleduji, jak se bílá řeka vine černou vodou) a jeden krychlový cukr. Míchám jemně.
Je 7:52.
Prostírám stůl. Bílý ubrus – naškrobený, vypraný mnou včera. Talíř, příbor, sklenice na džus. Všechno na pravé místo, všechno přesné
Je 7:55.
Snídaně je hotová. Nosím každý talíř ke stolu. Toasty, jogurt, vafle, džbán s džusem. Káva vedle. Všechno přesně tam, kde to má být.
A pak... slyším to.
Klik.
Klika dveří její ložnice. Je 7:55. Vstává o pět minut dřív než obvykle.
Můj pulz exploduje. Chci k ní. Chci kleknout na pozdrav. Chci políbit její nohy, políbit zem, po které kráčí.
Ale nesmím.
Nesmím si Paní ráno všímat, dokud mě nevyzve první. Má ráda klidná rána a někdy potřebuje svůj klid.
Stojím u kuchyňské linky, hlavu mírně sklonněnou, ruce před sebou a dávám si zbytky z přípravy snídaně do své misky. Slyším její kroky, bosé nohy na dlažbě. Blíží se. Můj dech se zastavuje.
Ticho.
A pak... cítím... teplo...
Madam se ke mně přiblíží zezadu, tak tiše, jako kočka. Její levá ruka mi přejede kolem krku a sevře obojek. Cítím její prsty na kůži, její dech na uchu.
Pravá ruka mi pozvedne sukénku.
PLÁC!
Dlaň dopadne na mé obnažené, napjaté půlky přes tenká tanga. Zaštípu se do rtu, abych nevydala zvuk, ale uvnitř se rozplývám.
Jsem lovená. Jsem Její. Jsem vlastněná.
"Dobré ráno, má maličká čubičko," zašeptá mi Madam u ucha.
"Dobré... dobré ráno, Madam," vydechnu sotva slyšitelně.
A pak, cítím to co tiše čekám.
Její pravá ruka se pohne dozadu, chytí balónek na konci hadičky a PFFFF. PFFFF...
Dvakrát. Dvě rychlé, veselé stlačení.
Kolík se ve mně zvětšuje. Cítím tlak, rozpínání, zaplněnost. Nohy se mi třesou, ale nesmím ukázat slabost.
"Tak," usmívá se Madam (slyším to v jejím hlase) a pouští můj obojek. "Pojď se podívat co jsi mi dnes nachystala k snídani."
Odchází ke stolu, sukně jejího hedvábného županu se vlní za ní jako vlna. Sedá si elegantně, zkříží nohy.
Já... já rychle vezmu svou misku. Sbírám zbytky z kuchyňské desky, trochu jogurtu, co mi přebyl v balení, kousek opečeného chleba, který se rozlámal, pár rozšlápnutých malin. Všechno smíchám dohromady do keramické misky. Naberu vodu z kohoutku do druhé misky.
Jdu do rohu kuchyně, moje místo. Klekám na dlažbu. Misky dávám před sebe.
Madam začíná jíst. Já čekám, několik vteřin v pokorné strnulosti, kdyby si ještě něco vyžádala a pak se také sklonuji k misce.
Spoutané ruce nemůžu použít dobře, tak jím trochu jako zvíře. Tváří dolů, jazyk sbírá směs jídla. Je to ponižující. Je to dokonalé.
Slyším, jak Madam ochutnává toust. Ticho. Pak:
"Výborné Amber. Pažitka je přesně tak čerstvá, jak mám ráda."
Srdce mi poskočí.
Jsem dobrá. Udělala jsem ji šťastnou.
Pokračuji v jídle. Chuť jídla se mísí s chutí pokoronosti. Kolík je teď výraznější, nafouklý, neústupný. Hadička visí mezi nohama a každý můj pohyb mě o ní informuje.
Madam usrkne kávu.
"Teplota je ideální."
Snídáme spolu. Ona u stolu, já na zemi a svět je dokonalý.
Dojím dřív než Madam a tak jen klečím pokorně na svém místě a užívám si zvuky toho, jak snídá.
"Mám dojezeno" rozezní se kuchyní, vstanu a začnu trochu nemotorně sklízet ze stolu. Sbírám misky ze země a nesu je k dřezu. Kolík je teď cítelnější, ty dvě nafouknutí od Madam ho udělaly přítomným při každém pohybu. Balónek šoupne po stehně, když otevírám kohoutek s teplou vodou a já tiše doufám, že mi Madam zas nestojí za zády a nechce mi dopřát ještě přifouknutí.
Nádobí od snídaně čeká na lince, talíř od toastu, miska od jogurtu, šálek od kávy s jemným otiskem Madamin rtů na okraji. Berehu ho extra opatrně, jako svatou relikvii.
Moje spoutané ruce pracují pomalu, levá drží talíř, pravá jemně mycí houbu. Pohybuji oběma rukama společně, řetěz mezi zápěstími cinkne o okraj dřezu. Mýdlová pěna mi stéká po prstech.
Slyším Madam vstávat ze židle. Hedvábný župan zašustí.
"Jdu se převléct," říká téměř jen tak, ale já cítím, jak mě její hlas zaplňuje.
"Ano, Madam," odpovídám tiše, aniž bych zvedla hlavu.
Slyším její kroky, jde směrem k ložnici. Dveře se zavřou.
Pokračuji v mytí. Talíř za talířem. Sklenice. Příbory. Všechno musí zářit. Utírám do sucha bavlněnou utěrkou a ukládám na správná místa.
Utírám linku, sporák. Krůčky mezi kotníky mě nutí pohybovat se jako tanečnice, krůček doleva, krůček doprava. Sukénka se vlní.
Právě dávám poslední sklenici na polici, když slyším dveře ložnice.
Klik.
Madam vychází. Slyším ji jít po chodbě, tentokrát rychleji, energičtěji.
Je v ráži. Poznám to podle energetického rytmu jejích kroků.
Vchází do kuchyně a já stále otočená k lince se ani nehnu. Čekám.
Slyším, jak otevírá ledničku, bere džbán s džusem, nalévá si do sklenice. Lehké šplouchnutí tekutiny.
A pak.. Cítím přítomnost za sebou.
PLÁC!
Dlaň tvrdě dopadne na mé pravé půlce zadku. Tentokrát víc než ráno, ne vítání, ale upozornění.
"Dneska jsi nějaká vyzývavá, co?" ušklebne se Madam s hraným pobavením v hlase.
Zalyká se mi.
"Promiňte, Madam"
"Promiňte," opakuje po mně posměšně a pohladí místo, kam mě plácla. "No uvidíme, jak se budeš později odvděčovat."
Srdce mi buší. To pro mě neznamená nic dobrého. Nebo... jak se to vezme.
Madam se napije džusu, pohladí mě ještě jednou po hlavě, po růžovém culíku a odchází do obýváku.
Vydechnu.
Dokončuji kuchyň. Podlaha, pult, všechno. Za deset minut je to hotové.
Vycházím z kuchyně a vcházím do chodby, kde na mě čeká Madam opřená o rám dveří.
"Hotovo s kuchyní?"
"Ano, Madam."
"Výborně." Usmívá se, ten úsměv, který znamená, že má plány. "Teď si jdi vzít lodičky. A pak mi uklidíš ložnici."
Lodičky. To znamená ještě těžší chůzi s krátkým řetězem.
"Ano, Madam."
Jdu ke skříňce v předsíni a otevírám ji. Černé lesklé lodičky na jehlovém podpatku - sedm centimetrů. Sedám si na botník a nacpávám nohy do lodiček. Pata sklouzne. Kotníky v poutech se trochu svírají, ale zvykla jsem si.
Vstávám. Podpatky kliknou o dlažbu. Rovnováha je... precizní. Musím dávat pozor při každém kroku.
Vracím se k Madam.
"Krásné Amber" zamručí, když si mě prohlíží. "Teď jdi uklidit ložnici. Převléct postel, ustlat, vysát. A máš tam ještě jeden skrytý úkol navíc."
Něco navíc?
Vcházím do jejího pokoje.
Je to svatyně, velká postel, měkké polštáře, vůně jejího parfému ve vzduchu. A na posteli...
Povlečení je zmuchlané, musím je sundat a dát nové.
Začínám s postelí. Sundávám zmuchlané povlečení, stahuji polštáře, přikrývku. Skládám je na hromádku u dveří. Pak beru čisté povlečení ze skříně, bílé s jemnými stříbrnými vzory a natahuju ho na polštáře, na přikrývku. Musím šplhat na postel, klečet, natahovat se. Sukénka mi pokaždé vyjede nahoru a odhalí tanga i hadičku visící mezi nohama.
Ustláno. Vypadá to dokonale.
Teď vysavač.
Zapínám ho a pomalu velmi pomalu kvůli poutatům na kotnících a podpatkům chodím s vysavačem po pokoji. Kolem nočních stolků, pod oknem, celou místnost. Koberce jsou hebké, vysavač syčí a hučí.
A pak.
Schované pod postelí na koberci objevím její věci.
Černé, krajkové kalhotky, pomuchlané, zjevně nošené.
A její noční košilka. Hedvábná, krémově růžová, stále teplá od jejího těla.
Vedle toho je lísteček:
Odneseš to postupně, každý kousek zvlášť do koše na prádlo v koupelně. V zubech. 🖤"
V zubech. Na čtyřech.
Zaškube mě to mezi nohama, ale klec mi nepřipomíná žádné uspokojení. Jen frustraci. A lehké vzrušení.
Vypínám vysavač.
Tak tohle bude ten skrytý úkol, uklidím vysavač a pobaveně se na něj hned vrhnu.
Klekám si vedle první věci, kalhotek. Jejich vůně je okamžitá, intimní. Skláním se dolů, otevírám ústa a... jemně uchopuji krajkový okraj mezi zuby.
Na čtyři.
Ruce a kolena na koberec. Hlava zdvižená jako poslušná čubička, kalhotky v ústech. Cítím intimní vůní Madam. Naplňuje mě to štěstím a vděčností, že jsem dostala takovou možnost.
Začínám po čtyřech pochodovat směrem ke dveřím. Každý pohyb je pomalý, kotníky spoutané, ruce spoutané, podpatky mi kloužou po koberci. Balónek se houpe mezi nohama.
Vcházím na chodbu.
A tam na gauči v obýváku sedí Madam.
Dělá, že čte knihu. Ale vidím ten úsměv na rtech.
Pozoruje mě.
Tvářím se, že si toho nevšímám. Plazím se dál chodbou, pak vpravo do koupelny. Otevřu koš na prádlo.
Nakláním hlavu a pouštím kalhotky. Spadnou dovnitř s tichým šustěním.
Jedna věc hotová.
Otáčím se a plazím zpátky. Dlažba pod rukama, kolena tlačená do podlahy.
Zpátky do ložnice. Další věc – noční košilka.
Opakuji proces. Mezi zuby. Na čtyřech. Plazím se tentokrát pomaleji, protože hedvábí je kluzké a nechci ho ztratit a ani držet v zubech moc pevně, abych do něj neudělala otisk.
Vcházím znovu na chodbu.
Madam tentokrát ani nepředstírá, že čte. Dívá se přímo na mě. Oči plné zábavy.
"Krásně se plazíš, čubičko."
Nemůžu odpovědět, mám plná ústa. Jen zamručím souhlasně.
"Mmmhh."
Plazím se do koupelny. Pouštím košilku do koše.
A cítím něco.
Přítomnost za mnou.
Madam vstala. Přišla za mnou do koupelny.
"Tak," mumlá. "Podívej se na sebe."
Stojím stále na čtyřech. Zvedám oči v zrcadle vidím sebe. Růžový culík rozháraný, maska lehce zpocená, sukénka zmuchlá vzadu a odhalující tanga s hadičkou.
Madam se sklání, bere balónek.
PFFFF.
Jeden stisk.
Kolík nabobtná ještě víc. Zalyká se mi.
"Dobrá holka," šeptá a pohladí mě po hlavě. "Teď dokonči úklid. Vytři zbytek bytu. Pak uvidíme."
Odchází.
Vstávám opatrně, s těžkopádnou elegancí. Nohy se třesou. Podpatky klikají.
Beru mop a napustím kyblík se saponatem a vodou. Vytírám chodbu. Pak obývák.
Madam sedí na gauči a čte.
Opatrně našlapuji v podpacích a poutech, vytírám podlahu kolem nábytku, pod stolem, kolem jejích nohou. Jsem opatrná, tichá.
Ale pak, "Je tu dneska ticho," povzdechne si Madam, aniž by zvedla oči od knihy.
Zastavím se.
Ticho?
"Myslím," pokračuje, "že potřebuji nějaké... pozadí."
Zvedá se, jde ke skříňce a otevírá šuplík. Vytahuje svorky s rolničkami.
Srdce mi poskočí.
"Pojď sem," přikazuje.
Poslechnu.
Madam přistoupí ke mně, ruce jí sklouznou k přednímu dílu mých šatů. Najde dva malé zipy v místech kde mám bradavky.
Zip. Zip.
Otevře je a vytáhne mi bradavky ven odhalené, vystavené.
Bradavky už jsou tvrdé. Studený vzduch je štípne.
Madam vezme první svorku, kovová, malá, s miniaturní rolničkou na konci.
Přiloží ji k pravé bradavce.
Cvak, svorka se sevře.
"Aah!" Zalyká se mi.
Bolest. Tlak. A pak... ten zvuk.
Cililink.
Rolnička zacinkla.
Pak levá bradavka.
Cililink
Teď obě. S každým dechem, s každým pohybem zvonění.
"Dokonalé," usmívá se Madam "Teď mám dokonalou hudbu k sobotní pohodě."
Vrací se ke gauči.
Já pokračuji ve vytírání.
Každý pohyb – Cililink Cililink. Každé posunutí – Cililink Cililin.
Sklonění se k podlaze – Cililink Cililink Cililink..
Madam se usmívá nad knihou.
Pracuji dál. Vytírám poslední koutek obýváku, pak chodbu. Rolničky mi zpívají neustálou melodii, připomínku, že jsem tady pro zábavu Madam. Přijdu si jak Paní santa Clausová.
Kolík je těžký, nafouklý. Klec mi svírá a drží mé vzrušení. Svorky štípou. Pouta omezují.
A já jsem... šťastná.
Dokončuji úklid. Vylévám vodu, vyplachuju kyblík, odkládám mop.
Vracím se do obýváku.
"Hotovo, Madam," oznamuji tiše.
Madam se podívá nahoru, očima skenuje čistý prostor.
"Výborně. Pojď sem."
Přicházím, každý krok doprovázen zvonky Cililink.
Madam natáhne ruku, pohladí mě po tváři přes masku.
"Jsi tak snaživě poslušná Amber."
Skloním hlavu. Svorky zacinkají.
"Děkuji, Madam."
Pohladí mě ještě jednou.
"Teď si klekni..." říká pomalu a ukáže před své nohy na koberec, "pojď mi sloužit."
"Nejdřív," říká Madam a ukáže prstem směrem ke skříňce v ložnici, "půjdeš vyměnit kolík. Chci vibrační. A přineseš mi ovladač." Srdce mi poskočí.
Vibrační. To znamená... nemám žádnou kontrolu.
"Ano, Madam."
Otočím se, rolničky na skřipcích zacinkají "cililink, cililink" a začínám cestu k ložnici. Každý krok opatrný, podpatky klikají, řetěz mezi kotníky cinkne.
Ve skříňce najdu krabičku. Otevírám ji a vidím ho, černý vibrační kolík, menší než nafukovací, ale s mocným motorem uvnitř. A vedle něj malý černý ovladač, tři tlačítka. Nízká. Střední. Vysoká.
Beru obojí a vracím se do koupelny.
Klekám na studenou dlažbu. Sundávám tanga. Hadička visí mezi nohama, balónek je stále nafouknutý.
Pomalu, opatrně stisknu ventil a vypouštím vzduch. Kolík se zmenšuje. Táhnu za hadičku a...
"Aaahhh..."
Vyjde. Prázdnota. Ale ne na dlouho.
Beru vibrační kolík, mažu ho lubrikačním gelem a pomalu, vědomě ho zasouvám. Je pevný, chladný, menší, ale vím, co dokáže.
Usadí se na místo. Natahuju tanga zpátky.
Vracím se do obýváku s ovladačem v ruce.
Madam sedí na gauči, nohy zkřížené, kniha odložená na stolku. Čeká.
Přicházím k ní, klekám a podávám ovladač jako svatou relikvii.
"Dobrá holka," usmívá se a bere ho. Pohladí mi culík. "Teď si klekni támhle." Ukazuje na místo přímo před sebou, asi metr od gauče.
Poslechnu. Klekám kolena na tvrdé plovoucí podlaze, záda rovná, hlavu mírně skloněnou, ruce před sebou ve spojeném gestu. Klasická pozice služebnice.
"Poslouchej pozorně," říká Madam a nakloní se blíž. Její oči se mi vrtají do mých. "Teď bude trénink. Tvůj úkol je nepohnout se". Objeví se jí lehký úsměv doprovázený plamínkem v očích. "Ani o milimetr. Záda vzpřímená, hlava nahoře, ruce před sebou."
Polknu. "Ano, Madam."
"A," pokračuje, ukazuje prstem na rolničky houpající se na skřipcích pod mým oblečkem, "kdykoliv ty rolničky zacinkají... za každé selhání, dostaneš později pět ran na zadek."
Dech se mi zastaví. Pět ran. Za každé zazvonění. "Rozumíš?"
"Ano, Madam. Rozumím."
"Výborně. A ještě něco." Zvedá hodinky na stole a ukazuje mi ciferník. "Budeš je celou dobu sledovat, každých deset minut se mě zeptáš, jestli něco nepotřebuju. Přesně. Ne o minutu dřív, ne o minutu později. Pochopila jsi?"
"Ano, Madam."
"Dobrá. Začínáme... teď!"
Je 11:02.
Nehýbu se.
Madam se opře do gauče, zkříží nohy a bere knihu. Začne číst, jako bych tam vůbec nebyla.
Já... zůstávám v pozici.
Zpočátku je to snadné. Záda rovná, ruce v klidu, dech pravidelný. Kolík ve mně je tichý, zatím.
Minuty plynou.
11:04. Kolena začínají cítit tvrdou podlahu pod sebou. Ale zvládám to.
11:06. Madam obrátí stránku. Ani se na mě nepodívá.
11:08. Záda mě trochu začínají bolet. Ale nesmím se pohnout. Nesmím...
A pak— **BZZZZ.**
Vibrace! Kolík ožívá, krátký puls, pak ticho.
Tělo mi škubne. Rolničky "cililink, cililink" Sakra řeknu si, prvních 5 ran.
Madam nic neříká. Jen se téměř neznatelně usmívá nad knihou.
11:10. Deset minut.
Zvedám hlavu trochu, rolničky lehce zacinkají. Deset ran.. Musím být opatrnější.
"Madam," říkám tiše, "potřebujete něco?"
Madam se podívá přes okraj knihy. "Ano. Vodu."
"Ano, Madam." Vstávám, opatrně, snažím se, aby rolničky nezacinkaly víc a jdu do kuchyně. Beru sklenici, nalévám studenou vodu z láhve. Vracím se se sklenicí v obou spoutaných rukou. Každý krok je precizní balanc, podpatky, řetěz, plná sklenice.
Přicházím ke gauči, klekám a podávám jí sklenici.
Madam ji vezme, nahlédne dovnitř. A pak.. Nakloní ji..
Voda se vyleje, přímo na podlahu mezi námi. Kaluž se rozlévá po laminátové podlaze.
"Jéje," říká Madam s hraným překvapením v hlase. "Podívej, co se stalo."
Srdce mi poskočí."Udělala to schválně." Ale... moje myšlenky nemají význam.
"Ukliď to," přikazuje, pije zbytek vody a podá mi prázdnou sklenici zpátky. "Ano, Madam."
Beru sklenici, vstávám a spěchám do kuchyně. Odkládám sklenici a beru roli papírových utěrek.
Vracím se, rolničky zacinkají při rychlém pohybu. "Sakra. Patnáct ran."
Klekám vedle kaluže, natahuju ruku s utěrkami.
"Stop" ozve se. Zmrznu. Madam se nakloní dopředu, úsměv na rtech.
"Vytřeš to pusou, zlato."
Dech se mi zastaví. "Pusou?"
"Pusou," opakuje pevně. "Dej si ty utěrky do pusy a pak to vytři."
Polknu. "Ano, Madam."
Rozbaluji tři listy papírových utěrek a...pomalu...otevírám ústa. Čelist se mi třese, jak si pomalu cpám utěrky do pusy. Cítím je, suché, drsné, vyplňující mé ústa.
A pak se skloním dolů. Tváří k zemi. K mokré podlaze.
Utěrky v ústech dopadají na vodu. Začínám tlačit tváří, třít hlavou sem a tam, nasávat vlhkost.
Chuť vody, čistá, studená, se mísí s chutí papíru. Rolničky "cililink, cililink"
Pohyb hlavy je rozpohybuje.
"Dvacet pět... třicet... třicet pět..."
Přestávám počítat.
A pak"BZZZZZ." Vibrace znovu, delší tentokrát, intenzivnější.
Tělo se mi svíjí. Snažím se vydržet nehybná, ale rolničky se rozdovádí o to víc.
Vytírám dál. Podlaha je téměř suchá. Utěrky v ústech jsou nasáklé. Vibrace ustávají.. Ticho...
Zvedám hlavu. Chci utěrky vyplivnout
"Nech si je tam" přikazuje Madam ledově.
Zmrznu s plnou pusou.
"Vytřela jsi pečlivě, snad ne?" pokračuje. "Je to jen voda. Nech si je tam."
Polknu, nebo se pokusím. Utěrky vyplňují ústa tak, že sotva můžu.
"Ano, Madam," mumlám nečitelně skrz papír.
"Dobrá. Teď zpátky do pozice."
Plazím se zpátky na své místo, klekám. Záda rovná, hlavu nahoru, ruce před sebou.
S plnou pusou mokrých utěrek.
Madam se vrací ke knize.
11:15. Držím pozici. Utěrky v ústech mi tíží čelist. Nemůžu pořádně polykat. Sliny se mi hromadí.
"BZZZZ" Vibrace. Krátký puls. Tělo mi škubne. Rolničky "cililink, cililink"..
11:18. Záda začínají bolet víc. Ramena se třesou. Ale držím. "BZZ" další vibrace
11:20. "Mmmhdahm, potžhebujete nějžo?" pokouším se říct s plnou pusou.
Madam vzhlédne.
"Ne, miláčku. Ale překvapuje mě, jak dobře mluvíš se zacpanou pusou."
Vrací se ke knize.
"BZZZZZZZZZ." Delší vibrace, střední intenzita. Svaly se mi sevřou. Rolničky zacinkají.
11:25. Kolena pálí na tvrdé podlaze. Slina mi kape z koutku úst. Utěrky jsou těžké, nasáklé. Vibrace ustávají. Krátký oddech.
"BZZ—BZZ—BZZ" Tři rychlé impulsy.
Tělo reaguje na každý. Rolničky "cililink, cililink"
11:30. "Mmmhdahm, potžhebujete nějžo?"
"Ne."
"BZZZZZZZZZZZZ" Vysoká intenzita.
Celé tělo se mi roztřese. Záda se ohnou. Rolničky cinkají, nedokážu to chvění co prochází tělem zastavit.
Vibrace pokračuje... pokračuje... pokračuje...
A pak ustává.
Lapám po dechu skrz utěrky.
11:35. Záda jsou v plamenech. Svaly křičí. Ale... držím.
Protože to má Paní chce.
"BZZ", "BZZ", "BZZZZ"
Nepravidelné pulsy. Hraje si se mnou.
Rolničky zvonů.
11:40. "Mmmhdahm—" "BZZZZZZZZZ"
"potžhebujete něžo?"
"Ne, zlato."
Držím. Držím. Držím...
Ale tělo... tělo už nejde. Záda klesají. Ramena padají. Rolničky cinkají..
Začínám padat dopředu.
"Postav se zpátky", přikazuje Madam pevně.
Vzpřímím se, bolestivě, třesoucí se.
Madam vstává, přichází ke mně a stojí nade mnou.
"Poslouchej dobře," říká tiše, ale její hlas je ostrý jako nabroušebá ocel "Tvoje tělo už možná nezvládá. Ale tvoje tělo není tvoje."
Sklání se blíž.
"Patří mně. A já chci, abys vydržela v pozici. Tak se o moje tělo starej."
Slzy mi vhrknou do očí. "Ahno... Mmmhdahm."
Pohladí mě po tváři. "Dobrá holka. Ještě dvacet minut." Vrací se na gauč.
11:45. Držím. Utěrky. Vibrace. Bolest. Všechno. "BZZZZ" krátká vibrace. "BZZZZ", další, "BZZZZZZZZZZZZZZ" dlouhý impuls, Madam si semnou hraje a evidentně jí to dost baví. Rolničky stále znějí. Přestala jsem už počítat potencionální rány. Radši..
11:50. "Mmmhdahm, potžhebujete něžo?"
Madam se zamyslí.
"Ano. Můžeš vyplivnout utěrky."
Otevírám ústa a nechávám mokrý papír vypadnout na podlahu před sebou.
Lapám po vzduchu.
"Děkuju, Madam..."
"A teď," říká a ukáže na své nohy, "polib mi nohy."
Srdce mi poskočí.
Sklanim se, pomalu, opatrně a uctivě líbám její levou nohu. Pak pravou. Rty se dotýkají její kůže.
"Krásně," pochvalí mě slovy. "Teď zpátky. Rychle."
Vracím se do pozice. Klekám. Záda vzpřímená.
"Výborně," říká Madam a zvedá ovladač.
"BZZZZZZZZZZZZZZZZ."
Poslední, nejdelší vibrace. Celé tělo se mi třese. A pak, ticho.
Madam vstává a počítá prstem ve vzduchu, jako by sčítala.
"Tak... rolničky zacinkaly... hodněkrát." Usmívá se. "Ale to spočítáme později při trestu. Byla jsi výborná. Vydržela jsi, i když tělo křičelo."
Slzy mi stékají pod maskou.
"Děkuju... Madam..."
"Teď," říká měkce, "jdi nám připravit oběd."
Pomáhá mi vstát. Nohy se mi třesou, kolena jsou červená, záda ztuhlá. Ale uvnitř... jsem šťastná.
Pokračování povidky.
"Nejdřív," říká Madam a ukáže prstem směrem ke skříňce v ložnici, "půjdeš vyměnit kolík. Chci vibrační. A přineseš mi ovladač." Srdce mi poskočí.
Vibrační. To znamená... nemám žádnou kontrolu.
"Ano, Madam."
Otočím se, rolničky na skřipcích zacinkají "cililink, cililink" a začínám cestu k ložnici. Každý krok opatrný, podpatky klikají, řetěz mezi kotníky cinkne.
Ve skříňce najdu krabičku. Otevírám ji a vidím ho, černý vibrační kolík, menší než nafukovací, ale s mocným motorem uvnitř. A vedle něj malý černý ovladač, tři tlačítka. Nízká. Střední. Vysoká.
Beru obojí a vracím se do koupelny.
Klekám na studenou dlažbu. Sundávám tanga. Hadička visí mezi nohama, balónek je stále nafouknutý.
Pomalu, opatrně stisknu ventil a vypouštím vzduch. Kolík se zmenšuje. Táhnu za hadičku a...
"Aaahhh..."
Vyjde. Prázdnota. Ale ne na dlouho.
Beru vibrační kolík, mažu ho lubrikačním gelem a pomalu, vědomě ho zasouvám. Je pevný, chladný, menší, ale vím, co dokáže.
Usadí se na místo. Natahuju tanga zpátky.
Vracím se do obýváku s ovladačem v ruce.
Madam sedí na gauči, nohy zkřížené, kniha odložená na stolku. Čeká.
Přicházím k ní, klekám a podávám ovladač jako svatou relikvii.
"Dobrá holka," usmívá se a bere ho. Pohladí mi culík. "Teď si klekni támhle." Ukazuje na místo přímo před sebou, asi metr od gauče.
Poslechnu. Klekám kolena na tvrdé plovoucí podlaze, záda rovná, hlavu mírně skloněnou, ruce před sebou ve spojeném gestu. Klasická pozice služebnice.
"Poslouchej pozorně," říká Madam a nakloní se blíž. Její oči se mi vrtají do mých. "Teď bude trénink. Tvůj úkol je nepohnout se". Objeví se jí lehký úsměv doprovázený plamínkem v očích. "Ani o milimetr. Záda vzpřímená, hlava nahoře, ruce před sebou."
Polknu. "Ano, Madam."
"A," pokračuje, ukazuje prstem na rolničky houpající se na skřipcích pod mým oblečkem, "kdykoliv ty rolničky zacinkají... za každé selhání, dostaneš později pět ran na zadek."
Dech se mi zastaví. Pět ran. Za každé zazvonění. "Rozumíš?"
"Ano, Madam. Rozumím."
"Výborně. A ještě něco." Zvedá hodinky na stole a ukazuje mi ciferník. "Budeš je celou dobu sledovat, každých deset minut se mě zeptáš, jestli něco nepotřebuju. Přesně. Ne o minutu dřív, ne o minutu později. Pochopila jsi?"
"Ano, Madam."
"Dobrá. Začínáme... teď!"
Je 11:02.
Nehýbu se.
Madam se opře do gauče, zkříží nohy a bere knihu. Začne číst, jako bych tam vůbec nebyla.
Já... zůstávám v pozici.
Zpočátku je to snadné. Záda rovná, ruce v klidu, dech pravidelný. Kolík ve mně je tichý, zatím.
Minuty plynou.
11:04. Kolena začínají cítit tvrdou podlahu pod sebou. Ale zvládám to.
11:06. Madam obrátí stránku. Ani se na mě nepodívá.
11:08. Záda mě trochu začínají bolet. Ale nesmím se pohnout. Nesmím...
A pak— **BZZZZ.**
Vibrace! Kolík ožívá, krátký puls, pak ticho.
Tělo mi škubne. Rolničky "cililink, cililink" Sakra řeknu si, prvních 5 ran.
Madam nic neříká. Jen se téměř neznatelně usmívá nad knihou.
11:10. Deset minut.
Zvedám hlavu trochu, rolničky lehce zacinkají. Deset ran.. Musím být opatrnější.
"Madam," říkám tiše, "potřebujete něco?"
Madam se podívá přes okraj knihy. "Ano. Vodu."
"Ano, Madam." Vstávám, opatrně, snažím se, aby rolničky nezacinkaly víc a jdu do kuchyně. Beru sklenici, nalévám studenou vodu z láhve. Vracím se se sklenicí v obou spoutaných rukou. Každý krok je precizní balanc, podpatky, řetěz, plná sklenice.
Přicházím ke gauči, klekám a podávám jí sklenici.
Madam ji vezme, nahlédne dovnitř. A pak.. Nakloní ji..
Voda se vyleje, přímo na podlahu mezi námi. Kaluž se rozlévá po laminátové podlaze.
"Jéje," říká Madam s hraným překvapením v hlase. "Podívej, co se stalo."
Srdce mi poskočí."Udělala to schválně." Ale... moje myšlenky nemají význam.
"Ukliď to," přikazuje, pije zbytek vody a podá mi prázdnou sklenici zpátky. "Ano, Madam."
Beru sklenici, vstávám a spěchám do kuchyně. Odkládám sklenici a beru roli papírových utěrek.
Vracím se, rolničky zacinkají při rychlém pohybu. "Sakra. Patnáct ran."
Klekám vedle kaluže, natahuju ruku s utěrkami.
"Stop" ozve se. Zmrznu. Madam se nakloní dopředu, úsměv na rtech.
"Vytřeš to pusou, zlato."
Dech se mi zastaví. "Pusou?"
"Pusou," opakuje pevně. "Dej si ty utěrky do pusy a pak to vytři."
Polknu. "Ano, Madam."
Rozbaluji tři listy papírových utěrek a...pomalu...otevírám ústa. Čelist se mi třese, jak si pomalu cpám utěrky do pusy. Cítím je, suché, drsné, vyplňující mé ústa.
A pak se skloním dolů. Tváří k zemi. K mokré podlaze.
Utěrky v ústech dopadají na vodu. Začínám tlačit tváří, třít hlavou sem a tam, nasávat vlhkost.
Chuť vody, čistá, studená, se mísí s chutí papíru. Rolničky "cililink, cililink"
Pohyb hlavy je rozpohybuje.
"Dvacet pět... třicet... třicet pět..."
Přestávám počítat.
A pak"BZZZZZ." Vibrace znovu, delší tentokrát, intenzivnější.
Tělo se mi svíjí. Snažím se vydržet nehybná, ale rolničky se rozdovádí o to víc.
Vytírám dál. Podlaha je téměř suchá. Utěrky v ústech jsou nasáklé. Vibrace ustávají.. Ticho...
Zvedám hlavu. Chci utěrky vyplivnout
"Nech si je tam" přikazuje Madam ledově.
Zmrznu s plnou pusou.
"Vytřela jsi pečlivě, snad ne?" pokračuje. "Je to jen voda. Nech si je tam."
Polknu, nebo se pokusím. Utěrky vyplňují ústa tak, že sotva můžu.
"Ano, Madam," mumlám nečitelně skrz papír.
"Dobrá. Teď zpátky do pozice."
Plazím se zpátky na své místo, klekám. Záda rovná, hlavu nahoru, ruce před sebou.
S plnou pusou mokrých utěrek.
Madam se vrací ke knize.
11:15. Držím pozici. Utěrky v ústech mi tíží čelist. Nemůžu pořádně polykat. Sliny se mi hromadí.
"BZZZZ" Vibrace. Krátký puls. Tělo mi škubne. Rolničky "cililink, cililink"..
11:18. Záda začínají bolet víc. Ramena se třesou. Ale držím. "BZZ" další vibrace
11:20. "Mmmhdahm, potžhebujete nějžo?" pokouším se říct s plnou pusou.
Madam vzhlédne.
"Ne, miláčku. Ale překvapuje mě, jak dobře mluvíš se zacpanou pusou."
Vrací se ke knize.
"BZZZZZZZZZ." Delší vibrace, střední intenzita. Svaly se mi sevřou. Rolničky zacinkají.
11:25. Kolena pálí na tvrdé podlaze. Slina mi kape z koutku úst. Utěrky jsou těžké, nasáklé. Vibrace ustávají. Krátký oddech.
"BZZ—BZZ—BZZ" Tři rychlé impulsy.
Tělo reaguje na každý. Rolničky "cililink, cililink"
11:30. "Mmmhdahm, potžhebujete nějžo?"
"Ne."
"BZZZZZZZZZZZZ" Vysoká intenzita.
Celé tělo se mi roztřese. Záda se ohnou. Rolničky cinkají, nedokážu to chvění co prochází tělem zastavit.
Vibrace pokračuje... pokračuje... pokračuje...
A pak ustává.
Lapám po dechu skrz utěrky.
11:35. Záda jsou v plamenech. Svaly křičí. Ale... držím.
Protože to má Paní chce.
"BZZ", "BZZ", "BZZZZ"
Nepravidelné pulsy. Hraje si se mnou.
Rolničky zvonů.
11:40. "Mmmhdahm—" "BZZZZZZZZZ"
"potžhebujete něžo?"
"Ne, zlato."
Držím. Držím. Držím...
Ale tělo... tělo už nejde. Záda klesají. Ramena padají. Rolničky cinkají..
Začínám padat dopředu.
"Postav se zpátky", přikazuje Madam pevně.
Vzpřímím se, bolestivě, třesoucí se.
Madam vstává, přichází ke mně a stojí nade mnou.
"Poslouchej dobře," říká tiše, ale její hlas je ostrý jako nabroušebá ocel "Tvoje tělo už možná nezvládá. Ale tvoje tělo není tvoje."
Sklání se blíž.
"Patří mně. A já chci, abys vydržela v pozici. Tak se o moje tělo starej."
Slzy mi vhrknou do očí. "Ahno... Mmmhdahm."
Pohladí mě po tváři. "Dobrá holka. Ještě dvacet minut." Vrací se na gauč.
11:45. Držím. Utěrky. Vibrace. Bolest. Všechno. "BZZZZ" krátká vibrace. "BZZZZ", další, "BZZZZZZZZZZZZZZ" dlouhý impuls, Madam si semnou hraje a evidentně jí to dost baví. Rolničky stále znějí. Přestala jsem už počítat potencionální rány. Radši..
11:50. "Mmmhdahm, potžhebujete něžo?"
Madam se zamyslí.
"Ano. Můžeš vyplivnout utěrky."
Otevírám ústa a nechávám mokrý papír vypadnout na podlahu před sebou.
Lapám po vzduchu.
"Děkuju, Madam..."
"A teď," říká a ukáže na své nohy, "polib mi nohy."
Srdce mi poskočí.
Sklanim se, pomalu, opatrně a uctivě líbám její levou nohu. Pak pravou. Rty se dotýkají její kůže.
"Krásně," pochvalí mě slovy. "Teď zpátky. Rychle."
Vracím se do pozice. Klekám. Záda vzpřímená.
"Výborně," říká Madam a zvedá ovladač.
"BZZZZZZZZZZZZZZZZ."
Poslední, nejdelší vibrace. Celé tělo se mi třese. A pak, ticho.
Madam vstává a počítá prstem ve vzduchu, jako by sčítala.
"Tak... rolničky zacinkaly... hodněkrát." Usmívá se. "Ale to spočítáme později při trestu. Byla jsi výborná. Vydržela jsi, i když tělo křičelo."
Slzy mi stékají pod maskou.
"Děkuju... Madam..."
"Teď," říká měkce, "jdi nám připravit oběd."
Pomáhá mi vstát. Nohy se mi třesou, kolena jsou červená, záda ztuhlá. Ale uvnitř... jsem šťastná.
