Dnes vás vezmu na výlet.
Bylo léto, horko. Vzduchem nasáklý vůní trávy a lepivým pachem potu. Šli jsme pomalu. Bloudili po chodníku. Nasávali jsme atmosféru Červené uličky v Amsterdamu. Výlohy, těla za sklem, úsměvy ve vitrínách, nehlasné pozvánky které jsme pobaveně odmítali. Nehledali jsme nic navíc. Aspoň jsme si to mysleli.
Pak nás vtáhl sexshop. Zvědavost nás přemohla. Vklouzli jsme dovnitř a atmosféra toho místa nás pohltila. Pach latexu, kůže a plastu, tlumený světlo, ty vibrace ve vzduchu. Patřili jsme tam. Podívali jsme se na sebe a bylo nám hned oběma jasno. Suvenýr z cest. Něco malého. Přenosného. Tak akorát do ruky. Do vzpomínek. Pohledem jsme klouzali po všech těch hračkách a eura na pultu jsme směnili za womanizér. Tenkrát jsme ho neznali. Hračka v tašce, lehký chichot a zpět do toho letního horkýho vzduchu. Zpět k autu.
Spojka.
Zařadit.
Vrčení motoru.
Moje ruka na její stehno.
Kilometry ubíhaly a moje prsty jí začali dráždit přes legíny. Lehce. Zkoumavě. Jako bych zkoušel kam mi až dovolí dojet. Jednou rukou jsem držel volant a druhou její tělo. Lechtal jsem současně plyn i její klín. Řídil jsem. Silnici. I ji.
Někde u Utrechtu měla legíny stažené pod zadkem. Poprvé v životě zapnula womanizér. Pořád vidím ten okamžik. Krátký nádechy. To překvapení v očích. Ten prudký třes co jí projel celým tělem. Netrvalo to dlouho. Možná minutu, možná i míň. Hluboce oddychovala, smála se, říkala jaká to je paráda. A pak se to rozvrnělo znovu. A znovu. A znovu… Zvuk hračky lámanej jejím dechem, pořád dokola.
U Nijmegenu jsem přestal počítat. Věděl jsem jen že tahle jízda bude nezapomenutelná. Její tělo bylo horký, měkký, otevřený. Kouřila mě mezi jedním svým vrcholem a dalším, dělala se, křičela. Divoká a nespoutaná. Řízení bylo čím dál tím těžší. Ne kvůli kilometrům.
Ne daleko za hranicemi, někde v Německu, jsem musel zastavit. Vystoupili jsme do teplýho nočního vzduchu. Motor jsem nechal běžet. Hodil jsem ji na rozpálenou kapotu. Její teplá kůže na horkej kov. Vzal jsem si dychtivě. Jako by nebyl čas. Jakoby nás měl každou chvíli někdo přistihnout. Otočil jsem ji a šukal ji zezadu. Auto bylo horký, ona ještě víc.
Cesta co měla trvat deset hodin se natáhla na dvojnásobek. Plnil jsem nádrž a vyprazdňoval do ní koule kde se jen dalo. Její vrcholy jsme ani nezkoušeli sledovat. Byli jsme unavení, propocení, rozbití. Na nohou nás držel kofein z benzínek a neutuchající chtíč.
Domů jsme tenkrát přijeli vyčerpaní víc než kdy jindy. A přesto spokojení.
Cestování je nádhernej koníček. Ta radost z cest, nová místa, kultura a objevování…nejen krajiny.
