Hotelový bar byl plný tlumeného světla a pomalé hudby. Seděla u pultu sama, v tenkých šatech, které víc naznačovaly, než odhalovaly. Cítila na sobě jeho pohled ještě dřív, než si ho dovolila opětovat.
Seděl o pár míst dál. Klidný. Sebevědomý. Neusmíval se. Jen ji pozoroval, jako by si ji už dávno vybral.
Neuhla pohledem.
To byla chyba.
Zvedl se a pomalu přešel k ní. Žádný spěch. Žádná nejistota. Postavil se těsně za ni a sklonil se k jejímu uchu.
„Celý večer provokuješ,“ řekl tiše.
Zachvěla se. „Možná jen čekám, kdo bude mít odvahu.“
Jeho ruka jí pomalu přejela po nahém rameni dolů. Zastavila se na jejím pasu. Pevněji.
„O odvahu se neboj.“
Otočil ji na barové stoličce čelem k sobě. Jeho pohled byl temný, soustředěný. Jednou rukou ji držel u pasu, druhou zvedl její bradu, aby se na něj musela dívat.
„Půjdeš se mnou,“ řekl. Ne otázka. Konstatování.
A ona šla.
Dveře jeho pokoje zapadly tiše, ale ten zvuk zněl jako začátek něčeho nevratného.
Opřel ji o dveře. Nepospíchal. Jeho prsty jí přejely po klíční kosti, po linii výstřihu, zastavily se těsně nad hranou látky.
„Pořád si myslíš, že máš kontrolu?“ zašeptal.
Políbil ji. Hluboce. Tvrději, než čekala. Jeho ruka jí sklouzla na bok a přitáhla si ji k sobě tak, že mezi nimi nezůstalo ani místo na nádech.
Cítila jeho sílu. Jistotu. To, že ví přesně, co dělá.
Odtáhl se jen natolik, aby jí mohl pomalu stáhnout šaty z ramen. Látka sklouzla k zemi. Jeho pohled ji přejel odshora dolů tak pomalu, až jí naskočila husí kůže.
„Krásná,“ řekl tiše. Ale v jeho hlase bylo víc než obdiv. Bylo tam vlastnictví.
Znovu ji otočil zády k sobě. Jednou rukou jí sevřel zápěstí a přidržel ho nad hlavou. Druhou pomalu přejížděl po jejím těle – přes břicho, po křivce boků, dolů po stehně… a zpět nahoru.
Každý dotek byl úmyslný. Pomalý. Mučivě pomalý.
Z úst jí unikl tichý sten.
„Ticho,“ zašeptal jí do ucha. „Chci slyšet jen tvůj dech.“
Jeho rty putovaly po jejím krku, po rameni, zatímco jeho ruka pokračovala ve své pomalé cestě. Tělo jí hořelo, kolena se jí lehce podlomila.
Otočila se k němu a tentokrát ho políbila ona – hladově, naléhavě. Chtěla víc. Hned.
Usmál se.
A najednou ji zvedl do náruče a položil na postel. Stál nad ní, pohledem ji přejížděl tak intenzivně, že se jí zatajil dech.
„Teď už víš,“ řekl tiše, když se nad ní sklonil, „že tuhle noc si budu pamatovat jen já… protože já ji řídím.“
Ale když si ho přitáhla k sobě a její nehty mu lehce přejely po zádech, pochopil, že tahle hra má dva hráče.
Venku se zvedl vítr a moře naráželo do břehu.
Uvnitř jejich pokoje se zvedala jiná vlna. Silnější. Divoká. Nezadržitelná.
A tentokrát už nikdo neustoupil
