Vyšly jsme ze studia krátce po poledni. Obchodní centrum bylo jen pár ulic odsud, takže nebyl důvod brát auto. Mám ráda ten krátký přesun pěšky – je to chvíle, kdy si uvědomím svůj krok, držení těla, pohled lidí kolem.
Měla jsem na sobě černé, dokonale přiléhavé legíny z pevného, hladkého materiálu, který obepínal nohy jako druhá kůže. Látka byla matná, ale při každém pohybu lehce odrážela světlo a zvýrazňovala linii stehen i lýtek. K tomu jsem zvolila černý krajkový top – jemná, propracovaná krajka kreslila na kůži decentní vzor, působila elegantně, nikoliv lacině. Pod ní prosvítal tmavý podklad, který celému outfitu dodával hloubku.
Přes ramena jsem měla koženou bundičku, perfektně střiženou, která zvýrazňovala pas. Límec z pravé lišky byl měkký, bohatý a lehce se pohupoval při chůzi. Dodával mi noblesu a autoritu – kombinaci luxusu a síly. Na krku jsem měla stříbrný náhrdelník, jednoduchý, ale výrazný. Studený kov kontrastoval s teplostí kožešiny. Vysoké černé kozačky na podpatku prodlužovaly siluetu a při každém kroku vydávaly sebevědomý, pevný zvuk.
Otrok šel dva kroky za mnou. Přesně tak, jak je zvykem na veřejnosti. Hlava lehce sklopená, pohled soustředěný před sebe. Na krku měl decentní obojek – nenápadný pro nezasvěcené, ale zcela jasný symbol pro nás. To pravidlo platí vždy a všude.
V obchodním centru jsem zamířila rovnou do obuvi. Čekala nás pracovní večeře s investory a já chtěla něco, co bude výrazné, ale stále profesionální. A pak jsem je uviděla – červené lodičky na vysokém jehlovém podpatku. Lakovaný povrch, sytá barva, která přitahovala pohled. Byly elegantní a zároveň nebezpečně svůdné.
Jen lehkým gestem ruky jsem mu naznačila, aby krabici vzal. Poslechl bez zaváhání. Šla jsem si sednout na čalouněnou lavici u zrcadla. Klekl si přede mě a opatrně mi začal zouvat kozačky. Pohyboval se soustředěně, přesně, bez zbytečného doteku navíc. Kozačky odložil stranou a vzal do ruky první červenou lodičku.
Opatrně mi ji nazul. Chladnější materiál se dotkl mé kůže, podpatek mě okamžitě nadzvedl do ještě vzpřímenější pozice. Pak druhou. Postavila jsem se.
Udělala jsem pár kroků po obchodě. Podpatky jemně klapaly o podlahu a já cítila, jak se mi mění držení těla. Boky se pohybovaly s větší jistotou, záda rovná, brada lehce zdvižená. Zastavila jsem se před ním, stále klečel.
„Co myslíš, sluší mi?“ zeptala jsem se klidně.
Horlivě přikyvoval. Bylo vidět, že je celý nesvůj – kombinace mého oblečení, červených podpatků a situace ho zcela pohlcovala. „Ano… velmi,“ dostal ze sebe.
Znovu jsem se posadila. „Přezuj mě. A tyhle půjdeš zaplatit.“
Bez jediného slova mi opět sundal lodičky, pečlivě je uložil do krabice a nazul zpět kozačky. Vzal krabici a odešel k pokladně.
Další zastávkou byl obchod se společenskými šaty. Prohlížela jsem si stojany a prsty přejížděla po látkách, dokud jsem nenašla ty pravé – třpytivé černé šaty, které se jemně leskly při každém pohybu. Výstřih byl decentní, lemovaný krajkou, která ladila s mým topem. Elegantní, ženské, sebevědomé.
„Vezmi je do kabinky,“ přikázala jsem.
Uvnitř si klekl na zem a čekal. Věděl, že jeho hlava musí směřovat dolů. Žádné chyby. Minule ho jedna nepozornost stála víc, než by si přál. Paměť má dlouhou.
Převlékala jsem se klidně, soustředěně. Cítila jsem jeho přítomnost – napětí v prostoru, jeho disciplínu. Když jsem si šaty přetáhla přes tělo, hladká látka se přizpůsobila křivkám.
„Otrok, zapni mi je vzadu.“
Okamžitě se přisunul blíž. Jeho prsty pracovaly opatrně na zipu, bez zaváhání. Jakmile byl hotový, ustoupil zpět.
Chvíli jsem si ho nechala v nejistotě. Pak jsem řekla: „Teď se můžeš podívat.“
Zvedl hlavu. Jeho výraz byl víc než výmluvný – směs obdivu a úcty. „Dokonale, má paní,“ vykoktal s lehkým ruměncem.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla, otočila se z profilu. Ano. Přesně tohle jsem chtěla.
„Dobrá. Beru je. Tady je máš. Vypadni a běž to zaplatit. Já se mezitím obléknu.“
Vzala jsem si zpět své oblečení a když jsem vyšla z kabinky, čekal už stranou s taškami v rukou.
Cestou zpět do studia cupital opět dva kroky za mnou. Nákupní tašky nesl samozřejmě on. Já kráčela klidně, vědoma si svého vzhledu, své role i toho, že večer budu stát před investory v červených podpatcích a třpytivých šatech.
A on bude stát tam, kde má. O dva kroky zpět.
