Dveře pracovny se zavřely s tím známým, těžkým cvaknutím. Tentokrát to znělo ještě definitivněji.
Stála uprostřed místnosti, ruce podél těla, pohled upřený na jeho opasek – ten černý, silný, kožený, který měl právě na sobě. Ještě ho neměl sundán. Ale věděla, že to přijde.
„Osmnáct minut,“ řekl tiše a pomalu si rozepínal sponu. Kov zacinkal. „Osmnáct minut, kdy jsem nevěděl, jestli jsi v pořádku. Kdy jsem si mohl myslet cokoli.“
„Promiň, pane,“ zašeptala a sklopila oči.
„Promiň už nestačí.“ Opasek se pomalu vyklouzl z poutků kalhot – dlouhý, temný pruh kůže, který se v jeho ruce lehce prohýbal. „Svlékni se. Do kalhotek. Podprsenku nech.“
Poslušně si stáhla šaty, pak punčochy. Zůstala v černých krajkových kalhotkách a podprsence. Ruce si automaticky dala za záda.
Přistoupil blíž. Prsty jí lehce zvedl bradu.
„Přes opěradlo křesla. Ruce za hlavu, prsty propleť. A nohy na šířku ramen.“
Přehnula se přes vysoké kožené křeslo. Zadek vysoko, záda prohnutá, tvář přitisknutá k sedáku. Cítila, jak jí kalhotky napínají mezi nohama – a jak je tam už vlhko.
Slyšela, jak si stáhl opasek úplně. Pak tiché švihnutí vzduchem – jen zkušební, varovné.
„Počítej nahlas. Každou ránu. A poděkuj.“
První dopad přišel rychle a přesně – ostrý, hlasitý prásk přes obě půlky. Oheň okamžitě.
„Jedna… děkuji, pane,“ vydechla třesoucím se hlasem.
Druhá rána o něco níž, přesně na přechod stehen a zadku. Zasyčela.
„Dva… děkuji, pane.“
Třetí byla silnější. Kůže se začala červenat, teplo se rozlévalo hluboko do svalů.
„Tři… děkuji… pane…“
Kolem sedmé už se jí hlas lámal. Každý švih pásku byl delší, pomalejší, promyšlenější – on si dával záležet, aby cítila každý centimetr kůže, který opasek pokryje.
Desátá rána ji donutila zvednout se na špičky a zaúpět.
„Deset… děkuji, pane… prosím…“
„Prosím co?“ zeptal se tiše a přejel jí konečkem opasku po rozpálené kůži – lehce, skoro něžně. Kontrast ji donutil se zachvět.
„Prosím… ještě… tvrději,“ zašeptala s tváří v polštáři.
Ticho. Pak další švih – tentokrát opravdu tvrdý, přesně přes střed. Pásek se zakousl a zanechal široký, rudý pruh.
„Jedenáct… děkuji, pane!“ skoro vykřikla.
Dalších devět ran už nepočítala tak přesně. Jen počítala v duchu, zatímco se třásla, boky se jí mimoděk zvedaly vstříc každému dopadu, slzy jí stékaly po tvářích a mezi nohama cítila, jak je úplně promočená hanbou a vzrušením.
Když konečně přestal, opasek dopadl na stůl.
Přistoupil k ní zezadu. Prsty jí pomalu stáhl kalhotky dolů – až ke kotníkům. Pak ji chytil za boky a přitáhl si ji blíž, aby cítila, jak je tvrdý přes kalhoty.
„Podívej se, co jsi mi způsobila,“ zašeptal jí do ucha a přitiskl se k jejímu rozpálenému zadku. Teplo jeho těla na její rozžhavené kůži bylo téměř nesnesitelné.
Rozepnul zip.
„Teď mi ukliď to, co jsi rozdráždila.“
Otočil ji, posadil na okraj křesla – opatrně, aby se zadek nedotkl sedáku přímo. Roztáhl jí nohy a stál mezi nimi.
„Otevři.“
Poslušně otevřela ústa. Vzal ji za vlasy a pomalu, hluboko ji doslova šukal do krku.
Když skončil, zvedl ji do náruče, položil na pohovku na břicho a přikryl ji dekou. Pak si sedl vedle ní a položil jí dlaň na horký, pruhovaný zadek – jen tak, lehce, aby cítila jeho teplo a přítomnost.
„Příště mi napíšeš. I kdyby to mělo být o půlnoci.“
„Ano, pane,“ zamumlala už polospící, s úsměvem v hlase.
Jeho prsty ji pomalu hladily po nejcitlivějších pruzích.
„Moje hodná holčička.“
A ona zavřela oči, protože přesně tohle slovo ji vždycky rozplývalo nejvíc.
