Procházíme se lesem, ruka v ruce, slunce prosvítá skrz listí a vytváří na zemi tančící stíny. Ty jsi Luzi, moje submisivní dívka, která se mi plně oddává, a já jsem tvůj pán, který ví, co potřebuješ. Máš na sobě lehké šaty, které se vlní ve větru, a tvá kůže je teplá pod mými prsty. V kapse mám připravené nástroje – silný provaz, gagball a devítiocasou kočku, která čeká na svůj okamžik. Vedu tě hlouběji do lesa, kde je ticho přerušováno jen šelestem listí a tvým dechem, který se zrychluje vzrušením.
Najdu dokonalé místo: dva stromy stojící blízko sebe, jejich kmeny pevné a neústupné. Opřu tě zády o jeden z nich, tvá záda se dotýkají drsné kůry. Nakloním se k tobě a začnu tě líbat – nejprve jemně na rty, pak hlouběji, moje ruce kloužou po tvém těle. Hladím ti krk, ramena, prsa, cítím, jak se tvé tělo poddává, jak se chvěje pod mými dotyky. Mazlím se s tebou, šeptám ti do ucha slova chvály: "Jsi tak krásná, moje malá submisivní holčičko." Jsi něžná, poddajná, tvé oči se zavírají v blaženosti, ale já vím, že toužíš po víc – po tom, co přijde dál.
Pak pomalu vytáhnu z kapsy provaz. Je hrubý, drsný na dotek, a já ho začnu pomalu ovíjet kolem tvého zápěstí. Tvé oči se rozšíří strachem, tvář ti zbledne, ale v tom strachu je i touha. Díváš se na mě vystrašeně, jako bys prosila o slitování, ale já vím, že to je součást hry. Zeptám se tě klidně, můj hlas pevný: "Chceš?" Na chvíli zaváháš, tvůj dech se zadrhne, oči se ti lesknou slzami vzrušení. Pak zašeptáš: "Nic si nepřeju víc, pane."
S úsměvem tě přivážu mezi ty dva stromy – ruce roztáhnuté do stran, provaz pevně uvázaný kolem zápěstí a kmene. Nemůžeš se hýbat, jsi vystavená, zranitelná, tvé tělo natažené jako na oltáři. Tvé šaty se zvedají ve větru, odhalují tvou kůži, a já si tě prohlížím, jako bys byla moje věc. "Teď jsi moje, Luzi," říkám ti, a ty skloníš hlavu v submisivní pokoře, tvé tělo se chvěje očekáváním.
Začnu si s tebou hrát. Nejdřív něžně – moje prsty kloužou po tvém těle, dráždí tě skrz látku, ale brzy to zesílím. Roztrhnu ti šaty vpředu, odhalím tvá prsa, a ty zasténáš, tvář zarudlá ponížením. "Prosím, pane," zašeptáš, ale já tě umlčím gagballem – vtisknu ti ho do úst, uváznu ho pevně za hlavou. Teď nemůžeš mluvit, jen slintáš, tvé oči prosí o milost, ale já vím, že to miluješ. Jsi ponížená, bezmocná, moje submisivní otrokyně v lese, kde tě nikdo neslyší.
Pak vytáhnu devítiocasou kočku. Nejdřív ji nechám klouzat po tvé kůži – lehce, dráždivě, ale pak udeřím. První rána přistane na tvých stehnech, tvrdá, pálivá, a ty sebou škubneš v provazech, zakňučíš skrz gagball. "To je za to, že jsi moje," zašeptám ti, a pak další úder – na záda, na zadek, na prsa. Každá rána je tvrdší, devět ocasů zanechává červené stopy na tvé kůži, a ty se kroutíš, tvé slzy tečou, ale tvé tělo reaguje – vzrušením, touhou po víc. Jsi submisivní, ponížená, prosíš očima o další trest, protože to je to, co potřebuješ. Šlehnutí se střídají s mými dotyky – hladím tě tam, kde to bolí, dráždím tě, až se chvěješ na hranici bolesti a rozkoše.
Nakonec tě donutím kleknout – uvolním provazy jen natolik, abys padla na kolena do listí, tvář v prachu, ponížená jako zvíře. "Lízej mi boty, Luzi," přikážu ti, a ty poslechneš, tvůj jazyk se dotýká kůže, zatímco já tě bičuji lehce po zádech. Jsi moje, plně podrobená, a tvá submisivita je dokonalá – vzdáváš se mi v bolesti, v ponížení, v touze po tvrdém násilí, které tě osvobozuje. Když to skončí, obejmu tě, políbím tvé rány, ale oba víme, že tohle je jen začátek naší hry.
