Je mi třicet osm. Mám dvě děti. Přes den jsem máma, která řeší úkoly, svačiny, prádlo a tisíc drobností. Jsem drobná, sotva metr padesát, černé vlasy nosím většinou stažené do culíku, aby mi nepřekážely.
Ale dnes večer… nejsem jen máma.
Děti spí. Byt je tichý. Stojím v koupelně před zrcadlem a dívám se na sebe jinak než obvykle. Ne kriticky. Ne unaveně. Dívám se jako žena.
Rozpustím si vlasy. Spadnou mi přes ramena až na záda. Lehce si přejedu prsty po krku, po klíční kosti. Cítím, jak mi pod kůží pulzuje něco, co jsem dlouho držela stranou.
On čeká v obýváku.
Když vyjdu, jeho pohled se do mě okamžitě vpije. Zastavím se ve dveřích. Mám na sobě jen tenké černé šaty, které kopírují moji postavu. Nejsem vysoká, nejsem výrazná na první pohled. Ale teď cítím, že mě vidí. Celou.
„Pojď sem,“ řekne tiše.
Ten tón mi projede tělem.
Přistoupím k němu. Každý krok vnímám. Podlaha je chladná, ale moje kůže horká. Když se zastavím těsně před ním, musím lehce zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Ten kontrast mezi mojí drobností a jeho pevností mě vzrušuje víc, než bych si kdy přiznala.
Jeho ruka mi sklouzne do vlasů. Pomalu. Pevněji, než čekám. Zakloní mi hlavu a políbí mě.
Není to něžné.
Je to hladové.
Zachvěju se. Moje ruce mu automaticky sjedou na hruď. Cítím jeho teplo, pevnost pod látkou košile. Jeho druhá ruka mi přejede po boku, přes boky, a zastaví se na stehně. Palec mi pomalu klouže nahoru, pod lem šatů.
Vydechnu. Tiše. Ale on to slyší.
„Tak takhle reaguješ?“ zašeptá mi do rtů.
Přikývnu. Nedokážu mluvit.
Přitiskne mě ke zdi. Moje drobná postava je najednou úplně pod jeho kontrolou. A mně se to líbí. Ta jistota. To vedení. Cítím, jak mi srdce buší mezi žebry a teplo se rozlévá níž a níž.
Jeho ruka mi pomalu přejede po prsou, přes břicho… až dolů. Každý dotek je záměrný. Nespěchá. Jako by si mě chtěl vychutnat.
Zavřu oči. Moje tělo reaguje rychleji, než jsem čekala. Jsem citlivá. Možná víc než kdy dřív. Možná proto, že vím, co chci. Ve třiceti osmi už nepotřebuju předstírat.
„Chci tě,“ vydechnu konečně.
Zvedne mě. Bez námahy. Moje nohy se mu instinktivně obtočí kolem pasu. Ten pocit, že mě drží, že jsem lehká a poddajná… mě vzrušuje ještě víc.
Odnáší mě do ložnice.
Cítím jeho ruce na své kůži, když mi pomalu svléká šaty. Každý centimetr, který odhalí, pohladí pohledem i dotekem. Když mi jeho rty sklouznou po krku dolů, tělo se mi prohne samo.
Z úst mi unikne tichý zasténání. Nehlídám se.
Teď už ne.
Ležím pod ním a cítím váhu jeho těla. Jeho boky, jeho dech na mé kůži. Moje ruce mu přejíždějí po zádech, nehty lehce zaryté. Chci ho cítit. Chci, aby věděl, že jsem tady. Že nejsem jen křehká.
Jsem žena.
Když mě konečně pohltí jeho pohyb, svět se zúží na rytmus. Pomalu. Hluboko. Vnímám každý dotek, každý náraz, každé zachvění. Moje drobné tělo reaguje intenzivně, jako by všechny potlačené touhy čekaly právě na tenhle moment.
Držím se ho. Dýchám jeho jméno. Cítím, jak se ve mně hromadí napětí, jak se šíří až do konečků prstů.
A když to přijde, je to silné. Ne tiché. Ne opatrné. Prožiju to celým tělem.
Potom zůstanu ležet pod ním, černé vlasy rozhozené po polštáři, dech pomalý, tělo ještě chvějící se.
Zítra budu zase máma.
Ale dnes večer jsem byla víc než to.
Byla jsem žádoucí. A věděla jsem to.
