Bylo to jedno z těch bezchybných červencových odpolední, kdy vzduch voní po lipách a po horkém prachu silnice. Seděla na dřevěné lavici u staré kašny na náměstíčku, bosé nohy lehce pohupovala nad dlažbou a četla knihu, kterou stejně poslední čtyři stránky nevnímala. Slunce jí prosvítalo tenkou lněnou halenku a kreslilo na látce mapu jejích ramen, klíčních kostí a malých prsou. Prošel jsem kolem a zpomalil. Něco na ní, možná ten neposedný pramínek vlasů, co se jí lepil na krk, možná způsob, jak si kousala vnitřní stranu rtu, když se soustředila, ho přimělo se zastavit o dva kroky dřív. „Promiňte,“ řekl tiše, „ale ta kniha… je to ta nová sbírka od Erbenové překladatelky?“ Zvedla oči. Zelenohnědé, s drobnými zlatými tečkami, které se v tom světle roztančily. Chvíli ho jen pozorovala, jako by zvažovala, jestli si vymýšlí záminku, nebo jestli ho opravdu ta kniha zajímá. „Ne,“ usmála se koutkem úst. „Jsou to básně od někoho, kdo se bojí říct přímo, že chce někoho políbit.“ To byla první věta, kterou k němu pronesla. A on v tu chvíli věděl, že je zle. Sedli si vedle ní na tu lavici. Mluvili o všem možném, o vůni lip, o tom, jak hrozně voní rozpálený asfalt, o tom, že zmrzlina s mákem je podceňovaný zázrak, o hudbě, co se poslouchá jen v autě v noci. Každá věta byla zároveň mostem i provokací. Každý pohled trval o dvě vteřiny déle, než by měl. Když slunce kleslo za střechy a vzduch zhoustl do sametové modři, zeptal se ji prostě: „Půjdeš se mnou?“ Neřekla ano. Jen vstala, vzala ho za ruku a propletla prsty s jeho tak přirozeně, jako by to dělala celý život. Cesta k jeho bytu trvala deset minut a zároveň věčnost. Na schodech se zastavili už po třech krocích. Přitiskl ji zády ke zdi, nejspíš příliš prudce, ale ona se jen zasmála a sama si ho přitáhla za košili. První polibek nebyl opatrný. Byl hladový, jako by oba čekali na ten okamžik už několik let, ne pár hodin. Dveře bytu se za nimi zabouchly. Boty, halenka, pásky podprsenka, opasek, všechno padalo na podlahu jako listy v prudkém větru. Když ji zvedl a položil na postel, měla v očích něco divokého a zároveň nesmírně něžného. „Chci tě cítit všude,“ zašeptala mu do ucha, zatímco mu pomalu rozepínala košili. „Každý kousek kůže. Každý dech.“ A on poslechl. Jazykem přejel po jejím krku, pomalu, jako by ochutnával víno, které se pije jen jednou za život. Když se dostal k bradavkám, zasténala tak, že mu ten zvuk projel celým tělem. Sklouzl níž, přes břicho, přes kyčle, až tam, kde už byla vlhká a horká a voněla po létě a po touze. Lízal ji dlouho, pomalu, s důrazem na každý drobný pohyb jazyka. Kroužil, přitahoval, lehce sál, pak zase jen jemně přejížděl. Její stehna se třásla, prsty mu zarývala do kůže, boky se zvedaly vstříc jeho ústům. Když ucítil, jak se celá napjala a pak se prudce uvolnila v dlouhém výkřiku, teprve tehdy se zvedl a podíval se jí do očí. „krásné,“ zašeptala. „a teď mi ho tam strč.“ Vklouzl do ní jedním pomalým, nekonečným pohybem. Oba ztuhli na zlomek vteřiny, jen ten pocit, jak se dokonale vyplňují, jak se její teplo ovíjí kolem něj. Pak se začal pohybovat. Ne rychle. Hluboce. Dlouhými, táhlými přírazy, při kterých cítil každý milimetr jejího těla. Ruce měla na jeho zádech, nehty se mu zařezávaly do kůže, ale on to vnímal jen jako další druh polibku. Políbil ji na rty, na krk, na ušní lalůček, a přitom se v ní pohyboval stále hlouběji, stále pomaleji, až se její dech začal lámat na krátké vzdechy. „Silněji,“ vydechla najednou. „Prosím, už to nevydržím“ Změnil rytmus. Prudší, tvrdší, ale pořád s tou pečlivostí, jako by chtěl, aby si každý náraz pamatovala navždy. Cítil, jak se v ní stahuje, jak se celá chvěje, jak se blíží k hraně. Sklonil se k jejímu uchu: „Pojď se mnou. Teď.“ A ona přišla prudce, hlasitě, celým tělem, prsty zarývajícími se do jeho ramen, boky zvednutými, ústa pootevřená v němém výkřiku. Ten pohled, její oči rozšířené, rty vlhké, tvář zalitá ruměncem, ho dostal přes hranu. Explodoval v ní dlouhými, hlubokými výstřiky, které jako by nikdy nechtěly skončit. Leželi pak dlouho, propletení, lepkaví, s dechem, který se pomalu srovnával. Venku cvrlikali cvrčci, lipová vůně pronikala otevřeným oknem. „Zůstaneš do rána?“ zeptal se tiše. Přitiskla se k němu ještě blíž, nosem se dotýkala jeho klíční kosti. „Zůstanu,“ zašeptala. „A jestli budeš hodný… možná i přespím i tu další noc.“ Usmál se do jejích vlasů. Léto teprve začínalo. A oni taky.
