Noc byla těžká a chladná, když jsem vstoupil do ruin starého chrámu ukrytého hluboko v lese. Říkalo se, že tam přebývá něco, co plní touhy, ale za cenu, kterou si člověk uvědomí až příliš pozdě. Přesto jsem přišel.
Stíny se pohnuly dřív, než jsem ji uviděl. Vynořila se z temnoty jako přízrak, bledá kůže, oči temné a hladové, úsměv ostrý jako čepel. Neptala se, proč jsem tam. Věděla to.
Přešla ke mně pomalu, kroky tiché. Když se mě dotkla, sevřela mě energie, která nebyla něžná, byla divoká, žhavá, téměř nebezpečná. Její prsty mi přejely po krku a zastavily se na hrudi, jako by zkoušela, jak rychle dokáže rozbušit srdce.
Přitlačila mě ke kamenné zdi. Studený kámen za zády, její dech těsně u mého ucha. Nebyla v tom jemnost, spíš hra dominance a temné přitažlivosti, které jsem se ani nechtěl bránit. Nechal jsem ruce sklouznout po jejích bocích a přitáhl si ji blíž, cítit napětí mezi námi jako bouři těsně před úderem.
Políbila mě ne něžně, ale hladově. Svět kolem zmizel, zůstalo jen zrychlené dýchání, doteky a zvláštní magie, která vibrovala ve vzduchu. Každý pohyb byl intenzivní, skoro surový, jako by testovala hranici mezi potěšením a nebezpečím.
Když se ode mě konečně odtáhla, přejela mi nehty po čelisti a tiše se zasmála.
„Teď už patříš noci,“ zašeptala.
Zmizela stejně náhle, jako se objevila a já zůstal stát ve tmě, s tělem plným adrenalinu a hlavou zaplavenou vzpomínkou, která byla temná, drsná a zatraceně návyková.
