V roce 1937, když se nad Vltavou válela hustá podzimní mlha a pouliční lampy na Malé Straně vrhaly žluté kruhy na mokrou dlažbu, bydlela v malém bytě s vysokými okny paní Ludmila, vdova po úředníkovi z ministerstva, žena čtyřiačtyřicetiletá, jejíž tělo dosud drželo plný, zralý půvab – široké boky, těžká ňadra a pas, který se pod hedvábným županem stále krásně zužoval.
Každé ráno běžel kolem jejího domu mladý Matěj – osmnáctiletý syn pekaře z Kampy, vysoký, štíhlý, s rameny již širokými od veslování a tváří, na níž ještě neležel žádný ženský stín. Běžel v bílém tričku a krátkých sportovních kalhotách, pot se mu leskl na krku a na hrudi, kde se rýsovaly mladé svaly.
Paní Ludmila stála u okna v ranním županu z tenkého hedvábí, který prosvítal proti světlu, a sledovala ho. V noci se jí zdálo o jeho rukou, o jeho dechu na její kůži, o tom, jak by se jeho mladá tvrdost vtlačila do ní pomalu, hluboko. A přece se bála – bála se sousedek, bála se skandálu, bála se, že by ten hoch utekl před ní jako před strašidlem z filmu.
Jednoho rána se spustil déšť a byla mlha tak hustá, že ulice zmizela a zůstal jen zvuk jeho kroků. Zastavil se před jejím domem, dech mu vycházel v bílých obláčcích. Ona otevřela dveře.
„Pojďte dál, pane Matěji,“ řekla tiše, hlasem sametovým jako staré víno. „Promoknete na kost.“
Vešel. Stál v předsíni, kapky stékaly z jeho vlasů. Podala mu ručník. Když se otřel, spatřila, jak se mu pod mokrým tričkem rýsují bradavky a linie břišních svalů.
Posadila se na pohovku potaženou sametem. On zůstal stát.
„Sedněte si,“ pravila. „Není třeba stát jako socha.“
Sedl. Blízko. Příliš blízko.
„Máte dívku?“ zeptala se.
„Nemám, paní,“ odpověděl a zčervenal. „A… nevím, jak bych měl začít.“
Paní Ludmila se usmála – pomalu, jako žena, která již dávno přestala počítat muže.
„Pak vám ukážu,“ zašeptala.
Vzala jeho ruku a položila si ji na stehno pod županem. Cítil, jak se mu třese. Přitáhla ho blíž. Rozepnula mu tričko. Jazykem přejela po jeho bradavce – tvrdé, citlivé. On zasténal. Pak sklouzla níž. Rozepnula mu kalhoty. Vytáhla ho ven – mladý, tvrdý, horký. Vzala ho do úst. Pomalu. Hluboko. Jazykem po žilách, pak na koule – olizovala je, sací pohyby, lehce kousala kůži. On se prohnul, prsty se mu zabořily do sametu.
Pak se posadila zpět, vyhrnula si župan až k pasu. Roztáhla nohy. „Přistupte,“ řekla. „Naučte se chutnat ženu.“
On klekl před ni. Jazykem přejel po jejích stehnech, výš, až k místu, kde se otevírala jako zralý plod. Olizoval ji pomalu – nejprve kolem, pak plošně přes klitoris, pak jazykem dovnitř, hluboko. Ona se třásla, hekala tiše, prsty mu zajížděla do vlasů a hladila ho, ne táhla. Když už se jí kolena třásla, odtáhla ho jemně.
„Teď lehněte,“ zašeptala.
On si lehl na pohovku. Ona se postavila nad něj, nohy po stranách jeho boků. Pomalu se snížila – vzala si ho do ruky, namířila a vsedla si na něj celou vahou. Vešel do ní jedním dlouhým, hlubokým tahem. Ona zasténala, zavřela oči. Pak začala jezdit – pomalu nahoru a dolů, pak rychleji, boky kroužila, sevřela ho uvnitř tak silně, že on zasténal nahlas. Chytala se jeho ramen, nehty se mu zabořily do kůže. On ji chytal za boky, pomáhal jí v rytmu, oči upřené na její tvář.
Když cítila, že přichází, zrychlila ještě víc. „Teď… teď…,“ zašeptala.
On se prohnul pod ní, vystříkl dovnitř – horké, prudké pulzy. Ona se třásla celým tělem, přišla s ním současně, hlava zakloněná, ústa otevřená v tichém výkřiku.
Pak se naklonila, políbila ho – dlouze, něžně, s chutí jeho i sebe.
„Zítra opět,“ pravila tiše. „A příště budeme pokračovat tam, kde jsme skončili.“
On přikývl, oči ještě skleněné, ale v nich už nebyl strach – jen touha.
Odešel do mlhy. Ona zůstala sedět na pohovce, župan rozhalený, tělo ještě teplé.
Už se nebála.
Byla to ona, kdo ho uhranul.
A on se vrátí – ne proto, že musí, ale proto, že chce.
