Ležela jsem pod ním a ještě jsem cítila doznívání v těle. Ale místo aby mě nechal vydechnout, přejel mi prsty po spodním rtu.
„Ještě nejsi hotová,“ zašeptal.
A já věděla, že má pravdu.
Chytil mi zápěstí a pomalu je zvedl nad hlavu. Nedržel mě hrubě. Jen pevně. Dost na to, abych cítila, že teď vede on. Ta změna energie mě znovu rozpálila. Odevzdat se. Nechat ho rozhodovat. Cítit lehké napětí z toho, že nemám plnou kontrolu.
Zatajila jsem dech.
Jeho rty sklouzly z mých úst níž. Přes krk. Klíční kost. Každý polibek byl pomalý, cílený. Když se lehce dotkl zubama mé kůže, projelo mnou zachvění.
„Líbí se ti to?“ zeptal se tiše.
Přikývla jsem, ale nestačilo mu to.
„Řekni to.“
„Ano,“ vydechla jsem rozechvěle. „Líbí.“
Usmál se tím způsobem, který mi rozproudil krev ještě víc.
Jeho ruka mi pomalu sjížděla po těle. Zastavoval se. Vracel. Dráždil mě těsně u hranice, ale nedal mi to, po čem jsem tak zoufale toužila. Každý dotek byl lehký, sotva znatelný, a přesto mě nutil prohýbat se mu vstříc.
Zasténala jsem.
„Trpělivost,“ napomenul mě a lehce mi přitiskl zápěstí víc k matraci.
Ta kombinace jemnosti a autority mě dostávala. Cítila jsem, jak se mi tělo znovu napíná, jak se vlna blíží, ale on ji vždycky těsně před vrcholem zastavil. Přerušil rytmus. Změnil tempo. Oddálil to.
Byla jsem už zoufale citlivá.
„Prosím…“ uniklo mi.
A právě to chtěl slyšet.
Konečně mi dovolil víc. Jeho pohyby byly teď hlubší, jistější. Už mě nenechal čekat – jen mě držel pevně u sebe, kontroloval tempo, sílu, všechno. Tlak se stupňoval, tělo reagovalo instinktivně. Každý nerv byl napjatý.
Když to přišlo podruhé, bylo to silnější než poprvé. Prudší. Tělo se mi stáhlo, hlas se mi zlomil a prsty jsem mu zaryla do ramen. Nemohla jsem jinak.
Ale on nepřestal.
„Ještě,“ řekl klidně, skoro přísně.
Byla jsem přecitlivělá, každý další dotek mě pálil rozkoší. Tentokrát mě otočil na břicho, přidržel mi ruce za zády. Jen svou dlaní. Ten pocit lehké bezmoci, vědomí, že bych se mohla vytrhnout, ale nechci… to mě přivádělo k šílenství.
Jeho dech jsem cítila na zádech. Jeho rty. Pak lehké kousnutí.
Zasténala jsem znovu, hlasitěji.
Rytmus byl tentokrát pomalejší. Hlubší. Každý pohyb mě posouval blíž k další hraně. Už jsem nedokázala přemýšlet. Jen cítit. Jen reagovat.
„Pusť mě,“ zašeptala jsem.
Nepustil.
Místo toho zesílil tlak. A v tu chvíli se ve mně všechno zlomilo potřetí. Vlna mě zaplavila celou. Silná, dlouhá, roztřesená. Tělo se mi pod ním třáslo ještě několik vteřin.
Když mě konečně otočil zpátky na záda, podíval se mi do očí.
V jeho pohledu nebyla jen dominance. Byla tam i péče. Kontrola, ale i jistota, že mě nenechá padnout.
Pohladil mě po tváři, tentokrát jemně.
A já se usmála, stále rozechvělá, stále plná chtíče.
„Teď jsem opravdu ještě neskončila,“ zašeptala jsem.
A viděla jsem, jak se mu v očích znovu rozhořel plamen.
