Ordinace: Rovnováha
Dva týdny. Čtrnáct dní v ocelové klícce. Pro Viktora to byla věčnost. Kovová trubička, ve které byl uvězněn jeho penis, se stala součástí jeho těla. Nemohl se dotknout sám sebe, nemohl dosáhnout erekce, nemohl si ulevit. Jediná cesta k potěšení – a k bolesti – vedla zozadu. A klíč visel na krku doktorky Valerové.
Když dnes vstoupil do čekárny, už si nesedl. Klícka ho tlačila a vnitřní neklid ho nutil přecházet sem a tam. Když se otevřely dveře, sestra Petra v nich stála s rukama v bok.
„Jdete pozdě, Viktore,“ řekla chladně, ačkoliv přišel o pět minut dříve. „Paní doktorka nesnáší čekání. Dovnitř.“
V kabince na něj čekalo nové překvapení. Na věšáku nevisel žádný erární plášť. Byla tam připravená růžová saténová košilka, krátká, sotva pod zadek, a pár bílých kompresních punčoch, jaké se dávají ženám před operací.
„Dnes žádná civilní nahota,“ oznámila Petra, která vstoupila za ním a zamkla dveře kabinky. V ruce držela kosmetickou taštičku. „Paní doktorka rozhodla, že vaše vizáž neodpovídá vaší vnitřní roli. Sednout.“
Zatlačila ho na malou stoličku před zrcadlo. Viktor se chtěl bránit, ale Petra ho chytila za vlasy a zaklonila mu hlavu. Rychlými, hrubými tahy mu nanesla na rty křiklavě rudou rtěnku. Následovala řasenka a tvářenka.
„Pohled do zrcadla,“ přikázala.
Viktor se na sebe podíval. Z odrazu na něj zírala groteskní, zženštilá verze jeho samého. Muž s rudými rty, v růžové košilce, s boulí kovu v rozkroku.
„Teď jste připraven,“ řekla Petra a otevřela dveře do ordinace.
MUDr. Valerová seděla na kraji svého masivního stolu. Dnes měla na sobě bílý latexový kostým, který vypadal jako extrémní verze lékařského úboru. Byl stísněně upnutý, lesklý a dokonale sterilní. V ruce držela injekční stříkačku s narůžovělou tekutinou.
„Vítej, maličká,“ usmála se a poklepala na stříkačku. „Mám tu výsledky tvých testů. Máš příliš mnoho testosteronu. Způsobuje to agresivitu a... nepoddajnost. Musíme to srovnat.“
„To... to jsou hormony?“ vykoktal Viktor, hlas se mu třásl.
„Říkejme tomu 'sérum poslušnosti',“ mrkla na Petru. „Sestro, připravte hýždi.“
Petra stáhla Viktorovi košilku a odhalila jeho zadek. Elena přistoupila a bez varování vrazila jehlu do svalu. Nebylo to jemné. Viktor sykl.
„To by bylo,“ řekla Elena a odhodila stříkačku. „Teď se ti začnou zjemňovat rysy, přestanou růst ty ošklivé chlupy a možná... možná ti narostou i prsa. Ale to zjistíme časem. Teď na křeslo.“
Viktor se vyškrábal na známé mučidlo. Punčochy mu klouzaly po kožence. Petra ho okamžitě zafixovala. Tentokrát mu nohy zvedla do extrémního úhlu, téměř k hlavě, a zajistila je širokými koženými manžetami. Jeho otvor byl vystaven jako terč.
Elena si mezitím připravovala nástroje. Dnes to nebylo obyčejné dildo. Vytáhla postroj, který byl z průhledného silikonu, a připevnila k němu nástroj, který Viktora vyděsil. Bylo to dvojité dildo – jedna část směřovala dovnitř do Eleny, druhá, masivní a vibrující, ven.
„Dnes se propojíme, drahá,“ zašeptala a nastoupila mezi jeho nohy. „Cítíš tu klícku? Cítíš, jak je ten tvůj malý neužitečný pahýl uvězněný?“
Cvakla nehtem do kovu. Cink.
„Je k ničemu,“ pokračovala. „Tvůj jediný sexuální orgán je teď tady.“ Její prst v rukavici vklouzl do jeho konečníku, aby ho navlhčil. „A já ho teď pořádně vyšetřím.“
Elena si klekla na speciální stoličku, která jí umožňovala být v úrovni Viktorova rozkroku. Zavedla špičku vibrujícího dilda dovnitř.
„Sestro, zapněte to,“ zavelela.
Petra zmáčkla dálkové ovládání. Viktorovým tělem projelo silné zavrnění. Vibrace přímo na prostatě. Vykřikl.
Elena se začala hýbat. Protože měla druhou část dilda v sobě, každý její pohyb, každé zatnutí svalů, se přenášelo přímo do Viktora. Byla to intimita, která ho děsila i vzrušovala k šílenství. Byli spojeni jedním kusem silikonu.
„Podívej se na ni,“ komentovala Elena, zatímco přirážela. Rytmicky, tvrdě. „Namalovaná jako děvka, nohy u hlavy, zamčená v cudnosti. Jsi teď víc žena než já, Viktore. Jsi jen díra. Moje díra.“
Vibrace sílily. Viktor cítil, jak se mu v podbřišku hromadí tlak. Chtěl se udělat. Zoufale se chtěl udělat. Ale klícka mu to nedovolovala. Penis se snažil ztopořit, narážel do chladné oceli, bolelo to, ale prostata dostávala takové dávky rozkoše, že to bylo k nevydržení.
„Chceš se udělat?“ zeptala se Elena, která vycítila jeho křečovité stahy. „Smůla. Muži se dělají penisem. Ty jsi žena. Ty se budeš dělat jinak.“
Zastavila pohyby, ale nechala vibrace na maximum. Tlačila dildem přesně na to jedno místo.
„Sestro, zrcadlo,“ poručila.
Petra nastavila velké zrcadlo tak, aby Viktor viděl svůj vlastní rozkrok. Viděl své nohy v punčochách, viděl Eleniny boky přitisknuté k jeho zadku, viděl mizející černé dildo ve svém těle.
„Řekni to!“ křikla Elena a udeřila ho otevřenou dlaní přes stehno. „Řekni, že jsi moje fenka!“
„Jsem... aaaaa! Jsem tvoje fenka! Jsem tvoje děvka!“ ječel Viktor.
„A teď,“ Elena se naklonila a zašeptala mu do ucha hlasem plným temného slibu, „ti ukážu, jaké to je, když ti doktor sáhne až na dno.“
Začala znovu přirážet, ale tentokrát zběsile. Její bílý latex vrzal o Viktorovu kůži. Viktor brečel, slzy mu rozmazávaly řasenku po tvářích. Byl v pasti rozkoše, ze které nebylo úniku.
A pak se to stalo. Bez dotyku ruky, navzdory ocelové kleci. Jeho prostata podlehla brutálnímu tlaku a vibracím. Viktorovo tělo se zkroutilo v křeči. Z ochablého, uvězněného penisu začala vytékat tekutina. Nebyl to ten silný mužský výstřik. Bylo to ubohé, pasivní vytékání, zatímco jeho mozek explodoval v orgasmu, který byl čistě vnitřní, ženský, zničující.
Elena to cítila. Nepřestala. Pokračovala ještě minutu, drtila ho, zatímco on se zmítal v dozvucích extáze.
Když konečně vyklouzla ven, Viktor byl troska. Ležel tam, rozmazaný make-up, sliny na bradě, zneuctěný a šťastný.
Petra vypnula vibrace. Ticho v ordinaci rušil jen bzučák zářivky.
„Ukázková reakce,“ řekla Elena a vstala. Otřela si rozkrok do ručníku. „Takhle reaguje poslušná pacientka.“
Přistoupila k Viktorovi, který stále visel v popruzích. Vzala černý fix a nakreslila mu na hrudník dva kruhy kolem bradavek a šipky směřující dolů.
„Příště,“ řekla a poklepala mu na hruď, „budeme řešit tohle. Tvůj hrudník je příliš plochý. Budeme muset začít s vakuovou terapií, aby se ti nalila prsa. A ta klícka?“
Sáhla mezi svá ňadra, kde se pod latexem rýsoval obrys klíčku, ale nevytáhla ho.
„Ta zůstane. Minimálně měsíc. Zvykej si, že čůráš v sedě a skrze mříže. Mužství jsi nechal před dveřmi této ordinace.“
Petra ho začala odvazovat.
„Obleč se do svých šatů, Viktore. Tu košilku a punčochy si necháš pod tím. Chci, abys cítil ten satén na kůži celý den. A kdyby se tě někdo ptal, proč máš namalované oči... řekni, že máš zánět spojivek. Nebo lépe... řekni pravdu. Že se stáváš tím, kým jsi vždycky měl být.“
Viktor se vypotácel z ordinace. Měl na sobě džíny přes dámské punčochy, košili přes saténovou košilku, a na rtech zbytky rtěnky, kterou si jen ledabyle otřel. Cítil se lehký. Prázdný. A absolutně, nenávratně změněný. Věděl, že už není cesty zpět. A ani ji nehledal.
