Tentokrát vám povím pohádku, o princezně a lízátku, co za sedmero horami a sedmero řekami žila a v jedné z nich se málem utopila. Lízátka ona hodně ráda měla, a když diagnózu nemoci Diabetes mellitus typus II si u lékaře vyslechla, hrozně se zalekla. Jestli je to pravda nebo lež? To na konci myslím zjistíte též. Ne, ta princezna, to je celé velká lež, to přiznám hned. Tohle je příběh o obyčejné holce, která je sama svého štěstí strůjce. Ale nemusíte mít obavy, tahle povídka má úplně jiné grády, tedy dejte nohy směle nahoru a pusťte se prosím do čtení :).
Když jste byli ještě mrňata, říkávali vám doma, ať si neberete bonbonky (vlastně asi ne jen ty) od cizích lidí? Ať cizím neotvíráte dveře? Ať se s cizíma vůbec nebavíte? Mně to asi nikdy nikdo neřekl.
Já jsem byla v devadesátkách poctivě vychovávaná jako neohrožené vesnické dítě, kterému se přece nemůže nic stát. Už tak ve čtyřech letech mě dospěláci běžně posílali na nákup s peněženkou, ať si paní prodavačka sama spočítá, kolik jí mám zaplatit.
Do školy jsem chodila zásadně sama. Nikdo mě nevozil, ani nevodil a vlastně to tak měla asi valná většina tehdy školou povinných děcek. Těžko říct, možná ta doba opravdu byla tak neohrožená, každopádně později se mi tohle chybějící poučení, docela vymstilo. A samozřejmě, slovo vymstilo berte s nadhledem :).
Psal se rok okolo roku 2011, když jsem zde poprvé založila profil. Navštěvovala jsem zrovna pravidelně “instituci” u níž po přivlastňovacím adjektivu následuje substantivum “univerzita”. Ten, kdo podobnou “instituci” navštěvoval taky, tak to asi zná. Ta doba po zkouškovým období spojená s letníma prázdninama a dobou, než začne zase škola, je celkem dlouhý období. Tak je potřeba nějak zabít čas.
Pokud jsem svůj čas zrovna neinvestovala do brigády nebo někam jinam, zabíjela jsem ho tady. Tehdy jsem si jako mladá holka bez závazků, co na sex myslí “furt a všude” mohla dovolit, se tu daleko víc odvázat. Tedy, prdelka na profilovce a často zapnutá webka na Chatu nebylo nic, o co by mě musel někdo vyloženě prosit.
Fakt je ten, že když se na tohle podívám pohledem současného nastavení zdejších poměrů, říkám si, že chytit tehdy příležitost za “pačesy”, mohla jsem těch "much jednou ranou" ztřískat tolik (ukojit své potřeby a vydělat peníze), že bych dneska možná byla úplně někde jinde :D.
Ale..
Tehdy se sem lidi ještě daleko víc chodili jen tak bavit, upustit páru, pohonit nad vším možným i nemožným a neměli tu na tom postavenou živnost. A myslím, že se mnou bude souhlasit většina těch, co tu tehdy profil měli taky.
Mezi všemi těmi adepty na “pojďme si to udělat na webce” se jednou vymknul jeden chlap. Uměl dobře psát. Nechci rovnou říct, že byl zkušený manipulátor, ale zřejmě tak trochu byl zkušený manipulátor. Obecně řečeno, ne doslovně. Já se ještě ani nenadechla a on už střílel jeden argument za druhým, proč bychom se měli sejít a “pojďme si to udělat na webce” přetvořit na “pojďme si to udělat reálně”.
Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co by v tom reálným světě roztáhla nohy všem, co si řekli. Vlastně jsem byla tak stydlivá a morálně nastavená, že jsem je neroztahovala ani těm, kterým jsem je ve skutečnosti roztáhnout chtěla. A to ani v situacích, kdy jsem měla mozek sjetej zrovna o cca osmdesát čísel níž, než je jeho obvyklá lokace.
Jako každá správná holka co si nechce ani po tom online sexu připadat jako coura a slova jako “tak čau, bylo to fajn a třeba zase někdy příště” mi zrovna úplně nestačily, nastal tehdy čas si povídat. A on prostě věděl jak to dělat tak, aby dosáhl svýho. Nicméně, na to kafe jsem s ním tehdy vážně šla jen proto, že jsem myslela, že FAKT bude jen kafe.
Po pár minutách psaní jsme totiž zjistili, že brigádně pracuju ve firmě, se kterou jeho firma spolupracuje. Náhodička, hm. Téma bylo víc než jasné. Probírat lidi, co oba známe. A zároveň s lidma taky chod celé společnosti. Já z mýho pohledu, on z toho jeho. A na tenhle hovor chtěl právě u toho kafe navázat. Takže kromě nějakýho jména, věku, přibližnýho bydliště, velikosti péra a kde asi pracuje jsem o něm nevěděla prakticky nic. Tak jsme na to KAFE šli.
Sešli jsme se tehdy přímo na parkovišti u restaurace, kde jsme si dohodli sraz. Sedli jsme venku na zahrádku a objednali si. O čem všem jsme tehdy mluvili, to už si vážně nepamatuju, na to je můj hard disk krátkej. A hlavně to ani není podstatný. Ale co si pamatuju je to, co se stalo, když už jsme se měli rozloučit.
Jako správný gentleman se nabídl, že mě odveze autem k bytu. No, jevil se poměrně důvěryhodně, co se mi může stát, říkala jsem si. Asi nic. Tak jsem mu do toho auta sedla.
O pár minut později auto zaparkovaný na parkovišti někde u městskejch garáží. A já? Sedím na předním sedadle jeho auta. A jeho péro? To je v mojí puse.
Skoro by si člověk řekl, že mi něco nalil nebo nasypal do kafe. Ale ne. On to byl pro mě jen “Pán s lízátkem, kterému se NE neříká".
Jenže.. jak se to říká? S jídlem roste chuť..
Nebudu si tu na nic hrát, proběhlo pár dalších online “pokeců”, a pak přišla další pozvánka na kafe. Přestože se moje morálka ještě pořád třepala jak drahej pes a mozek mi zarytě opakoval “Už s ním sakra nikam nechoď!”, neposlechla jsem. Nepoučitelná. Jenže, ten kdo to má v tomhle stejný jako já, moc dobře ví, jak se ta mrcha jménem zvědavost těžko krotí. Přidejte k ní jen špetku nadrženosti, a už si v hlavě vaříte pořádnej guláš.
On už na to šel tentokrát dost napřímo. Centrum města, kancelářský prostory, sraz dole před budovou. Prej dáme to kafe a uvidíme. Říkám: ,,Ok, dáme kafe a pokecáme!”, ale už jsem tam šla s tím, že nevylučuju nic.
Bylo pořád ještě léto. A to vím proto, že si naprosto přesně pamatuju, co jsem tenkrát měla na sobě. Černý tílko, růžová mikina, žabky a fakt krátká džínová sukně. Přesně taková, jakou si vezmete tehdy, když v žádným případě šukat nechcete :).
Setkání to nebylo dlouhý. Kafe nepamatuju. Ale mám před sebou obraz sebe, jak stojím u okna a koukám z toho třetího patra dolů na jednu z těch frekventovanějších ulic města. Najednou klečí u mě, jeho ruka odhrnuje mou sukni. Pak dává kalhotky na stranu. A než stihnu cokoliv říct, už jsou jeho prsty uvnitř mě a já se jen snažím mu neroztáhnout nohy tak daleko od sebe, aby mu hned nedošlo, jak jednoduchý to se mnou nakonec měl.
Nešukali jsme. To je určitě něco, co vás zajímá. Ale do teď si pamatuju, jak ležím na tom kancelářským stole, dole totálně mokrá a jak to jeho strniště příjemně píchalo, když mě lízal. A že jsem zase dostala lízátko, o tom se už snad ani zmiňovat nemusím.
Takže Honzo, jestli se v tom poznáváš a budeš číst tuhle povídku, dej mi aspoň like :) Jen mi hlavně nepiš! :D
A kdyby mi chtěl někdo nabízet lízátko, pamatujte, že už jsem velká holka. Radši si to svoje oblíbený jahodový zajdu někam do obchodu koupit sama :)
