Nová kancelář, oproti té předchozí měla dvě přednosti. Byla to jen jedna místnost a ta byla umístěna tak, že nebylo nutno chodit přes recepci a potkávat s dalšími lidmi.
V původní kanceláři tomu tak nebylo. Vždy jsem řešila, zda nepotkám někoho, koho nechci. Vždy jsem musela projít kolem recepční, o které jsem si myslela, že všechny novinky, tak jak to bývá u recepčních zvykem, rozptýlí dále mezi osazenstvo. Nutno podoktnout, že jsme se v ní mýlila. Když jsem se s ní závěrečně loučila, tak mi řekla, že si nikdy ničeho nevšimla. Do jaké míry to byla pravda, nevím.
Po přestěhování do nové kanceláře jsme měly s kolegyní stoly u sebe (naproti). Takže jsme byly v těsném kontaktu a když jsme se ne dívali do netbooku, tak jsme se dívaly na sebe.
Začala jsem své každotýdenní jednodenní pobyty v kanceláři realizovat podle jednoduchého vzorce. Odpoledne k matce, večer hospoda s kamarády (zde pouze jako muž, nikdy jsem nenašla odvahu a vlastně ani potřebu to mít jinak), přespání u matky, ráno make up, dát se do holčičího a odjezd do kanceláře.
Ze začátku, když jsem nebyla si sama sebou úplně jistá, jsem řešila polední stravování dovozem do kanceláře. V tom mi byla kolegyně nápomocná, chodila mi jídlo vyzvednout. Časem jsme se spolu dopracovaly do stavu, že jsme společně chodily do nedaleké jídelny.
V tyto časy jsem už byla, alespoň z mého pohledu, 100% ženou. 100% ženského oblečení, make up, paruka. Začala jsem mít potřebu tento stav dokumentovat. Požádala jsem tedy kolegyni, zda by každý pobyt v kanceláři mi nezdokumentovala. Samozřejmě souhlasila. Po předchozích zkušenostech jsem už byla ve focení odvážná (viz moje galerie – zčásti). Opravdu mě překvapovalo, jak spolupracovala. Tedy až do určitého momentu – mužská nahota.
Samozřejmě, že to ve mně vzbuzovalo řadu emocí. Obvykle jsem se fotila a následně uspokojovala až ke konci pobytu v kanceláři, po vyřešení všech pracovních problémů. Často jsem tyto uspokojovala, sedíce za stolem, naproti kolegyni. Zda to vždy vnímala, neumím posoudit, ale divila bych se, kdyby ne.
V paměti se mi však zaryl jeden okamžik. Vrátila jsem se z dovolené. Opálená, natěšená na své ženské já po 2 týdenním půstu, a vlastně i nadržená. Měla jsem krátké letní šatičky. Kolegyně také. Kolena ji vykukovaly ze šatu, nebyly schované pod stolem. Okamžitě jsem vnímala, že dnes je jiná atmosféra. Tentokrát to bylo jinak.
Kolegyně mi pochválila šaty a opálení. Zajímalo jí, jak mám opálené nohy. Samozřejmě těžko ukázat stehna bez toho, aby nebylo vidět kalhotky. Ona věděla, že mám zalíbení v bílém prádle s krajkou. Na opáleném těle vynikají obzvláště. Nedalo jí to, a chtěla vidět i zbytek těla. Zvedla jsem se a vysoukala šaty ke krku. Nebylo to nic složitého. Na kolegyni tak vykoukly nejen kalhotky, ale i bílá podprsenka s krajkou.
Po letech jsem zase viděla zajiskření v očích. A ve mně to vyvolalo úplně stejnou reakci. JEMU zase byly kalhotky těsné. Tentokrát jsem neváhala. Vyprostila jsem HO obratem ze sevření a začala si užívat. Kolegyně se na kolečkové židli přesunula za stůl. Já jsem ale již věnovala sama sobě. Bylo to těžké, věnovat se sobě a nerozptylovat se jejím otázkami na průběh dovolené, na které jsem se snažila jí odpovídat. Také mě rozptylovalo, že její ruce spočinuly podél těla. Vnímala jsem, že její šaty se v oblasti břicha zkrabatily. Byla to zvláštní chvíle, ona pokládala otázky, já odpovídala, a vnímala jsem ten okamžik. Zvláštní, co mi opravdu ulpělo v paměti bylo, že když jsem jí svým rozechvělým hlasem už na vše odpověděla, že stále otevírala nová témata. Do doby, něž jsem vyvrcholila. Čekala. Jak to měla ona jsem nikdy nezjistila. Ale ten zážitek, kdy žena naproti čeká, a dívá se, až vyvrcholíte, jsem zažila jen párkrát. A tohle bylo nej.
