Sníh padal těžce a bez přestání. Vločky se lepily na čelní sklo a světla protijedoucích aut se rozpíjela do mléčných skvrn. Silnice mezi Slavkovem a Vyškovem byla téměř prázdná. Motor tlumeně hučel a topení vysoušelo vzduch v kabině.
Když jsem v dálce uviděl blikání výstražných světel, zpomalil jsem automaticky.
Felicie stála šikmo u krajnice, zabořená do závěje. Jeden muž mával rukama, druhý kopal sníh kolem kol. Vítr jim rval slova od úst.
Tažné lano se napjalo. Pneumatiky krátce protočily sníh a auto se pomalu vyhouplo zpět na silnici. Muž v tmavé bundě — Radek — mi potřásl rukou déle, než bylo nutné.
„Máš to do Brna daleko,“ řekl. „Silnice bude horší. Přijeď k nám. Ráno se uvidí.“ Podíval jsem se na bílé pole kolem nás, na silnici mizící ve tmě. Přikývl jsem.
Dům stál na okraji vesnice. Novostavba, světlo v přízemí, závěsy zatažené jen napůl.
Otevřela žena. Měla tmavé vlasy stažené do volného uzlu a na sobě domácí oblečení, nic pečlivě vybraného. V očích však byla pozornost — klidná, zkoumavá. „Pojďte dál,“ řekla.
Uvnitř bylo teplo. Vzduch voněl vývarem a mokrým textilem. Bundy skončily na věšáku, boty u dveří.
Seděli jsme u stolu. Polévka, chléb, sklenice se slivovicí. Radek mluvil víc, než bylo nutné. O práci, o rybách, o tom, jak se letos počasí mění příliš rychle.
Žena — Petra — poslouchala. Občas se podívala na mě. Ne dlouho. Jen dost na to, aby si byla jistá, že jsem si všiml.
Když se pro něco natahovala přes stůl, rukáv mikiny jí sklouzl a odhalil zápěstí. Jemná kůže, tenká žíla pod povrchem. Takové detaily zůstávají.
Radek začal kolem desáté zpomalovat. Slova se mu lepila k sobě, pohled těžkl. Nakonec si sedl na gauč „jen na chvíli“. Během pár minut spal, hlava zakloněná, dech pravidelný. V domě zůstalo ticho...
Petra sbírala talíře. Voda tekla do dřezu, světlo nad linkou kreslilo stíny po jejích ramenou. „Nachystám ti pokoj nahoře,“ řekla tiše.
Schody vrzaly pod nohama. V patře bylo šero. Otevřela dveře a rozsvítila malou lampu. Teplé světlo zaplnilo pokoj pomalu.
„Kdybys něco potřeboval…“ nechala větu nedokončenou. Dveře se zavřely.
Ležel jsem na posteli a poslouchal dům. Vzdálené hučení topení. Občasné zapraskání trámu. Zaklepání bylo sotva slyšitelné.
Stála ve dveřích bez mikiny, jen v tenkém tričku a legínách. Vlasy měla rozpuštěné. Světlo z chodby ji obkreslovalo zezadu.
„Nemůžu spát,“ řekla. Neudělal jsem krok k ní hned. Jen jsem seděl a díval se. „Petro…“... Zavřela za sebou dveře.
Napětí se nepřelévá jako vlna. Spíš houstne. Vzduch mezi námi byl těžší než před chvílí dole u stolu.
Přistoupila blíž. Tak blízko, že jsem cítil teplo jejího dechu. „Tohle by se nemělo,“ zašeptala. „Nemusí,“ odpověděl jsem klidně.
Podívala se na mě dlouze. V tom pohledu nebyla nerozhodnost. Byla v něm únava z dlouhého klidu.
Políbila mě první. Její rty byly nejdřív pevné, téměř zdrženlivé. Až po chvíli povolily. Ruka, která mi spočívala na hrudi, se posunula výš ke krku.
Tričko sklouzlo pomalu, bez spěchu. Nešlo o gesto. Šlo o rozhodnutí.
Její kůže byla teplá. Lehce chladnější na zádech, kde se jí dotýkal vzduch. Když jsem ji hladil po bocích, zachvěla se, ale neustoupila.
«Musíme být potichu,“ zopakovala tiše.
Ticho zesilovalo každý dotek.
Přistoupila ještě blíž. Tak blízko, že jsem cítil teplo jejího těla dřív, než se mě dotkla. Její dech mi lehce ovíval klíční kost – teplý, trochu rychlejší, než by měl být. Když zvedla ruku a položila mi ji na hruď, necítil jsem jen dlaň. Cítil jsem, jak se jí pod kůží lehce chvějí svaly předloktí, jak jí tep bije až do konečků prstů.
Políbila mě první – pomalu, jako by zkoušela, jestli to vůbec ještě umí. Rty měla suché od topení, lehce popraskané zimou. Nejdřív jen přitiskla, pak se lehce odtáhla, znovu přitiskla, tentokrát s otevřenými ústy. Jazyk se dotkl mého – váhavě, pak hlouběji, s lehkou chutí slivovice a něčeho kovově sladkého, co zůstává v puse po dlouhém mlčení.
Rukou mi sjela po krku, prsty se zachytily za šíji, palec mi lehce přejel po ušním lalůčku – tam, kde kůže je tenká a citlivá. Zachvěl jsem se, aniž bych chtěl, a ona to ucítila. Usmála se do polibku – jen koutkem rtů, skoro neznatelně.
Tričko jí sklouzlo přes ramena pomalu, látka šustila o kůži. Když spadlo na zem, ucítil jsem, jak se jí zježila kůže na pažích – ne od chladu, ale od toho, že je najednou nahá přede mnou po letech, kdy se nikdo na ni takhle nedíval. Přejel jsem dlaní po jejím rameni dolů k lokti, pak zpátky nahoru, pomalu, jako bych mapoval každý centimetr. Kůže měla jemnou husí kůži, na ramenou lehké pihy, které jsem ve světle lampy nejdřív neviděl.
Položil jsem jí ruce na boky. Palce mi spočívaly v jamkách nad kyčlemi – tam, kde kůže je měkčí a teplejší než kdekoliv jinde. Přitáhla se ke mně blíž, břicho se dotklo mého. Cítil jsem, jak se jí zvedá a klesá hrudník, jak se jí bradavky ztvrdly a lehce se otírají o mou košili. Zadržela dech, když jsem palcem přejel po spodní straně prsu – pomalu, obloukem, aniž bych se dotkl bradavky. Jen naznačil. Ona se prohnula v zádech, jen o málo, ale dost na to, abych to ucítil celým tělem.
„Pomalu…“ zašeptala mi do ucha. Hlas měla chraplavý, jako by ho dlouho nepoužívala k něčemu jinému než k běžným větám.
Položil jsem ji na postel. Matrace se lehce prohnula. Ležela na zádech, vlasy se jí rozlily po polštáři, jedna pramen se přilepil k vlhkému spánku. Přejel jsem dlaní po vnitřní straně stehen – ne nahoru hned, ale pomalu od kolen nahoru, pak zpátky dolů. Kůže na vnitřní straně stehen byla hedvábná, teplá, skoro horká. Když jsem se přiblížil k rozkroku, ucítil jsem, jak se jí svaly lehce napnuly – ne strachy, ale očekáváním.
Roztáhla kolena sama, pomalu, s lehkým třesem. Mezi nohama byla už vlhká – cítil jsem to na konečcích prstů, ještě než jsem se dotkl. Přejel jsem pomalu po celé délce, lehce, jen abych cítil, jak se otevírá. Zavřela oči, rty se jí lehce rozevřely, dech se zlomil.
Když jsem do ní vstoupil – velmi pomalu, centimetr po centimetru – přivřela oči ještě víc a vydala tichý, skoro ne slyšitelný zvuk, který se jí zaryl někam hluboko do hrdla. Byla horká, těsná, vlhká tak, že jsem cítil každý milimetr jejího vnitřku. Zůstal jsem v ní chvíli nehybně, jen jsem cítil, jak se kolem mě stahuje a povoluje – jako by se její tělo teprve učilo znovu důvěřovat.
Pak se začala pohybovat – ne rychle, ale hluboce. Boky se zvedaly proti mně v pomalém, vlnivém rytmu. Prsty mi zaryla do zad, nehty se lehce zabořily do kůže. Když jsem se naklonil a políbil ji na krk – tam, kde tep bije nejsilněji – ucítil jsem, jak se jí celé tělo zachvělo. Zuby se jí dotkly mého ramene, ne kousnutím, ale jako by se musela něčeho zachytit.
Když přišla – přišla tiše, ale intenzivně. Celé tělo se jí napjalo, svaly na břiše a stehnech se stáhly, dech se na vteřinu zastavil. Pak dlouhý, tichý výdech, skoro vzlykot, který se změnil v tiché, rozechvělé „ach…“. Držela mě v sobě pevně, dokud se vlna nepřevalila.
Zůstali jsme ležet – já v ní, ona se mnou. Jen dech, pot, teplo kůže na kůži. Nikdo nepromluvil. Nebylo co říkat.
Ráno bylo stejné jako včera – šedé, tiché, obyčejné.
Ale když mi dole v předsíni přejela prsty po zápěstí, ten dotek už nebyl náhodný. Byl pomalý, vědomý, jako poslední vzpomínka na to, co se v noci stalo.
„Opatrně na silnici,“ řekla stejně tiše jako včera.
Jenže tentokrát jsem v jejím hlase slyšel ještě něco – lehký, sotva znatelný úsměv, který zůstal jen mezi námi.
