Na obláčku štěstí, touhy a motýlků v břiše pluješ si dny, měsíce, roky, dokud se tvůj křehký svět z křišťálu jediným přesným zásahem nerozbije na miliony drobných střípků.
Střípky tak malé, že už je nikdo poskládat nedokáže.
I když se o to několikrát pokusíš skončíš tak, že je jen zameteš na hromádku, protože je ani vyhodit nedokážeš.
Tak trochu jiná jdeš životem a pokoušíš se hledat štěstí tam, kde ostatní. Všechno se zdá na dobré cestě, dokud si nešlápneš na tu hromádku střípků.
Všechno se vrátí a připomene, mrazivý chlad, svírání srdce, nemožnost se nadechnout.
Potom sedíš v koutě ve sprše na zemi a doufáš, že horká voda smyje všechno tvoje trápení, voda zakryje slzy a smyje rozmazanou řasenku.
Všechen smutek se odplaví a ty vyjdeš jako nový člověk. Osušíš všechny kapičky, setřeš zbytky rozmazané řasenky, červený obličej svedeš na horkou vodu a odcházíš šťastná jako vždycky, jak je to správné, jak se to očekává.
Svoje trápení schováš tak, aby ho nikdo neviděl.
Tak hluboko, že jediný kdo ho vidí, jsi ty.
