Eliška věděla, že ten večer nebude obyčejný, už ve chvíli, kdy jí Katka napsala: „Dnes si tě chci opravdu prohlédnout.“
Setkaly se u Katky doma. Žádná kavárna. Žádné rozptýlení. Jen tlumené světlo lampy a ticho, které dýchalo očekáváním.
Katka otevřela dveře a chvíli jen stála. Očima pomalu přejela Elišku od hlavy až k patám. Bez spěchu. Bez studu.
„Pojď dál,“ řekla tiše.
Eliška vstoupila. Srdce jí bilo pomaleji, ale silněji. Vzduch byl teplý, prosycený jemnou vůní parfému a něčím dalším — napětím, které mezi nimi viselo už od prvních zpráv.
Nestály hned u sebe. Katka si nalila víno, podala jí sklenku, jejich prsty se dotkly. Jen lehce. Ale ani jedna ruku hned nestáhla.
Sedly si naproti sobě. Katka si zkřížila nohy a mírně se naklonila dopředu. Její pohled byl soustředěný. Zkoumající. Jako by si chtěla zapamatovat každý detail Eliščiny tváře.
„Jsi nervózní?“ zeptala se.
Eliška se pousmála. „Možná trochu.“
Katka vstala. Pomalu obešla stůl. Každý krok byl klidný, jistý. Zastavila se těsně před ní. Tak blízko, že se jejich kolena dotkla.
Nedotkla se jí hned. Jen se naklonila a nechala svůj dech sklouznout podél jejího krku.
Elišce naskočila husí kůže.
Katčiny prsty se zvedly až po chvíli. Nejprve se lehce dotkly Eliščiny brady a jemně ji přinutily zvednout hlavu. Oči do očí. Napětí mezi nimi bylo téměř bolestivě sladké.
Polibek nepřišel okamžitě.
Katka nejdřív přejela palcem po jejím dolním rtu. Pomalu. Záměrně. A teprve když Eliška lehce pootevřela ústa, přiblížila se.
Jejich rty se spojily jen zlehka. Dotek. Oddálení. Znovu návrat. Každý další polibek byl hlubší, delší, hladovější.
Eliška cítila, jak jí Katčiny ruce sklouzly na boky. Pevně, ale ne hrubě. Přitiskla ji k sobě tak, aby mezi nimi nezůstal žádný prostor.
Jejich těla se srovnala v jeden rytmus.
Polibky se přesunuly na krk. Katka nespěchala. Každé zastavení rtů bylo záměrné. Každý nádech na její kůži vyvolával další vlnu horka.
Eliška jí vklouzla prsty pod košili, přejela po jejích zádech. Katka tiše vydechla – poprvé ztratila tu absolutní kontrolu v hlase.
To povzbudilo Elišku.
Pomalu ji otočila. Tentokrát byla ona ta, kdo vedl. Přitiskla Katku ke zdi, jejich stehna se dotkla. Pohledy byly temné, rozžhavené.
„Nech mě,“ zašeptala Eliška.
A nechala ji čekat.
Její rty se sunuly po Katčině čelisti dolů, pak zpět nahoru. Ruce klouzaly po jejím těle pomalu, zkoumavě. Záměrně zastavovaly tam, kde se dech zrychloval.
Napětí narůstalo. Nebylo kam utéct.
Když se konečně jejich těla ocitla bez překážek, nebylo to divoké. Bylo to hluboké. Pomalu budované. Každý dotek byl odpovědí na tichou prosbu. Každý pohyb přinášel další.
Jejich vášeň nebyla chaotická. Byla soustředěná. Intenzivní. Jako oheň, který nevyšlehne náhle, ale dlouho žhne, dokud nepromění všechno kolem.
Když se jejich rytmus konečně zrychlil a napětí dosáhlo vrcholu, držely se pevně, téměř zoufale. Sdílený okamžik byl tichý, ale ohlušující.
Později ležely propletené. Katka přejížděla prsty po Eliščině paži pomalu, jako by stále ještě nechtěla přestat.
„Líbí se mi, jak mě necháš čekat,“ zašeptala.
Eliška se usmála, stále ještě cítící doznívající horko mezi nimi.
„Tohle bylo teprve první kolo.“
A v Katčiných očích znovu přeskočila ta jiskra.
